První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

10. prosince 2005, Hanka Zelinková

Naše mise byla napodruhé úspěšná, nám s radostí sdělila, Hanka Zelinková, autorka příběhu „Když se chce, všechno jde“ a nyní členka kočičího společenstva, poté co se jim podařilo chytit a nechat vykastrovat Prskavce.

Samozřejmě, že jinak to u Zelinků nejde, než s určitými obtížemi a komplikacemi, ale důležitý je výsledek - máme vykastrováno.
Sklopec jsme nakonec ani nepoužili - ono jde hrozně těžko tu smečku od sebe oddělit, zvlášť když jsou hladoví. To by byli schopní vlézt do sklopce všichni najednou. Přemýšleli jsme, jak to nejlíp udělat, když potřebujeme chytit jen ty dva konkrétní jedince. Na začátek jsme zvolili takzvanou "pytlovou metodu". Nejdřív musíme chytit Čendu, ten je plašší, Prskavec je nenažranec a nechá se nalákat kdykoliv, jen když mu nabídneme něco voňavého k zakousnutí. Tak jsem připravila hrnec s krmením a hurá na věc. V chalupě jsem si několikrát nanečisto zkoušela "zalehávání" kočičáka v pytli tak, aby mi neproklouzl, musí se to povést napoprvé, Čenda by už totiž podruhé nepřišel. Svolala jsem smečku třískáním lžíce o hrnec, (to se ze všech koutů zahrady začnou sbíhat kočky, občas i ty, které k naší smečce ani nepatří) a s bušícím srdcem jsem zaklekla mezi misky a chystala se k bleskové akci. Naštěstí byli vyhládlí a tak Čenda sice občas nedůvěřivě ustoupil, ale hned se zase k misce vrátil a pokračoval - chtěla jsem ho nechat aspoň trochu nažrat, když teď bude celý den zavřený a pak mu bude blbě po narkóze. Dan pořád říkal: "ještě ho nech, ať se nabaští" a já "jdu na to, teď anebo nikdy" - to jsem řekla asi třikrát, srdce v krku (hlavně klid a žádnou nervozitu), a hop a chňap! Čendu jsem zalehla i s obsahem misky do pytle - byl tam, povedlo se !!! Hned jsem ho zvedla nad zem, jen se trochu mrskal a ani nemňoukal, nic, byl úplně zlatej. Ostatní kočky se jen na vteřinku vzdálily od misek, jako když střelí do vrabců, ale jen jsem s Čendou v pytli udělala tři kroky stranou, už se vracely a pokračovaly v hodování, jakoby se nechumelilo - Čenda sem, Čenda tam, co na tom sejde, že je sourozenec lapen, aspoň je o jeden hladový krk méně.
A honem s Čendou do připravené krabice se senem - i s pytlem jsme ho dali dovnitř, víko zavřeli a pytel jsme pomaličku vytahovali - Čenda se z něj vevnitř vysoukal a hotovo. Podle našeho nejlepšího vědomí jsme krabici zajistili, aby neutekl a zavřeli do pokoje. Mezitím se Prsky nacpal k prasknutí - spíš by se tedy pro něj hodilo jmého Prasky (ten si dovede udělat břicho, že vypadá jak kočka těsně před porodem a pak ani neproleze mezi sloupky u plotu - zasekne se a když se vysouká zpátky, tak musí celou zahradu naštvaně obcházet). Takže metoda s pytlem na Prskyho nefungovala, protože se mu jaksi do pytle nechtělo - přece jen asi něco zahlédl, když jsme lapali Čendu a tak jak viděl v mojí ruce pytel, držel se v bezpečné vzdálenosti, chytrák. Řekli jsme si, že tedy zkusíme nalíčit skopec, že je to starý nenažranec a třeba budeme mít štěstí a vleze tam. Napíchla jsem tam kuřecí krček a vyčkávali jsme - každou chvíli jsme chodili kontrolovat, jestli už se chytil. Očumovali všichni okolo - nejvíc to zajímalo jako minule Mijú s Mrňoulínem. Prsky seděl opodál a pozoroval dění. Při jedné kontrole Dan hlásí: "Máme úlovek!!! Ale je to Mrňoulín". Koukáme a Mrňou nevzrušeně okusuje krček, že za ním s rachotem zapadla dvířka ho vůbec nezajímalo, když mu Dan povídá:"co tam děláš, tebe nepotřebujem", tak jen na chviličku vzhlédl a pokračoval v ohlodávání. Tak jsme ho ze sklopce vyhodili a nalíčili znova - jenže motala se tam kolem Šilhavá, která moc dobře sklopec znala, asi jim poradila, že předem se do tohoto zařízení lézt nesmí a tak se po zbytek večera bavili tím, že zezadu pacičkou přitahovali krček k pletivu a ohryzávali ho zvenčí. Ten večer už se pak nechytil nikdo.
