První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

3. března 2012, Kamila Pernická

K sepsání tohoto příběhu mě donutilo rozhořčení a absolutní zklamání z lidí a z doby, ve které žijeme. Ano, každý víme, že něco tady není už delší dobu v pořádku, všichni kroutíme jen nevěřícně hlavou, ale dojde nám to teprve tehdy, kdy se dostaneme do situace, jako jsem se 1. 2 2012 dostala já.

Se svým partnerem jsem se vracela z města a cestou domů jsme se zastavili u místního kravína v Čeladné, zkontrolovat ,,mé svěřence“ – opuštěné, z domovů vyhazované kočky, o které se již čtvrtým rokem starám. Na témže místě se nacházejí také budky s telaty, které mám při krmení koček přímo na očích, takže zdejší chov skotu tím pádem taky dlouho znám. Ty dny byly jedny z nejmrazivějších za poslední zimy, teploty scházely pod 20oC. Protože znám způsob práce a péče místních zaměstnanců kravína, budky s telaty jsem šla také obhlédnout. Úplně jsem se zděsila, když jsem jedno z pěti telat viděla ležet na zmrzlé zemi bez podestýlky. Silně se třáslo, hlavu mělo skloněnou k zemi, jen nápadně rychle oddechovalo, jak bylo mrazem vyčerpané. Měla jsem velkou obavu, zda vůbec přežije.

Ten pohled byl skličující. Telátko bylo čtyřdenní, jak jsem později zjistila. Nečekala jsem na nic a okamžitě vešla do ohrádky před budkou a snažila se telátko přesunout dovnitř. Nemělo sílu ani stát, musela jsem ho tam odsunout. Když jsem jej zespodu podebírala, skoro celé břicho mělo mokré a srst na koncích zmrzlou v led. V budce bylo jen velmi málo slámy (navíc prosáklé močí a výkaly) na to, aby telata v tomto mrazu mohla mít dostatečnou izolaci před chladem zespodu. Okamžitě jsem se telefonicky spojila se zootechnikem, který v tomto kravíně pracuje, a vysvětlila mu naléhavost situace, a že je potřeba urychleně jednat. Vyloženě jsem jej prosila, aby mrznoucímu teleti poskytl potřebnou péči. Na to téma se mnou nechtěl bavit, jen tvrdil, že se nedá nic dělat, pokud se tele bojí do budky vlézt. Dál už na mě nereagoval a po chvíli mi telefon vypnul.

Nebylo na co čekat, telátko evidentně trpělo, a tak jsem jej za pomoci svého partnera začala hojně podestýlat slámou, kterou mi přítel nosil ze seníku odvedle. Bylo mi jasné, že je třeba tele co nejdřív osušit, že mokré se jen těžko zahřeje. Slámy jsme nanosili takové množství, aby se z ní dalo vystlat dostatečně vysoké lůžko. Také jsem jej slámou po celém těle obalila, aby se co nejrychleji zahřálo. Teplo jsem pro něj vytvářela zároveň i tím, že jsem ho hřála vlastním tělem. Jednala jsem zkrátka tak, jak jsem považovala za nutné. Telátko bylo vyčerpané, leželo, stále se hodně třáslo a bylo pod stresem.

S dalším člověkem, který měl v kravíně službu a kterého jsem žádala, aby situaci řešil, jsem dopadla stejně jako se zootechnikem. I on mě odbyl tím, že vše je pod kontrolou. Ať tele, když je mokré, nechám venku – mráz jej prý osuší. Toto řekl, aniž by se na tele šel podívat. Svou bezradnost z nezodpovědného chování zaměstnanců kravína jsem proto řešila okamžitým voláním místnímu veterináři a ptala se jej, co ještě pro záchranu telátka mohu udělat. O všech krocích, které jsem provedla, jsem mu řekla. To, že bych slámou mohla tele zapařit (jak mě poučoval zaměstnanec), zvěrolékař jednoznačně vyloučil. Dále mi poradil, jak ještě mohu telátko prohřát. Doporučil 1,5 l mléka o teplotě 40 °C, nebo čaj. Požádala jsem svého přítele a ten vše zajistil.

