První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

26.května 2012, Eva Beranová

Vyprávěnka trpaslíka Rumělky o tom, jak kocourek snědl měsíc a co z toho bylo
Žil malý zrzavý kocour Bonifác. Říkali mu Boník a žil si jako v bavlnce. Dědeček s babičkou ho našli opuštěného na tržišti v nedalekém městě a chtěli mu všechno vynahradit. Kocourek byl jejich jediná radost.
Dědeček a babička bydleli v chaloupce u lesa docela sami, když nepočítáme těch pět slepic, které pobíhaly na louce za chaloupkou.

Z vesnice běhával za Boníkem kocour Alfons, kočka Mihule a štěně Ajax. Na Alfonse volali „Alfi“, na Mihuli „Míšo“ a na Ajaxe „Ájíku“. Mihule dostala jméno podle toho, že byla plachá a jen se vždy mihla – a nebyla k vidění.

Ájík si s Boníkem hrávali na honěnou a na schovávanou. Ájík kocourka brzo našel, protože už uměl jít po čichu jako dospělí psi.
Mourovatý kocour Alfi byl škodolibý a Boníkovi vždy něco provedl a namluvil. Když tomu Boník věřil, Alfi se mu vysmíval. Třeba mu řekl: „Boníku, vidíš tamtu divnou kytku?“ a ukázal na šťovík. „Když si pořádně ukousneš a polkneš, sníš všechnu kočičí moudrost světa a budeš ve vsi nejchytřejší.“
Boník mu uvěřil. Pak ho bolelo bříško a zvracel. Polekal babičku, která hned chtěla vypravit dědečka do města k zvířecímu doktorovi, aby kocourkovi přivezl léky.
„Ale babičko,“ uklidňoval ji dědeček, „Boník snědl asi nějakou trávu. To kočky dělají, když si potřebují vyčistit žaludek.“
„Dědečku, on nechce ani smetánku,“ lamentovala babička.
„Jen ho nech, až bude mít hlad, tak si sám vezme,“ řekl dědeček. A měl pravdu.
Boník sám začal lízat z mističky smetanu. Nechtěl už spolknout všechnu kočičí moudrost světa. Miska sladké smetany mu stačila. Na plotě seděl Alfi a vysmíval se mu.
„Boníku, ve smetaně není kočičí moudrost světa. Navždycky zůstaneš hlupákem!“
Boník, s vousky od smetany, upřel svá zrzavá očka na Alfiho.
„Já jsem ještě maličký, nechci všechnu kočičí moudrost světa, mám na to malou hlavičku. A tys moudrost světa snědl,"
Alfi se trochu zarazil, ale pak drze prohlásil:

„Jak o tom můžeš pochybovat? Jsem nejchytřejší kocour ze vsi… Boníku, podívej, za kůlnou se ti vysmívají myši, jdi je prohnat!“
Boník věděl, že myši se nesmějí kočkám smát, musí se koček bát a ctít je. Vyrazil, co mu nožky stačily, za kůlnu. Alfi seskočil z plotu a hltavě dolízal smetanu. Pak se přehoupl přes plot a zmizel.
Boník žádné myši za kůlnou nenašel. Když se vrátil ke své mističce, podivil se. Kam zmizela smetánka?!
Jindy zase na zahrádce pod ořeším poskakoval Alfi a mával na Boníka, aby běžel k němu. Boník příběhl. Alfi poskakoval kolem divné koule, z níž do všech stran trčely ostny.