Mezitím jsem se šla do pokoje podívat na Čendu, zrovna ho směrem ke krabici chválím:"Čeněčku, ty jsi takovej hodňoučk..." a než jsem to hodňoučkej dořekla, koukám - Čenda sedí na nočním stolku. "Dané, Čenda zdrhnul!!!" vyhlašuju poplach. Měli jsme strach, že se pomlátí, jak ho budeme chytat v zavřené místnosti, ale on byl tak vystrašený, že ani moc nebláznil a už při druhém výskoku ho Dan v rukavicích lapil a šup s ním zpátky do krabice (jen se při tom strachy malinko připokáknul - tedy Čenda). Napodruhé jsme krabici "bezpečně" zavřeli, pro jistotu jsme jí celou zavázali do velkého pytle a teď už od tebe bude,holenku, pokoj. Než jsme šli spát, kontroluju ještě naposled krabici a co nevidím? Ze stolu visí cíp velkého pytle a v něm černá kočičí silueta. Čenda - Kajínek - napodruhé venku. Naštěstí jenom v pytli, tak jsme ho tam celkem bez problémů natlačili zpátky, víko jsme totálně zalepili leukoplastí a teprve potom přestal vylézat. Celou noc byl tichoučko, ani nemňouknul, ani nedělal žádné kotrmelce, ráno jsem měla strach, jestli vůbec žije. Jakoby to věděl a tak když jsem na něj klepala a mluvila, slabounce mi v odpověď žalostně zamňoukal. Tak a teď honem na Prskavce, aby si zase nedošel chytit snídani. Naštěstí bylo dost zima, tak se drželi dlouho ve své "boudě" - Prsky s protahováním vylezl jako třetí a hned hurá k miskám. Jemu jsem nedovolila ani soustečko, takže když se sklonil k talíři, zopakovala jsem si včerejší husarský kousek a šup s Prskavcem do pytle! Byl tam! Povedlo se. Ani se mi tomu nechtělo věřit, že i tentokrát jsme to zvládli. Opakoval se včerejší postup s krabicí, i Prsky měl přichystanou svou samotku. Tak teď byli v krabicích oba, Prsky pár vteřin zkoušel prorazit ven, ale jakmile zjistil, že je to marné, od té doby se snad ani nepohnul. Byli oba úplně zlaťoučcí oproti jejich matkám, které řádily jak ďas. Možná to bylo tou tmou v krabicích nebo čím, ale byli opravdu v klidu až do večera, kdy jsme jeli k veterináři.
Oba pacienty jsme si mincířem zvážili, takže tato procedura u doktora odpadla, všechno by mělo proběhnout tentokrát v klidu. Panu doktorovi jsem řekla, že jsou to děti té divošky, která mu na jaře zdecimovala ordinaci a pan doktor se svým věčným úsměvem povídá:" tak bude zase rodeo, jo?" , jakoby se na to docela i těšil. Ale my: "ne, ne, né, tentokrát jsou zvážení, tak jenom odchytit v krabici, píchnout a hotovo". Při Prskavcově uspávání jsme asistovali, to proběhlo celkem standardně-pan doktor ho v rukavicích vzal za hřbet, jeho žena mu píchla injekci a my s ním čekali, až usne. Prosila jsem o kontrolu, že si fakt nejsem stopro jistá, jestli jsou to obě kočky, takže když jsme odcházeli na "čekanou" do městečka, pan doktor povídá "takže jsme domluvení - najdu-li tam kulky, tak je tam necháme, jinak kočičku vykastrujeme". Souhlasili jsme, on s Čendou pomoci při uspávání nechtěl, že si s manželkou poradí a tak jsme šli. Vrátili jsme se za třičtvrtěhodinky. Paní doktorová nás uvítala: "tak jsme kastrovali jenom tu černou kočičku, teda je to pěkná divoška, a to mouraté je kocour". Ani jsme neměli odvahu se zeptat, co myslí tím "pěkná divoška", ale předpokládali jsme, že si zase jako minule se Šilhavou nedali říct a Čendu neprozřetelně z krabice nechali uniknout. Takže se to rodeo asi panu doktorovi splnilo, ale nic konkrétního o tom nevíme, raději jsme se neptali - ordinace se zdála být v pořádku, v oknech visely žaluzie, tak to asi tentokrát tak strašné nebylo. Nechala jsem si na ještě spícím Prskavcovi pořádně ukázat, jak se pozná kocour - paní doktorka mi ukazovala "ten pytlík, vidíte, tady?" a já ať jsem koukala jak jsem koukala, žádnej jsem neviděla. Stejně starej Mrňoulínek, kterej má sotva pár deka přes 3 kila, má pod ocáskem pěkně vidět dvě kuličky a Prsky je čtyřapůlkilovej kočičák a nemá vidět nic ("to máte jako u lidí, co si budem povídat, každej to má jinak", komentovala mou udivenost paní doktorka) - ta nevýraznost mě zmátla a tak jsem ho vydávala za kočku. Dan rozhodl, že od tohoto dne se bude Prskymu přezdívat "Justiční omyl", naštěstí to pro něj znamenalo jen nedobrovolný pobyt v krabici a pár hodin hladovění a na chvíli si zdřímnul, no.
Tak jsme si nechali napsat papíry, trochu jsme ještě poklábosili na téma kastrace koček a osvěta a od cesty jako pozornost podniku dostali naši pacienti každý jednu speciální mňam mňam konzervu od paní doktorky - tedy to bylo velmi milé.
Doma jsme měli připravenou "marodku" - velkou krabici od sekačky, plnou sena, kde měli připravený záchod, vodu a krmení. Tak šup tam s nimi, Čenda ještě chrněl, toho píchli později, ale Prsky už koukal, ale hýbat se mu naštěstí ještě nešlo.