Z pasivního přístupu zaměstnanců kravína jsem byla velmi zoufalá a sklíčená a obrátila jsem se ještě na lidi kolem ochrany zvířat a zeptala se na jejich názor. Ti usoudili, že pokud není možná domluva a zaměstnanci jsou tak neteční, že už snad zbývá jen zavolat média. Váhala jsem… S laxním, nevstřícným přístupem těch lidí a nedostatečnou péčí se setkávám již čtvrtým rokem. Snažila jsem se po celou tu dobu se s nimi přátelsky na změně podmínek pro zvířata domluvit. To jsem ale nyní při pohledu na to strádající telátko viděla jako naprosto bezvýsledné. Proto jsem se rozhodla s příjezdem televize souhlasit. S nadějí, že se lidé budou více zajímat o to, jak opravdu dnes takzvaná hospodářská zvířata žijí. Viděla jsem to jako šanci pro ta další, která na tolika místech tiše strádají, aniž si jich někdo všimne. Zároveň to pro mě bylo velmi bolestné rozhodnutí, protože jsem věděla, že kočky, o které se u kravína starám, se mohou stát v tomto případu rukojmími...

Televize přijela po více než hodině, kdy situace telátka byla již díky našemu úsilí příznivější. Ve stavu, v jakém jsem jej našla, nemohlo až do příjezdu televize pochopitelně zůstat. Hned na začátku jsem také reportérovi dopodrobna popsala, v jakém stavu a kde jsem tele našla, a jak to při jeho nálezu vypadalo. Totéž jsem řekla i na kameru. Také to, že všechny kroky k záchraně jsem průběžně konzultovala s místním veterinářem, poskytujícím služby tomuto kravínu. Reportér chtěl, abych zůstala s telátkem v budce.

Reportáž TV NOVA - 1.2 2012
To mi leželo stále hlavou v klíně a ještě pořád se třáslo. Televize okamžitě začala vše točit. Mého partnera požádali, aby jim při natáčení držel světla a pomohl s vyhledáním ošetřovatele, jehož vyjádření chtěli také natočit. Tím se stal můj partner přímým svědkem všech událostí.

Zaměstnanec kravína na otázku reportéra, zda telata tuto noc přežijí, s pokrčenými rameny řekl, že se musí doufat, že snad ano a ještě mě nařkl z toho, že při takovém zacházení mohu tele zabít.

Toto mé ,,zacházení s teletem“ však bylo od začátku opřeno o doporučení kvalifikovaného člověka - zvěrolékaře. Po odjezdu televize jsem pokračovala v péči o telátko a rozhodla jsem se u něj zůstat tak dlouho, dokud se jeho stav nestabilizuje. Ani chvíli jsem neuvažovala, že bych odešla a nechala jej tak. To by mi srdce ani svědomí nedovolilo. Věděla jsem, že o tom, jak dlouho budu moci s teletem být, ale nerozhoduji já. Nedlouho po odjezdu televize dorazil k budce majitel kravína a po slovní rozepři mě násilím vyvlekl ven a vyhodil z pozemku. Telátko už na tom bylo naštěstí lépe a budku jsme zajistili tak, aby z ní nemohlo vylézt. Skoro tři hodiny, co jsem u něj byla, (před tím, než mě majitel vyhodil) jsem ho hladila, hřála a uklidňovala, aby se cítilo v bezpečí. Bylo vyčerpané, ale než jsem od něj byla odvlečena, dýchalo daleko klidněji a vypadalo, že to zvládne. Teď už byla budka opravdu dostatečně vystlaná a izolovaná, takže nějaké teplo bylo vytvořeno. Následující dny i noci jsme chodili s přáteli stav telátka tajně kontrolovat a průběžně jej dostýlali.

Druhý den přijela televize natočit vyjádření KVS a také dotočit záběry telat.

Reportáž TV NOVA - 1.2.2012

Reportáž měla být další den odvysílána. Reportér mi telefonoval a ujišťoval se, zda opravdu souhlasím s jejím odvysíláním. Souhlasila jsem, nenapadlo mě, co se stane dál. V této situaci jsem se ocitla poprvé a nic jiného, než to, že bude reportáž po pravdě odvysílaná, mě nenapadlo. V daný čas v odpoledním zpravodajství, jak bylo avizováno, ale reportáž odvysílaná nebyla. Snažila jsem se zjistit proč. Reportér jen projevil rozpaky a sám byl velmi překvapený tím, že se tak nestalo. Byl evidentně zklamaný a ujistil mě, že budu informována o tom, proč k odvysílání nedošlo. Další dny se mi ale už neozval. Myslela jsem si, že nějakým ,, záhadným“ zásahem se podařilo zamezit zveřejnění tohoto příběhu, ačkoliv tato reportáž měla být mezi pevnými vysílacími body. Co jiného jsem si mohla myslet? Vše mi začalo být nějak nepochopitelné a plné otazníků. Nakonec jsem vzala jako holý fakt, že se reportáž zkrátka nehodila. Jaké bylo ale mé překvapení, když jsem se od přátel a známých dozvěděla, že reportáž byla o dva dny později odvysílaná ve zcela jiném duchu, s úplně jiným vyzněním. Z natočeného materiálu byly zařazeny pouze záběry, které se zabývají obecnou otázkou, zda jsou zdravá telata schopna přežít ve dvacetistupňových mrazech. Tím ignorovala skutečný důvod, kvůli kterému byla k natáčení přivolána. Tak se stalo, že o problému s teletem ohroženým na životě reportáž vůbec nepojednávala. Navíc mě v reportáži vylíčili jako člověka, který svým nesmyslným chováním málem zabil tele a ještě ho ve strachu o vlastní zdraví zbaběle opustil. To byl opravdu šok a obrovský otřes, z něhož jsem se snažila pomalu zorientovat. Doposud se s takovou skutečností nemohu smířit a nesmířím! Zůstává ve mně jediné, kam se vlastně vytrácí pravda a zda o ni vůbec někdo stojí. Je slušnost a zodpovědnost člověka pouhým přežitkem a důvodem k posměchu? Pevně věřím, že napříč všemu, co se kolem nás dnes děje, tomu ale tak není. Že je pořád mezi námi spousta slušných a dobře smýšlejících lidí, kteří věří a vědí, že takové věci mají smysl a pravda se stejně dříve nebo později ukáže.

