Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Vydařené velikonočky
14. dubna 2012, Jana Petrželková
Co se týká počasí, to se tedy letošní velikonoce opravdu předvedly. A v tom ostatním se zas předvedli naši kluci kočičí, takže bylo radosti, jéje.
Zvyky je záhodno ctít. Takže ve velikonočním týdnu jsem na Škaredou středu otřela wavky hadrem, protože vymetat komíny v 6.patrovém činžáku skutečně nehodlám. Na Zelený čtvrtek jsem sice uklohnila špenát, ale díky pracovnímu vytížení už jsem zapomněla jít na Velký pátek hledat poklady.
Taky proč, doma je to jeden poklad vedle druhého. Na Bílou sobotu pro inventuru v práci nedošlo ani na okna či pavučiny, natož na bílení a tak jsem usoudila, že ty velikonoce zkusím vytrhnout alespoň doma pečenými mazanci. Těsto bylo zaděláno šup šup, ale protože v kuchyni byla zima jak v morně, nechtělo se mu kynout, což je podstatná vada. Nakonec jsem ztratila trpělivost, uplácala dva výstavní bochánky a plech s nimi jsem poponesla do obýváku na židličku, kterou jsem přisunula ke kamnům. S pocitem, že mám alespoň půl hodiny času jsem usedla do křesla, nohy si položila na taburet a do náruče mi okamžitě skočil Míša, který hodlal trávit siestu se mnou. Byla jsem přikovaná ke křeslu, pohyb by mi chvíli trval. Právě tuhle dobu si vybral Čára. Zlatý kocourek, ale do jisté míry ztřeštěnec. Došel k židličce s plechem, ale nahoru neviděl. Bylo na něm znát jak si myslí :„A hele, co mi to sem ta moje dala? Nějakou židli, abych si mohl lehnout přímo u kamen! No to si dám líbit, jestli pak je tam taky polštářek?“ a hup, už byl na Čára na židli, respektive v plechu a v mazancích. Zabořil se do nich až nad kolena. „Jéééééé, pomóóóc“ vylekal se kluk ušatý. Odhodila jsem nezdvořile Míšu, nohy shodila z taburetu a hrabala se do stoje, jenže mezitím vyděšený a zmatený Čára skočil z plechu na opěradlo křesla. Kynuté těsto je lepkavé a tudíž přítulné a tak ho Čárýček za sebou vlekl. Těsto si patrně nebylo jisté tím jak se zachovat, takže se roztrojilo – část zůstala na plechu, část se uvelebila na křesle a část pokračovala s Čárou na konferenční stolek. Tam jsem oba skokany zastavila v další cestě, těsto strhala a s kocourkem odkráčela do koupelny. Také jsem si nebyla jistá jak se zachovat – mám se smát nebo hromovat? „Vidíš Čáro jaký jsi moula“ domlouvala jsem kočičákovi a drhla mu nohy mýdlem a spoustou vody. Čára se cukal a žalostně mňoukal, ale nebylo mu to nic platné.
Matěj koukal nespokojeně. „To je nějakýho obskakování Čáry, ten si ale umí zajistit pozornost“ durdil se a aby mě potrestal, skočil pro změnu na jídelní stůl. Tam stála ošatka s obarvenými vejci. Matějíček strčil tlapku do ošatky a pokoulel si s vajíčky sem tam. Najednou udělal z tlapy lopatku a bim, vejce vyhodil z ošatky až na zem. Tak se mu to zalíbilo, že začal vyhazovat jedno vejce za druhým a měl evidentně radost jak je šikovný a jak mě potrestal. Ty rány, jak dopadaly vejce na zem, mě vytáhly z koupelny, kde jsem drhla prvního zbojníka. Nakonec byl sice potrestaný Matěj, ale z křapek to zpět kraslice nenadělalo.
Míša koukal naprosto vykuleně, cože se to u nás zase děje. Když uviděl vajíčka na zemi, usoudil, že to je báječná věc k lovení. Přikrčil se, párkrát zavrtěl zadkem, zadupal a vyrazil. Vejce na zemi sice ulovil, ale bylo mu vzápětí odebráno, což těžce nesl. Aby si měl s čím hrát a co lovit, zaměřil se na plyšová kuřátka v misce s osením a já si toho nevšimla, protože jsem potřebovala domýt Čáru. Než jsem se vrátila, nadělal z kuřat hadry a cucky a už měl v práci pomlázku.Tak ať mi teda někdo řekne, jak s touhle bandou slavit cokoli?!! Nejvyšší čas, aby kluci mohli jet ven, na chatu a aby se vyřádili tam. Tři kocouři v jednom městském bytě je likvidační komando. Nejen věcí, ale i mých nervů J! Tak krásné jaro všem!