Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Advent – čas pilných kocourů
17. prosince 2005, Jana Petrželková
Kocouři Matěj i Čárlí pojali adventní čas a přípravu na vánoce po svém, tedy po kočičím. Jsou pilní, to se musí nechat. Škoda jen, že někdy až moc. Když jsem přinesla domů tašku plnou vlašských ořechů, nevyloupaných, ještě ve skořápkách, neznala jejich radost mezí. „Hurá, pytel hraček“ mňoukali a Matěj si hned do tašky k ořechům vlezl, protože je známý taškář. Z tašky na nás jukal a co juk, to pár ořechů z tašky hop hop ven. Čárlí do tašek neleze, ale aspoň bubnoval tlapičkami zvenku na ořechy, tak dlouho, až tašku převrátil i s Matějem. „Tak to ne, chlapečkové, to
bychom byli spolu brzy hotoví“ řekla jsem a provázena nenávistnými pohledy obou kocourů jsem odnesla tašku mimo jejich dosah. To jsem si myslela. V noci mě vzbudily takové zvláštní cvakavé zvuky, nic co bych znala. Vstala jsem – a samozřejmě!
Naši sportovci si udělali z kuchyně fotbalový stadion a právě byli uprostřed přátelského mače. Z toho že jim mizí míče pod lednicí a za linkou a občas nějaký odskočí i úplně jinam si nic nedělali, taky proč, vždyť ořechů byly ještě třičtvrtiny tašky. Byly 3 hodiny ráno a já tam stála v noční košili a nevěděla, zda se mám zlobit nebo smát. Zlobit pro ten nepořádek a proto, že budu nacházet ořechy po celém bytě ještě v příští pětiletce anebo smát, protože kocouři si vzorně nahrávali a ukázkově spolupracovali, každý trenér by musel být nadšený a ořechy se vesele odrážely pink od sporáku a ponk od lednice a buch od skřínky ve které bydlí hrnce…..Ale nedalo se nic dělat, zápas jsem odpískala, ořechy posbírala a znovu a lépe přemístila a snažila se přesvědčit kocoury, že ve 3 ráno každý slušný kocour spí a vůbec, že ve 3,15 chodí Vstávánice , rodná sestra Klekánice, která všechny kočky, které nejsou v pelíškách, sebere a v pytli odnese do útulku. Toho se Čárlí asi přece jenom trochu zalekl a nebyl si už tolik jistý, takže se otráveně loudal do vyhřátého pelíšku, tj. do mé postele, zatímco Matěj si poťukával tlapičkou na čelo a maskoval to drbáním. Zcela zřetelně jsem ho slyšela, jak si bručí něco o zkažení každé radosti a strašení ubohých kocourů.Druhý den jasně ukázal kdo je ubohý. Byla jsem to samozřejmě já. Kocouři s obdivuhodnou důvtipností vypátrali každý úkryt, kam jsem ořechy dala, otevřeli každou skříň a každé dveře – nebo alespoň v úkrytu čekali, až je otevře někdo druhý a hned toho neváhali využít. „Počkejte, kocouři, já vám zapnu tipec“ myslela jsem si a dala se tedy do louskání. Nu, větší radost jsem snad těm pacholkům ani nemohla udělat, to bylo teprve něco. Skořápek byly kupy a harašily, kocouři do nich vbíhali i přes moje hromování a snažili se v nich válet, navíc půlky skořápek se tak báječně točily po stole – kdo není kocour, nepochopí. Konečně bylo vyloupáno a kocouří kluci vypadali zklamaní. „Víte co, kluci, dáme si za okno svíčky, to se vám bude líbit“ utěšovala jsem je, protože je nemůžu vidět smutné a šla jsem a vyndala ze skříně elektrický svícen, takový ten co se dává na okna a má 7 svíček. „To jsou věci“ koukal na to opatrně myslitel Matěj, zatímco praktik Čára zkoušel sežrat šňůru. Když jsem pak konečně ta světýlka rozsvítila a svícen instalovala na okno, seděli kocouři každý z jedné strany na okně vedle svícnu jak přibití a koukali a pak zkoumali a byli z toho celí paf. Počkejte, až uvidíte stromeček, slibovala jsem jim.