Kamila Pernická

Petr Kaštovský

Nás lidi už nic moc nepřekvapí. Neustálým přísunem drastických, brutálních a nelidských zpráv v televizních reportážích z celého světa jsme podvědomě přistoupili na trend nevšímavosti, opomíjení, rychlého vstřebání a zapomenutí. Náš práh citlivosti a vnímání se posunul za hranice přijatelnosti. S tím souvisí i fakt, jak lidé reagují na situaci, kdy jsou sami očitými svědky nestandardní události. Jde o moment, kdy se ukáže, jak jsme schopni se s takovou okolností vypořádat a jakých důsledků svého konání se dočkáme. Ne vždy si aktivní přístup a statečnost vyslouží obdiv, respekt a uznání.
Právě panují silné mrazy, teploty dosahují až -25 stupňů Celsia. Mráz tak silný, že umírají stovky lidí a pravděpodobně desetitisíce zvířat (nikdo je nepočítá). Snad nikdo by neváhal podat pomocnou ruku člověku, který by bez pomoci jen stěží bojoval o holý život. Takový zachránce je zaslouženě v očích společnosti hrdinou. Ale jaká je reakce běžného člověka, při pohledu na trpící, možná umírající zvíře? Stát tváří v tvář trpícímu zvířeti je nepochybně skličující. Život jako život? Je potřebné pomáhat potřebným. Myslím, že by s tím každý souhlasil.
V životě ale může být všechno úplně jinak. Sám jsem byl před několika dny svědkem případu, kdy moje partnerka Kamila Pernická neváhala ani minutu v situaci, kdy jsme objevili u místního kravína chovatele Jiřího Kowalika v obci Čeladná trpící a dost možná i umírající čtyřdenní tele. Odpoledne při neobvykle silných mrazech jsme ho našli ležící na ledem pokryté zemi. Třáslo se, bylo mokré a téměř nereagovalo; o tom, že je nemocné a trpí, nebylo pochyb. Kamila se okamžitě pokusila tele zvednout, ale tele už nemělo ani kousek energie. Z podestýlky ze slámy zbyl jen náznak. Jakoby si nemocného zvířete nikdo z ošetřovatelů nevšímal. Kontaktovali jsme okamžitě odpovědnou osobu, místního zootechnika. Těžko uvěřitelné, ale položil uprostřed hovoru telefon, nic zvláštního se přece neděje. Ošetřovatel, který měl právě službu, prošel kolem nás bez sebemenšího zájmu. Na naše naléhání jsme dostali důraznou porci poučení, že tele si nějak poradí. Bylo nutné, po telefonické konzultaci s místním veterinářem, provést několik důležitých opatření. Od vysušení mokrého telete po navezení podestýlky a napojení teplým mlékem. Další vývoj událostí měl celkem rychlý spád.
Na podnět přátel přijela televize NOVA – konečně nějaké medium, které věci nenechá jen tak. Vypadalo to, že zájem reportéra skutečně směřuje k tématu, kdy s nezodpovědným přístupem chovatele Kowalika bude široká veřejnost objektivně seznámena a snad pod tímto mediálním tlakem dojde k nápravě. A opravdu, přítomnost televizního štábu přinutila samotného chovatele Kowalíka, aby přišel na místo. Protože jsme se vyskytovali na jeho vlastním pozemku a dle jeho slov dělali obci ostudu, Kamilu od telete odtrhnul a s nadávkami a výhružkami nás ze statku vyhodil …
Reportáž natočená štábem televize NOVA nebyla v avizovaném termínu odvysílána z neznámých důvodů. Místo ní jakoby zázrakem televize NOVA po čtyřech dnech odvysílala reportáž podivně sestříhanou z tehdy natočených záběrů. Obsahovala výzvu k občanům, kteří, dle slov moderátorky, v hojném počtu redakci na neutěšený stav zvířat upozorňují a jejichž obavy o to, jak zvířata v silných mrazech trpí, jsou zcela mylné. O příčině, proč k takto neuvěřitelně mylně podané reportáži došlo a z jakých důvodů byl vynechán hlavní a podstatný problém nemocného zvířete, se dá jen polemizovat. Rozhodně se ale nedá pochybovat o absenci objektivity medií a nelze se ubránit úvahám o cenzuře.
Odvážný člověk, který bez zaváhání zachraňoval trpící zvíře, se stal hlavní postavou zmanipulované televizní reportáže a zároveň nepřítelem místního chovu. Vím zcela jasně, že Kamila to samé udělá kdykoliv, je to pro ni naprosto přirozené. Stejně tak jsem přesvědčený, že odvysílanou televizní reportáží povzbuzený chovatel Kowalik nezmění své metody chovu, ani trestuhodný přístup k nemocnému zvířeti. Mnohá zvířata budou tedy i nadále trpět; na tomto statku i v mnoha jiných jsou výhradně nástrojem vedoucí k ekonomické stabilitě jejich vlastníků. Věřím ale, že chov zvířat v dobré kondici, bez zbytečných úhynů, musí být o něco rentabilnější, a tak si musím položit otázku, jestli pohnutky takového chovatele nejsou způsobeny jeho nekompetentností. Nepochybuji o tom, že chovatel Kowalik nemá vztah ke zvířatům a také mu nedochází, že kráva není stroj, který nepotřebuje vůbec nic.
Nějak se to zamotalo, všechno mohlo být docela jinak. Každý z nás, rozumně a humánně smýšlejících bytostí, by asi očekával rychlý zásah námi volaného zootechnika a ošetřovatele. Provedli by bez zaváhání standardní úkony a nemocnému teleti by se dostalo potřebné péče. Poděkovali by Kamile za zájem při záchraně jejich „majetku“ a my bychom odjeli domů s klidem na duši, že lidé sice chyby dělají, ale jsou schopni rychlé nápravy. Nepoděkoval vůbec nikdo, naopak. Chovatel Kowalik podal trestní oznámení na policii ČR s tím, že bylo poškozeno dobré jméno jeho chovu…
V těchto situacích přichází nepříjemný pocit studu. Stydím se za chovatele Kowalíka a jeho zaměstnance, stydím se za zaměstnance příslušné krajské veterinární správy, stydím se za nevšímavost obecních zastupitelů obce Čeladná v čele s jejich starostou Lukšou. Přesto, že si uvědomují, jak jejich přístupy, umožňující „podnikat“ bez podmínek lidem jako je chovatel Kowalik, vytvářejí nebezpečný precedens pro ostatní. Nastavují tím hranici, která vymezuje určitý standard při rozhodování, co je správné a co ne. Za co se naopak nestydím, je přesvědčení, že i přes možné negativní důsledky činů, které povedou k záchraně zdraví a života, je nutné takové činy provést bez zaváhání. Zdraví a život za to prostě stojí.

