První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

7. července 2012, Václav Vlček

V pondělí před polednem jsem šel ke známé, která byla na dovolené, opatřit její kočku. Bylo parádní vedro a tak jsem se snažil jít i malými zkratkami abych ušetřil pár metrů. V polovině cesty mě napadlo, že vždy, když jdu jinudy, než chodívám, se vyskytne nějaký problém, co se týče zvířat. Uklidňoval jsem se, že v poledním horku nemůže nic být. Uklidněný jsem pokračoval v chůzi, když jsem zaslechl nějaký nářek. Chvíli jsem myslel, že je to nějaké malé dítě z okolních domků, pak se mě to ale nezdálo. Vykročil jsem pomalu za nářkem a po několika krocích jsem uviděl na kraji silnice malé rezavé kotě přitisknuté k obrubníku. Kotě bylo apatické, zřejmě značně dehydratované, i z pár metrů bylo vidět, že má ušní svrab a po těle několik nasátých klíšťat. Stále naříkalo, několik kolemjdoucích dělalo, že mě nevidí, natož aby viděli kotě. Vzal jsem rezatičku opatrně do náruče a uviděl jsem důvod nářku. Levá zadní tlapka byla skrčená oteklá a přitisknutá k horní části těla.
Opatrně jsem vzal kotě na ruce a rychle se vydal na zpáteční cestu na náš horní pozemek depozita. Bleskově jsem nachystal pobytovou klec a kotě uložil. Stříkačkou jsem do něho dostal trochu vody, vytahal z něj klíšťata a šel domů k počítači pátrat kam co nejrychleji k veterináři. Náš pan veterinář byl na dovolené a paní doktorka z okresního města rovněž. A tak začalo obtelefonovávání okolních veterinářů. Dva telefon nebrali, jeden neměl čas na vykládání po telefonu…Nemám auto a vypravit se ve vedru autobusem pomalu na celodenní výlet do Ostravy nebylo zrovna nejlepší řešení. Asi bychom s kotětem zkolabovali oba dva. Navíc Ostravu neznám.
Kotě chvílemi naříkalo tak hlasitě, že i naše kočky značně vyplašené mizely od nás. Rozhodl jsem, že není zbytí a z hlediska stavu kocourka půjdeme do veterinární ordinace, která je sice blízko a dostupná ale …!!! V ordinaci se paní doktorka podívala kocourkovi na tlapku, tlapku mu za velkého nářku prohmatala u kloubu a zkonstatovala: „S tím se nedá nic dělat, kotě se naučí skákat i po třech tlapkách!“ Bylo po vyšetření i ošetření, žádná injekce aspoň proti bolesti nic! Se zatnutými zuby a dost šokovaný jsem odešel s kocourkem domů. Rozhodl jsem se, že zkusím zavolat naší paní veterinářce do okresního města – byť má dovolenou tak může být někde poblíž…Vytočil jsem číslo, paní doktorka se ozvala. Vysvětlil jsem jí co se od nalezení kotěte až po „veterinární ošetření“ stalo a poprosil ji, zda nám může nějak poradit či pomoci. Paní doktorka byla na dovolené asi 10 km od svého bydliště a hned se nabídla, že po 17 hodině nás bude čekat v ordinaci. Utíkal jsem rychle sehnat někoho, kdo by nás odvezl autem. Odvoz jsem naštěstí sehnal, dal kotě do přenosky a už jsme fičeli. Klučík byl celou cestu velice hodný. Trochu se zklidnil, jakoby věděl, že se mu dostane pomoci, která mu moc pomůže. Velice hodný byl i u paní doktorky v ordinaci, že se až divila. Paní doktorka na nás už čekala, prohlédla kocourka v klidu a v pohodě. Udělala rentgen kloubu a kolínka. Po vyhodnocení snímků objevila problém v kloubu. Rozhodla se, že bude operovat kloub hned. Operace se zdařila a paní doktorka mně vrátila dobrou náladu tím, že by kotě mělo být do 2 týdnů v pořádku.

Druhý den naše rezatička dostala i jméno – je to kocourek Akimek. Akimek byl ráno o poznání lepší, bez nářku poskakoval po 3 tlapkách po pobytové kleci, s chutí se najedl a napil. Nebál se mě, nechal se v klidu hladit, dokonce po chvíli i předl. V kadibudce byl bez problému. I já jsem pookřál. Ani kočka od známé se na mě kvůli několika hodinovému opoždění nezlobila a nechala se hladit.
Za 2 dny se přijela paní doktorka podívat jak Akimek vypadá. Hned mu vyčistila uši a dala za krk ampulku proti ušnímu svrabu. V pondělí přijede znovu, a pokud nezjistí problém, bude všechno na nejlepší cestě aby Akimek za nějaký čas radostně hopkal s ostatními koťaty.

Po zdravotní stránce je tedy všechno v pořádku. Ale…Neustále jsem myslel na to, co se odehrálo. To, že mnoho lidí nevšímavě prošlo kolem naříkajícího kotěte, jsem přešel, v našem městě je to u většiny lidí běžné. Ale neustále jsem se vracel k jednání jedné paní veterinářky a k jednání druhé paní veterinářky – ještě dnes toho mám plnou hlavu. Kdybych poslechl původní konstatování, že se s tím nedá nic dělat, tak by asi kocourek opravdu celý život poskakoval o třech tlapkách. A zbytečně…Proč nebylo řádně ošetřeno kotě z ulice? Bylo to proto, že jsem nedal nějaké všimné? Bohužel, po tomto prožitku jsem uvěřil mnoha lidem, kteří mě vyprávěli o svých zkušenostech z první veterinární ordinace. Zřejmě už i u zvířat platí to co u lidí, a sice že „není léčení jako léčení“.
Václav Vlček depozitum Příbor

Zpět