Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Kočka na lešení
5. května 2012, Jaroslava Svobodová
Vloni jsme měli už od června objednanou opravu rodinného domku, avšak protože se jednalo o našeho známého, co to měl opravovat, nechal nás samozřejmě až na konec. Takže k opravě se dělníci dostavili v polovině listopadu a v polovině prosince skončili. Ještě že koncem roku byla opravdu mírná zima.A tak začátkem prosince obehnali předek domu lešením v obou patrech, což kytkám na přední zahrádce, už tak dost sužovaným, opravdu nesvědčilo. Ostatně, našemu psu a kočce se vpád do jejich pohodlí a zažitých zvyků také vůbec nelíbil. V domě od božího rána hlomozili masivní obuví a silnými hlasy, jakož i nástroji dělníci a řemeslníci, a to dokonce i o víkendu, a někdy dokonce dlouho do večera.
Výměnu oken trávila naše kočka Viki za nočním stolkem. Bála jsem se, že jí tam klepne pepka. Ona sem totiž utekla, když do ložnice vtrhli dělníci, ale netušila, že se v pokoji zavřou a budou tam celý den řádit s vrtačkou a ostatním nářadím, a to jak v ložnici, tak na lešení před ní. Pes nás všechny zase ničil svým neustálým štěkotem, neboť nezapomněl hlídat dům. Dělníci se s ním chtěli bratřit, ale to si dali! On je z útulku, a i když tam byl jen chvíli, je velice nedůvěřivý k mužům, neboť jako malinké štěně ho do pětistupňového mrazu tehdy v lednu jako nevhodný dárek patrně vyhodil nějaký zlý a bezohledný mužský.
Takže když se k němu přiblížili, začal strašně vrčet, že by leckdo couvl. Leč ukrajinští dělníci jsou nejen pracovití, ale i srdnatí, a hned tak nic je nerozhází. Takže jsem občas musela zakročit já.
Vždycky večer se všechno uklidnilo, já umyla odshora až dolů barák a přichystala tác na snídani pro ty pracanty na další den a něco občas upekla. Kočce vždy večer otrnulo a začala obcházet a očichávat všechno v baráku i kolem. Taky ji zajímalo jejich „ležení“ dole u sklepů, kde měli své zázemí. Bylo tam pro ni tolik vůní!
A jednoho dne, když jsem jim zase ráno dolů donesla snídani a pak letěla vyvenčit psa, volá na mě sousedka Věra odnaproti: “máš kočku na lešení. Je tam už delší dobu a vypadá to, že je z toho celá nešťastná!“ Obrátila jsem se a vidím naši Vikinku, jak přechází sem tam po lešení v prvním patře, a je dost vyplašená.
No samozřejmě! Ráno jsem větrala v ložnici, naše zvědavá všudybylka z okna skočila na lešení, neboť ač je jí už třináct let, je to kočka čilá a stále vyhledávající dobrodružství. A pak jsem zavřela okno, že už bylo vyvětráno, a kočka zůstala na lešení bez šance vrátit se do svých mnoha pelíšků.
Zavolala jsem na ni, ale vrátit se mi hned nechtělo. Obejdu se psem pár bloků a než se mužští nasnídají, jsem tu coby dup. Psovi to vynahradím odpoledne. Náš pejsek totiž nepovažuje zahrádku za místo k venčení a vyžaduje den co den aspoň dvě procházky. Tak jsme to doma všechno s dcerou rozmazlily!
Jenže po pár krocích s naším Bellem jsem si uvědomila, že dělníci nesnídají nijak dlouho, a v tu ránu, jak zamíří na lešení, kočku popadne amok a určitě před nimi skočí z toho prvního patra dolů. A to by taky nemusela přežít.
Letěli jsme se psem honem domů a v ložnici jsem se hnala k oknu. Otevřela jsem Vikince cestu k úniku. Proběhla kolem mě – namísto své vznešené a nespěchající chůze – kalupem, ale stačila mi ještě poděkovat svým hrdelním Krrrrr. A přísahám, že se usmívala! Ale pro případ radši zase zmizela za noční stolek. To zase bude den...