Petr Kaštovský

(Pavel Hub, fejeton)
...Zvířata jsou odolná a pod kontrolou odborníků. Takto alibisticky vyzněla reportáž Televize NOVA na přelomu ledna a února 2012, v době, kdy uhodily nezvykle tuhé mrazy. Veřejnost dostala sedativum, telata více sena a pravda za vyučenou.

Otázky vyvolávající v člověku pochybnost a nejistotu známe snad všichni. Ve mně po oné události se skomírajícím teletem na statku páně Kowalika a přihlouplé, zmanipulované reportáži televize NOVA zůstává jediné palčivé dilema: Je za touto špinavostí pouze profesní fušeřina reportérů a jejich lhostejnost k tomu, co svým dílem zanechají v člověku doufajícímu v pomoc? Anebo zde zasáhly něčí „dlouhé prsty“ a skrytý, bezvadně fungující mafiánský systém?

Říká se „polopravda horší lži“. Je to logické, neboť popření skutečnosti příliš „bije do očí“, což nepochybně vědí všichni ti, co tahají za nitky a dovedou přetvářet vědomí lidí k obrazu svému. Kdo ví, jak se proti tomu bránit, ten ať koná. Mně ale nezbývá než si verbálně ulevit. Nekřičím, že pravda a láska zvítězí. Jenom si skromně přeju, aby je občas pustili ke slovu.

Pavel Hub

Zpět