Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Kočka v potoce
23. června 2012, Jarka Svobodová
Začíná jaro, a to znamená, že se všechno opět probouzí.
Taktéž lidské vášně a pudy, a s nimi i ty zvířecí.
Například když ráno ve tmě (neboť se zase posouval čas) jedu na kole, málem sletím, když na mě odněkud doslova zařve kočička Tatranka. Už dávno se kola nebojí a jak mě na něm zmerčí, má velikou radost, že se jí takhle poránu poštěstilo mě potkat. Nelení a žene se ke mně. A protože mi nemůže vlézt do tašky na kolečkách, tak aspoň skáče po sloupkách v plotě, až je u mě. Dávám zrovna noviny jejímu člověku do schránky a ona mi chce být co nejblíž, aby se se mnou mohla muchlovat.
Když skončím s roznášením a se snídaní, vyrážím na stanici autobusu u potoka, je už hodně hodin, kolem deváté ráno a všude je plný provoz.
Toto místo je obzvlášť frekventované, zákeřná pěkně točitá zatáčka z Libocké ulice směrem dolů je známá. Dokonce i můj syn už tam naboural aspoň plechy našeho auta. Auta, autobusy a bohužel i náklaďáky tu jezdí po úzké vozovce tam a nazpátek, takže přejít na autobus k potoku je docela problém, i když má člověk prozatím zdravé nohy.
No, a jak tam tak s jinými lidmi čekám na autobus směrem na Petřiny, za sebou zábradlí s vysokou zídkou, která odděluje Libocký potok od chodníku, spatřím na druhé straně silnice mourovatou kočku, docela macatou, jak neohroženě přebíhá mezi auty směrem k potoku a skrz zábradlí hup na zídku a odtud rovnou do potoka. Má to tu podle mě všechno už zmapované, neboť ví, že část potoka je vyschlá.
Usadí se tedy na uschlém blátě a pokojně popíjí vodu z potoka. Nenechá se rušit ani kachničkami, kterých je tu zatím pomálu. Ani při tom moc nespěchá, vychutnává si každý doušek, zatímco my, co čekáme na autobus, jen zíráme. Asi po pěti minutách milá kočička zase míří nazpátek. Já už jsem ve značném stresu, neboť je mi jasné, že kočku popadnout a přenést přes silnici nemůžu. Určitě by zpanikařila a měla bych ji na svědomí. Tak jsem připravená skočit mezi auta a zastavit provoz, abych to chlupaté tělíčko zachránila z drápů silničního provozu.
Není však třeba. Kočka je coby dup na druhé straně a tam k mé nevíře prolézá plotem do malého luxusního modrého sídlišťátka, odkud asi pochází.
Člověku se nechce věřit, že tímto oploceným sídlišťátkem taktéž protéká Libocký potok, takže by ta zhůvěřilá kočka mohla v klidu popíjet svou vodičku za plotem,
bez té hrůzy, co nám všem způsobila. Ale je jaro, a kočky, aspoň některé, už zase pěstují adrenalinový sport.
A jak to tak píšu, naše Vikinka sedí na lednici, zírá mi z očí do očí a ptá se znechuceně, kdy už konečně otevřu tu lednici a nabídnu jí něco dobrého, co jsem pro ni, samozřejmě, nakoupila na Petřinách, kam jsem poránu jela, jak jinak (to si určitě myslí), jenom kvůli ní.
A když pak na židli nafackuje našemu psovi, který šel náhodou kolem, je zase všechno jak má být. Jaro je tady!