Chtěli jsme je nechat v teple chalupy aspoň den po operaci, ale člověk míní a kočka mění - k ránu se z krabice ozývaly zvuky, ze kterých bylo jasně patrné, že tomu, kdo je uvnitř, se tam už ale opravdu vůbec nelíbí a chce hned teď ven. Snažila jsem klidným hlasem přemlouvat, ať ještě počkají. Na chvíli se zklidnili, ale ne na dlouho. Sotva jsme znovu usnuli, začaly opět kotrmelce. Dan povídal, že je to jak s malejma dětma - furt vstávat a konejšit. Už poněkolikáté jsme si mysleli, že je ta krabice opravdu dobře zajištěná proti útěku pacienta a tak jsme zůstali v posteli a říkali si, že se kočičáci sami uklidní, když poznají, že to ven nejde, ale najednou kotrmelce ustaly a ve tmě v pokoji se objevila kočičí silueta - podle velikosti bylo jasné, že je to Prsky. Otevřeli jsme mu tedy dveře ven z chalupy a Prsky do mrazivého časného jitra (bylo půl šesté) koordinovaně odešel - nijak se nemotal a nepotácel, tak jsme ho nechali svému osudu. Tak teď bude klid, Čendovi je určitě ještě blbě, tak bude ležet - mysleli jsme si. Asi za hodinu začalo nové rodeo, Čenda opakoval kreace svého bratra - zřejmě si řekl, že to někudy jít musí, když se to Prskymu povedlo. Netušíme ani trošičku, kudy Prsky prolezl, na krabici byly dvě bedýnky s dřívím, dost těžké na to, aby je kočka nadzvedla, ale asi mají kočky nějakou neuvěřitelnou sílu, když chtějí na svobodu, protože tohle už je podruhé, kdy nám kočka po operaci zdrhla z dokonale zajištěné marodky - první byla Šilha. Tak jsem přidala ještě třetí bedýnku s dřívím a Čendovi jsem vysvětlovala, že je venku moc zima a že by měl ještě zůstat v teple a najíst se (Prsky před svým odchodem z krabice vyluxoval obsah misky se žrádlem, tak jsme Čendovi podstrčili jeho vlastní porci, ale ani po hodině se toho nedotkl a dál se snažil dostat se ven). Nedal si říct, jeho touha po svobodě byla asi silnější než bolest po operaci a tak aby se zbytečnými pokusy o útěk nevysiloval, v poledne jsme ho vypustili. Vystřelil sice opačným směrem do sousedních zahrad, ale odpoledne už přišel na krmení - dostal tu svou protekční konzervu, i když dalo práci zajistit, aby mu jí ostatní nesnědli, protože ačkoliv měli misky plné, zajímala je právě jen a jen ta Čendova - musela být asi opravdu moc dobrá - uchránit ho před nájezdy loupeživých sourozenců se mi ho ale podařilo! a svou pooperační stravu si sám vychutnal. Druhý den se zdál být také v pořádku, tak snad to celé dobře dopadne a Čenda se brzy zotaví - dostal injekci nějakých vitamínů a sousedka je teď každý den krmí, takže podmínky nejsou tak drsné, jako měly jejich matky minulou zimu.
No a Prsky? Druhý den jen tak trochu stávkoval - dělal uraženého, ale dlouho nevydržel a přišel se pošmajchlovat, když viděl, že hladím Mrňoulína s Mijú. Omluvila jsem se mu za ten "justiční omyl" a vypadá to, že nám odpustil, hlavně tedy když neseme hrnec s jídlem - to už dávno zapomněl na všechna prožitá příkoří.
Tak to je konec mé reportáže, na jaře nás čeká ještě jedna kočena - Mijú - ale ona je teď ještě tak strašně malinká a hubená, že jsme nechtěli riskovat, že operaci nepřežije. Snad do jara nezabřezne, doktor říkal, že máme přijít v únoru, tak když nebudou mrazy, radši to co nejdřív provedem. Ale u ní to bude v pohodě, ona je docela krotká, ta už vlezla do přepravek sama minule při neúspěšném prvním odchytu. Hlavně aby přežila zimu.
Když se chce, všechno jde

Zpět