První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

28. března 2012, Otokar Štěrba

Se střílením jsem začal už jako dítě. Nejprve prakem, potom vzduchovkou. Pak jsem se stal myslivcem a střílel zvířata brokovnicí a kulovnicí. Máte-li na takové zbrani dalekohled, není nic těžkého trefit se přesně do živého terče. Střílel jsem malé i velké ptáky, jeřába, dropa, volavku, orla, všechny do sbírek, a zúčastnil jsem se honů na zajíce a bažanty, kde se střílí jako u Verdunu. Chlupy a peří létají v chuchvalcích a krev teče proudem. Myslím, že vím dost dobře, o co při lovu střelnou zbraní jde. Už dávno se mi však stalo vysílání smrtících střel odporným, a i když nejsem přecitlivělý a v čas potřeby bych dovedl vystřelit i dnes, nevím, proč bych to dělal.
Podivná epidemie zachvátila svět – hra se smrtí. Střelné zbraně jsou v ní nejdůležitějšími rekvizitami a myslivci ochotnými herci. Lov střelnou zbraní je veliký propletenec zdánlivě neslučitelných stránek lidské povahy. Už jen to, že myslivci budou vždy a všude tvrdit, že zvěř milují, a přitom, snad jako vyvrcholení této obliby, ji nakonec zastřelí. Myslím, že tento zdánlivý paradox ve skutečnosti neexistuje, že myslivci si lásku jenom namlouvají. Jedno je jisté – žádný z nich na podzim nezastřelí z lásky svého psa...
Puškou lovíme ptáky a savce, tedy teplokrevná a vyspělá zvířata, u nichž není nouze o projevy bolesti i umírání, které jsou u fylogeneticky nižších živočichů mnohem méně nápadné. Tak jako cítíme rozdíl mezi umíráním člověka a zvířete, tak panuje rozdíl v hodnocení umírání postřelené srny a třeba němé ryby nebo mouchy. Střelci se s umíráním neustále setkávají a různými způsoby se snaží svoji brutalitu zastřít. Při žádném jiném lovu už neuvidíme tolik přetvářky, šarády, pseudohrdosti jako při lovu střelnou zbraní. Pif, paf, štěkne brokovnice a bažantí kohout se zlomí v letu. Střelec uznale pokývá hlavou, jakoby právě vynalezl pušku, střelný prach a bažanta k tomu. Na co je hrdý? Na to, že zabil jednoho krásného ptáka? Nebo tento příklad:
Nimrod zastřelí srnu, udělá jí díru do břicha až hrůza, načež stojí rádoby jako vítěz nad štíhlým kopytníkem, hrdě vypíná hruď a kouká na hajného. Ten se sehne, namočí v krvi smrkovou větvičku, dá ji střelci za klobouk a gratuluje mu…
Lov puškou je velmi silnou formou lovecké posedlosti a úměrně s ní si lovci kladou vyšší cíle. Zastřelit co nejvíce zvířat, co největších, nejvzácnějších, nejdražších. Víc než minule, střílet tam, kam ostatní nemohou. Feudální manýry, kupčení se zabíjením. Posedlost tak obrovská, že ani lakomec nešetří penězi, když ho to popadne.
Je jasné, že divoká zvěř v naší kulturní krajině se nemůže rozmnožovat do nekonečna samovolně, bez určité regulace. Zde jde však o něco jiného. Myslivci se snaží různými způsoby zvyšovat stavy lovné zvěře, aby ji potom mohli lovit nebo právo lovení prodávat, a právě tuto aktivní stránku věci je zapotřebí před rozhořčenou veřejností omluvit. Nastupuje propaganda, vytváření mýtu užitečnosti, klamné tvrzení, že společnosti se vyplácí „zvěřina na našem stole“. Skutečnost je ovšem jiná.
Přes všechen můj reálný postoj biologa nemám rád pohled na lasičku lovící myši. Její mrštné skoky, typické strnutí dravečka s myší v tlamě, to vše je přirozené a pohybově navíc zcela dokonalé, ale nelíbí se mi ani kapky myší krve, ani to, jak myška náhle ochabne. Nesnáším pohled na umírajícího tvora a nechápu lidi (vím, že jich je neuvěřitelně mnoho), kteří se rádi dívají na to, jak jedno zvíře v akváriu či teráriu zabíjí a žere druhé zvíře, svoji potravu.
Sám jsem měl rád nejedno zvíře víc než lidské bytosti, a kdybych musel volit mezi životem milovaného psa či kočky a některými lidmi, nezaváhal bych ani na okamžik.

(Z knihy „Máme rádi zvířata?“ Otokara Štěrby, profesora katedry ekologie Palackého univerzity v Olomouci, Prodos 1996 )

Zpět