První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

28. dubna 2012, Alice Oppová

Měl jsem namále
Popral jsem se s tchořem. Skočil po něm pod studnou. Nemá krást jídlo ježkům. Teď to ale bylo hustý. Smraďoch kousal, drápal jak lítá šelma. Kam se hrabou rvačky s Mikešem (to odnesou leda uši) nebo s Barbušákem . Ten mě sice málem utopil, jináč bych ho zakous, ale vyspal jsem se z toho, a byl fit. Zato tchoř mě zřídil strašně. Kousance po celým těle, nejvíc na krku a z levýho ucha mi crčela krev. Stěží jsem se dovlek domů. Tu mojí div netrefil šlak. Spustila lamentace „kristapána, Moure s kým ses to zas rval? Půl hodiny bez dozoru, pátek večer a takhle se zřídíš!“ bědovala. Chtěl jsem rychle zdrhnout ven, ale popadla mě, podrobila potupné prohlídce, na pokousaný ucho nakapala něco pálivýho, zavřela v ložnici a volala Jirku. Zaslech jsem akorát „honem přijeď, Mourajz se zas porval, je strašně pokousanej, z ucha mu teče krev, smrdí tchořinou musíme na pohotovost“, a usnul jsem jak špalek. U veta to naštěstí proběhlo na to šup a hurá sláva bez píchanců. Dostali jsme mastičku a příkaz 2x denně namazat ucho. Lidi, kočky nedovedete si představit, jak jsem si oddech! Jenže předčasně. Za pár dní mi totiž na krku narostla obrovská boule. Ta moje „lady katastrofa“ hnedka šílela, že se mi z těch rvaček vrátila ta strašná nemoc, ze které jsem se léčil bezmála půl roku, píšu vo tom tady. Než jsem stačil zdrhnout, šoupli mě do přenosky a frčeli jsme na veterinu. Tam už ale žádná legrace nebyla. Těch píchanců, oholená packa a půl krku. Vřískal jsem, pusťte mě, chci domu, mňauvajz. Nepustili. „Moure, musíš počkat na nález krve a testy“. Tak jo, mňouknul jsem smířeně, hlavně ať už můžu ven. To jsem se ale přepočítal. Krev prý sice byla na můj věk OK a testy negativní přesto mě ale píchli a probudil jsem se až polo-uškrcený čímsi na krku. Hlavně, že jsme jeli domu. Hnedka jsem zhltnul misku s králičími játry a zdrhnul oknem ven, abych se toho škrtidla zbavil. Podařilo se. Jsem šikula, co? Jenže jsem to schytal od našich, trápení s čištěním rány se stejně nezbavil a navíc se mi Trixína s trixaty smějí, že vypadám jak pankáč. Takže kočky, kocouři a koťata – bacha na tchoře!

Povídání XXIII
Povídání XXV

Zpět