Příběhy a fotografie kočiček z depozit
O kancelářské mamince
30. června 2012, Jana Petrželková
Vyšla jsem tuhle na schůdky před trafiku a zamžourala na oblohu, abych vůbec zjistila, jak se vyvíjí počasí. Pak jsem strnula. Před výkladem nám stál kufr. Kdyby kufr. Loďák jako hrom! Velikostí na přestěhování menší domácnosti a evidentně pamatoval hodně lepší časy, nejspíše první republiku. Byl kožený a s popruhy kolem na stažení a měl přenádherné vyřezávané dřevěné držadlo patřičné velikosti, aby bylo vidět, že na to majitel má. Jukla jsem zpátky do trafiky, jestli jsem tam před odchodem nezapomněla nějakého zákazníka a potencionálního majitele kufru, ale nikde nikdo, kufr –ač majestátní – byl sirotek. Protože ale opravdu před výkladem zacláněl, poponesla jsem ho k blízkým popelnicím. Ještě jsem se ohlédla a přemýšlela, na co takový kufr použít. A pak jsem si vzpomněla:Kdysi dávno, tak před 30 lety, nám v zaměstnání přestěhovali kanceláře do přízemí domu na Starém Městě, něco mezi kostelem sv. Jakuba a Staroměstským náměstím, do bývalých krámů. Do ulice výlohy, z druhé strany okna do malebného vnitřního bloku plného stromů a klidu. V té zeleni se proháněly kočky a jedna se spřátelila. Evidentně bez majitele, chodívala se najíst a nechat pohladit. Jenomže kde bohužel byla v té době osvěta stran kastrování koček, takže milá kočka za nějakou dobu začala patřičně kynout a vážnět a bylo jasné, že co nevidět přivede na svět další kočičí generaci. V tu dobu už se okno do dvora kvůli budoucí matce nezavíralo a nechával se uvnitř kanceláře dostatek jídla a pití. Po jednom víkendu ale kočka zmizela, prostě nebyla. A vzápětí se ukázalo, jak jsou kočky chytré a vynalézavé a jak si umí poradit. My totiž byli sice všichni vlídní a ochotní kočce pomoct, ale v zásadě nedoukové, takže nás ani nenapadlo kočičí mamince připravit cokoli, kde by mohla rodinku přivést na svět a bydlet tam s ní. Kočka si poradila i bez nás. A jak chytře! V knihovničce se šoupacími skleněnými dvířky, kde byly jízdní řády vlaků a autobusů z celé republiky, tedy pěkná řádka, někdo nechal jedna dvířka nezasunutá. Kočička si vlezla za jízdní řády, pevné hřbety ponechala stát jako hradbu a jemné listy rozcupovala na cimpr campr a ustlala z nich báječný pelíšek. Prozradilo jí až jemné šustění a vrnění jejich 3 kočičích miminek.
A jak s tím souvisí ten kufr? No jednoduše. Pár dnů tedy bydlela rodina v knihovně, ale pak už bylo jasné, že je jim tam trochu těsno a také hygiena lehce pokulhávala a tak byla kočičí maminka i s dětmi přestěhována do šatní skříně. Kabáty šly na věšák, zato na dno skříně kufr měkce vystlaný starými ručníky. Kočka s tím souhlasila – dětem tam bylo dobře a jí se šikovněji odcházelo i přicházelo pootevřenými dveřmi šatníku. Po nějaké době už se kufr i s koťaty přes den vyndával na podlahu a prcci se batolili kolem. A protože bylo jaro, tak za obzvlášť hezkého počasí se kufr vynášel i ven na chodník. Kočka ležela v kufru obtočená kolem svých dětí a všichni se šťastně šklíbili do sluníčka. A jeden z kolegů se vždycky šklíbil s nimi, protože tam samozřejmě kufr s takovým pokladem nemohl být jen tak, bez hlídání. Konec dobrý-všechno dobré. Pro kočičí maminku i pro její děti byly v patřičné době nalezené vhodné nové rodiny, kde se jim báječně dařilo. Všichni šli do světa v bezvadném stavu, vypasení, s kožichy jak hrom a bez traumat. Byl čas, my se zakrátko stěhovali do jiných prostor. Sice větších a světlejších a hezčích, ale ve třetím patře, bez dvorku, stromů a koček. Škoda.
Znovu jsem se naposledy ohlédla po tom kufru. Sakra, tam by se vešlo koťat, to by byl pelech! Za hodinu už tam nestál. A to je celé J.