„Co to je?“ divil se Boník.
„Míč na pravý kocouří fotbal – ale pouze pro kocoury drsňáky, a to ty zdaleka nejsi,“ přejel pohrdlivým pohledem Boníka.
„Já jsem už dost velký,“ řekl uraženě Boník.
„Tak si kopni!“ vyzval ho Alfi a škodolibé plamínky v jeho zelených očích zasvítily.
Boník trochu ustoupil, aby dodal kopnutí tu pravou sílu. Potom poskočil dopředu a tlapkou sekl do koule. Koule ho popíchala.
„Au, au, mňau, mňau, úúú, ííí,“ naříkal. Třepal tlapičkou a rozhlížel se po Alfim. Ten zatím na dvoře vylizoval jeho misku s rohlíky namočenými ve vlažném mléku. Boník přikulhal na dvůr.
„Co to bylo?“ pofňukával Boník.
„Ježek. Umí se takhle stočit do koule a vypadá jako pichlavý míč.“
„Tys to dobře věděl, že mě koule popíchá…“ vyčítal Boník.
„Věděl. A teď už to víš i ty, že do ježků se nekope,“ smál se Alfi.
„Jsi zlý,“ zavyčítal Boník.
„Kdepak, jen tě učím,“ naparoval se Alfi.
To Mihule-Míša byla mnohem hodnější. Trpělivě vysvětlovala, co takový kocourek může a nemůže, kde na něho číhá nebezpečí. Varovala ho před lovením vos a včel, poučovala ho, že v nedalekém lese číhá na koťata nebezpečí – kuny, lišky, divočáci, myslivec. Nedoporučovala mu ani chodit do vsi, protože tam jezdí auta a uprostřed vsi je rybník, kde by se mohl utopit, kdyby ho tam zahnal nějaký zlý pes. Slíbila mu, že ho naučí chytat myši. Mihule však měla málo času. Bydlela na statku a tam je práce pro kočku vždycky dost.
Pejsek Ájík nebydlel sice daleko, ale bedlivě ho hlídala maminka, fenka Asta. Ájík nemohl běhat za kocourkem každý den. Jedině kocour Alfi měl času dost a Boník ho na dvoře viděl i několikrát za den. Babička s dědečkem Alfiho nevyháněli.
„Ať má náš Boník nějakého kamaráda,“ říkávala babička a přivírala oči nad tím, že mlsný Alfi se chodíval hlavně najíst.
Boník měl hezkou plechovou mističku s tmavomodrou glazurou a žlutými kvítečky po okrajích. Vypadalo to jako kruh hvězdiček. Boníkova mistička se plnila samými kočičími dobrotami. Jednou mu tam babička klepla vaječný žloutek.

„To abys měl pěknou srst,“ řekla a pohladila ho po zádíčkách. Alfi číhal na plotě. Babička ho uviděla a zůstala pro jistotu chvilku stát na prahu, aby mu kocour žloutek neslízal.
„Tak se do toho hezky pusť, bude ti to chutnat. Podívej, vypadá to jako měsíček na obloze…“
Boník drsným jazýčkem protrhl blanku žloutku a lízal. Chutnalo to, byla to doslova dobrota. Babička zašla do dveří. Alfi seskočil z plotu a vrhl se k misce. Chvilku se s Boníkem u misky strkali a vrčeli. Nedivte se, i kočky dovedou u jídla vrčet, aby jim ho ten druhý nevzal. Naráz byla mistička prázdná. Alfi si utřel tlapkou vousky a povídá.
„Ták…teď jsi snědl měsíček! A to je moc a moc zlé…“
„Jak to?“ nechápal Boník.
„Všiml sis někdy měsíce na obloze?“ zeptal se Alfi.
„No…trochu…“ přiznával Boník.
„Byl žlutý a kulatý?“ pokračoval v otázkách Alfi.
„Byl…“ znejistěl Boník. Sice se mu zdálo, že není měsíc vždycky jen kulatý, a také si nebyl jistý, jestli se ukazuje na obloze každou noc, ale když to říká Alfi…i babička povídala, že je v misce měsíček, tak nějak to říkala…
„Udělal jsi hroznou věc,“ pokračoval Alfi, „připravil jsi zvířata i lidi o měsíc. Což lidem je to jedno, ti mají baterky a žárovky – ale zvířata?“
„Babička by mi pravý měsíček k jídlu nedala,“ usoudil moudře Boník. „Babička je hodná a měsíček by zvířátkům a lidem nevzala…“
„Co tě vede! Asi jí spadl někam na záhon, tak ho zvedla a dala ti ho do misky,“ rozvíjel úvahy Alfi. V duchu se škodolibě smál, když viděl, že tu Boník provinile sedí jako hromádka neštěstí.
„To není pravda!“ vymňoukl náhle Boník. „Proč by byl tak maličký?“
„Pádem z nebe, a to je nějaká výška, se strachy scvrkl…“ řekl Alfi. „No, uvidíš sám. Jestli na obloze dneska v noci měsíc nebude, tak jsi ho slízal. To zvířatům a lidem radši nechoď na oči a někde se schovej…“ Alfi přeskočil plot a zmizel. Měsíc měl vypozorovaný a předpokládal, že dneska opravdu svítit nebude. Ono by nakonec nebylo špatné, kdyby Boník utekl. Alfi by se pak nastěhoval k babičce a dědečkovi a měl by se jako král…Alfi by se pak nastěhoval k babičce a dědečkovi a měl by se jako král…Alfi totiž pocházel z hospody a moc času na něj neměli. Často mu ani nedali najíst. Zapomínali na něj.

16. kapitola
celý rukopis zde

Zpět