Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Kocouři a krtek
19. května 2012, JiPle
Jak jeden krtek kvůli kocourům a mé pitomosti svému osudu neutek
Před nedávnem zemřel ve velmi vysokém věku Zdeněk Miller, autor dnes už snad globálně proslulého Krtka. Jeho knížkami a filmy jsem nebyl odkojen – tyhle „mémy“ se ke mně nějakou shodou okolností prostě nedostaly. A pokud se to nepřihodí v raném věku, člověk už pak těžko může k nim najít silnější vztah v dospělosti. Minuli jsme se. Takže já v dětství řičel nadšením (až jsem si vyrobil bouli na hlavě, jak jsem se chechtal a praštil o sedadlo přede mnou v kině Maják) třeba u animovaných filmů o dvou medvídkách (série, která začala filmem „Pojdťe pane, budeme si hrát). Přesto postavu Krtka a její vcelku snad humánní poselství uznávám. Když jsem četl zprávu o smrti Millera, hned se mi vybavilo jedno loňské letní odpoledne na černošické zahradě, kdy jsem se asi málo nebo špatně snažil, aby jeden krtek přežil zvídavost tří kocourů.O krtcích vím jen to, co se učilo na základní škole: že žijou téměř pořád pod zemí, že tam ryjou chodby, že jsou téměř slepí (vnímají jinak)… a že jsou ... a teď už nevím, z jakého pohledu to bylo v té dávné učebnici psáno, tj. zda byli z hlediska člověka “užiteční”, anebo se řadili ke “škůdcům”. Zaráželo mě snad už v té páté třídě, že hledíme na ostatní zvířata právě jen takto, tj. jaký má ten který člen živočišné říše pro člověka význam – prospěch – užitek. Asi jiného pohledu nejsme schopni. Ale ta učebnice vyšla před 50 lety, takže dnešní děti se doufám učí zoologii z knih jinak – „etičtěji“ - pojatých.
Na zahradě chaty v Černošicích jsou krtci už dlouho, a občas jsou aktivnější a rozbrázdí trávník svými výjezdy na povrch. Stalo se ale toho letního dne, že jeden z nich vylezl na světlo “boží” v době, kdy se kolem ochomýtali kocouři. Asi byl moc mladý. 
Seděl jsem na verandě a luštil „velmi těžké“ sudoku, když jsem si všiml podivného ruchu a shonu. Kolem jednoho místa za rododendronem se na trávníku vzrušeně motali všichni tři kocouři (jmenovitě Matěj, Čára, Míša). Nejprve jsem si myslel, že jde o myš či rejska a ač nenadšen, chtěl jsem kocourům nechat dohrát tuto jejich přirozenou tj. „přírodně krutou“ hru vedoucí ke smrti jiného.
 |
 |
 |
Já, městský pitomec, nevěděl, co dělat. Sahat na krtka se mi nechtělo. Napadlo mi, že dokud na něco nepřijdu, přikryju ho před kocoury tak, aby na něj nemohli, a on tak získal čas se zahrabat zpátky do země. Aniž jsem se ho dotkl, oddělil jsem krtka od kocourů zimprovizovanou konstrukcí z lopaty, lísky, kolečka a vůbec věcí, co byly víceméně po ruce. Nemohli na něj. Říkal jsem si, že snad je vyřešeno a šel zpět na verandu. Na sudoku jsem se nemohl soustředit a ob co chvíli se zadíval na místo, kde jak jsem doufal se už krtek zahrabal zpět do země.
Najednou jsem podle pohybu kocourů zjistil, že ten černý tvor se snaží utíkat směrem ke spodku zahrady, kde už nikoli sečený trávník, ale spadané listí pod velkými stromy. Šel jsem se tam podívat a znovu odháněl kocoury, abych krtkovi umožnil ústup. Když jsem viděl, jak se černokabátník u dubu noří do mnohaletých nánosů listí a během pár vteřin v něm zmizel, cítil jsem radost. Hurá, krtek zachráněn, domníval jsem se a připsal si v duchu další odrážku do svého nedlouhého Seznamu ušlechtilých činů inženýra Plesnivého (SUČIP). Kocouři se poté věnovali jiným aktivitám, já možná dál luštil svoje sudoku, a jistě cítil hrdost a radost, jak jsem zas jednou byl rytířsky ušlechtilý a etický, skvělý ochránce a zachránce …prostě pašák.
Asi po hodině jsem šel zkontrolovat místo u dubu, pořád ještě s příjemným pocitem, že jsem zachránil krtka..
Stačilo poodhrábnout listí u dubu. Ležel tam bez ducha a už po něm lezly desítky mravenců. Sakra, to jsem teda nezvlád, řek jsem si. Kocouři za to nemohli. To jen já jsem se sice snažil, ale nějak blbě. Tehdy jsem svůj SUČIP otočil. Usoudil, že malá písmena budou adekvátnější, a pak si ho přečetl s náležitým přidloužením toho „i,.
Nějak jsem to zvoral, no.