Další den jsem začala s pečením cukroví. Hned ráno jsem se pomodlila ke kočičímu bohovi, aby na ty darebáky seslal pořádné spaní, nejlépe na celý den, ale asi to neumím a hlavně taky už dávno nejsem žádná „kočka“, spaní se nekonalo. Přesně naopak. Kocouři, jakmile viděli že do kuchyně snáším věci ze spíže, zbystřili zrak i sluch, přestali se prát a přemístili se do kuchyně, pro jistotu přímo na kuchyňskou linku. S jednou kočkou na kuchyňské lince se možná ještě něco dá udělat, se dvěma kocoury už ne, protože těch je všude plno. Snažila jsem se je sundat, ale bylo to jak v tělocvičně – levou rukou sundat kocoura, pravou rukou sundat kocoura, levou rukou sundat kocoura, pravou rukou sundat kocoura a tak pořád dokola, kocouři z toho měli legraci a skákali na linku rychleji než jsem je stačila sundávat. „Dobře, všechno vám ukážu a pak půjdete“ snažila jsem se o domluvu. „Ano, ano!, mňoukali kocouři , ale protože lhát neumějí, viděla jsem jim na očích že si myslí o dohodách svoje. Zajímalo je všechno: mouka, cukr, formičky, tuk...věčně nenajedený Čárlí se snažil všechno sežrat a Matěj, aby měl lepší výhled, usedl na plato vajec. „Jseš snad slepice abys seděl na vejcích?“ uhodila jsem na něj a pak jsem je oba popadla, každého pod jedno křídlo a odnesla je pryč z kuchyně a zavřela za nimi dveře. „Tak a teď to půjde báječně“ radovala jsem se, ale bohužel ne moc dlouho. Naše kuchyň je totiž průchozí – jdete do koupelny, na WC, do dalších dvou pokojů, do předsíně – a vždycky musíte přes kuchyň, takže jsem během hodiny vyhazovala kocoury asi tak ještě 20x, pokaždé když někdo šel. A když jsem si šla do spíže pro jednu zapomenutou věc a vrátila se a našla Čárlího jak stojí po kolínka v misce plné bílků a vylizuje z vedlejší misky rozpuštěnou čokoládu, zatímco Matěj ulehl přímo na plech, došla mi trpělivost. „Buď tady nebude nikdo courat, nebo nebudou vánoce“ řekla jsem rázně, ovázala si čelo obkladem z octa a uchopila do ruky tu největší vařečku co máme. Zabralo to. Kocouři zmizeli jako když do nich střelí, dveře se zázrakem najednou zavřely a já začala tvořit. Za hodinu se jedny dveře pootevřely a ve škvíře, v dvoumetrové výšce se objevila synova hlava, dole u podlahy dvě kočičí hlavičky. „Můžu si jít pro knížku? ptal se syn. „Můžeme dostat něco k jídlu?“ mňoukli nejistě kocouři. Ne, zněla odpověď a ty tři hlavy zase poslušně zmizely. Za další hodinu bylo pro ten den dotvořeno a já slavnostně zotvírala zase všechny dveře a byt jsem udělala opět průchozí. S pýchou jsem ukazovala co jsem zatím stačila napéct. Kocouři natahovali opatrně čumáčky. „Tak tohle jsou ty vánoce?“ koukali na mě Matěj s Čárlím, zatím co syn ztratil zájem o literaturu a ochutnával. Kdepak, kluci, ještě musíte počkat.
Další den jsem se chystala na setkání s přáteli, se kterými si dáváme malé dárečky. Vyndala jsem vánoční balící papír a obrovská klubka barevných stužek, abych dárečky zabalila. „Tentokrát budu balit bez kocourů“ umiňovala jsem si, ale zbytečně. Neujde jim vůbec nic a jsou rychlí jak vítr. „Hurá hurá, zase budou vánoce“ mňouknul jeden z nich a už se natěšení hnali na můj psací stůl, kde jsem měla v úmyslu balení provádět. Řeknu vám, kdybych tušila co mě čeká, nikomu bych nic nekupovala a raději na každého složila oslavnou báseň; péct se dvěma kocoury je procházka růžovou zahradou, oproti tomu, co je v této sestavě balení dárků. Ale uznejte, jak mohou vydržet šustění a rozkládání papírů a neskočit do nich, jak můžou koukat na kroutící se konce mašliček a nechytat je, jak můžou nepomáhat mi stříhat papír a dělat kličky a mašličky, když právě tohle jim tak báječně jde? Byla to napůl hrůza, napůl šílená legrace. Trnula jsem strachy, že mi některý z nich strčí pod nůžky tlapičku, hartusila na zmačkaný papír a tahala jim ho z pod tělíček, smála se, když jim za uchem přistála mašle.
Matěj nakonec ukořistil jedno klubko pro sebe skočil s ním na zem, stužka vlála za ním a za stužkou upaloval Čárlí, protože přece takovou skvělou hračku nenechá nějakýmu jinýmu kocourovi, když je tady on a zrovna jí chce. V duchu jsem se s tím klubkem rozloučila a honem využila chvíle klidu k dobalení dárečků. „Tak mi to kluci vraťte“, otočila jsem se ke kocourům a hned zalitovala, že právě nemám ve foťáku založený film. Mohla jsem vyhrát hlavní cenu ve světové soutěži o nejhezčí vánoční nebo silvestrovskou pohlednici. Oba mourci seděli vedle sebe jak andílci, beznadějně zamotaní do zlato-žluté stužky, vinula se jim kolem krčků, kolem tlapek, dělala jim kličky kolem tělíček a rozverně se kroutila za ušima a kocouři měli udivené pohledy, co že se to děje a proč se nemohou pohnout a tak seděli ani nedutali a čekali až je vysvobodím, Matěj tradičně hlavičku v rozpacích nakloněnou na stranu. K naprosté dokonalosti jim opravdu chyběly jen silvestrovské špičaté šaškovské čepičky, nebo trochu chvojí za krk. „Počkejte, kluci, ať se mi neuškrtíte“ smála jsem na ně a vzala si do ruky nůžky jako nejrychlejší možnost. „To jsou divný vánoce“ hučel Čárlí s očima vykulenýma a Matěj se přidával „a byly to ted už ty vánoce, jo?!“. A já jsem znova říkala: „Kdepak kluci, tohle taky ještě nejsou vánoce, ještě musíte počkat, vánoce teprve přijdou“. A tak kocouři vysedávají na okně vedle svícnu a vyhlížejí na ulici, jestli už vánoce konečně jdou. Příští rok jim koupím adventní kalendář, aby měli jasno, kdy už ty vánoce opravdu budou. Jen místo čokolády by tam měly být myši!
