17. března 2012, Jiří Plesnivý
Už dávno zesnulý režisér Francois Truffeaut (nar. 1932, zemřel brzo po své padesátce na mozkový nádor) natočil v 70. letech minulého století film L’infant savage (Divoch) podle skutečné události ze začátku 18. století na francouzském venkově. Taková trochu tarzanovská historka: myslivci nebo lovci našli v lese malýho odhadem 9letýho kluka, co tam nějak přežíval. Zda mu pomáhali vlci nebo jiná zvířata, se už nepamatuju.
Kluk se dostal do rodiny místního učitele (hrál ho sám režisér; který si zahrál jednu z hlavních rolí ve svém neméně zvláštním a skvělém filmu Americká noc) ) a ten se ho snažil vzdělávat. Bylo to těžké pro obě strany. První a víceméně poslední slovo, které se ten malý Tarzan naučil vyslovovat, bylo hodně zavřené “le” znějící českým uším jako “li”. Vždycky to tak jenom vypískl. Myslel tím, že chce mléko (“lait”), svou oblíbenou potravu.
Byl to film o odcizení – deprivaci, které vznikají - mohou vzniknout - odtržením mláděte jakéhokoli druhu od rodičů a society. Truffeautovi bylo to téma hodně blízké a vlastní. Byl nemanželským dítětem a vychováván pěstouny. Musel ale v sobě mít nějaký – dost možná “deprivantský” - drajv, protože časem se z něj stal nejdřív uznávaný filmový kritik, a pak začal i sám filmy točit, a byl úspěšný. Přesto ho ta raná deprivace možná dostihla. Trpěl celý svůj dospělý život depresí (tou pravou, klinickou - ne že má člověk “blbou náladu”) – no a mozkové nádory nejspíš taky nevznikají jen tak pro nic za nic.
Jak to souvisí s kocourem Míšou původem z šumavské Volyně a nyní well-established kocourem v libeňské domácnosti a též na chatě poblíž Černošic ? Má ten snad deprese? Nebo se snad naučil říkat “li”?
Soudím, že Míša podobně jako Truffeaut a onen dávný Divoch je, holt, deprivant. Když byl Janou zachráněn z bídného přežívání na betonovém dvorku u šumavského domku, byl jak se ukázalo téměř hluchý. A tím víc zatlačován do izolace v tamější kočičí populaci. Naštěstí to nebyla vrozená hluchota, ale jen měl prostě strašně špinavý uši s hojnými parazity.
Bylo pak hrozně pěkný si uvědomit, že po léčeních Míša už slyší! Do té doby jen koukal na naše lidská ústa, co se otvírala a cosi mu sdělovala. Nemohl být na příjmu. Teď
stačí říct i třeba potichu “míšo míšo” a kocourek reaguje.
V současné době je Míša milej a svou existencí radost dávající kocour, kterýmu sice už asi nadosmrti nevymizí některý poplašný tendence (jak to líčí Jana: když někdo jemu neznámej přijde do libeňského bytu, udělá frr a nadlouho zmizí), ale SLYŠÍ. Muselo to být pro něj svého času “překvapení”, když mu zvěrolékař ty uši vyčistil ... Ta existence NOVÉHO SVĚTA ZVUKU. Do té doby němý film, v němž žádné “li” nemohlo dávat smysl..
Otázka je, jak mu pročištění uší pomohlo v komunikaci s Čárou a Matějem. Nejsem odborník, laicky se asi mylně domnívám, že kočky v přírodě nemňoukají, že je to projev vyvinutý během mnohatisíciletého soužití s lidmi podobně jako štěkání u psů. Přesto nezapomenu na jeden podzimní večer na chatě, kdy ti dva velcí odcházeli na svou večerní procházku osadou, a Míša stál pod rododendronem, díval se za svými soudruhy, a tence a trochu žalostně mňoukal. Jakože ho nevzali sebou.
Je tento článek trochu zmatený? Je z něj i autor. Koneckonců, i přes vše výše uvedené: když si chce říct Míša o mlíčko, neřekne “li”, ale prostě významně stojí a kouká u příslušné mističky. Čili ač už umí mňoukat a slyší, volí přímější cestu
Tak to má být a to je správné.
Nicméně ten film L’enfant savage je stejně skvělej.
Případní čtenáři nechť si přeberou jak uznají za vhodné.
|