Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Trixi dostala dárek
25. února 2012, Jana Petrželková
Nedávno jste se mohli dočíst v příběhu Trojctihodné škrabadlo, jak Trixínce poslali Míša, Čára a Matěj na popud Mourka jako dárek velké škrabadlo.
Trixi trávila příjemný polední klid pěkně v teploučku na poličce v kuchyni. A proč by také ne, byla ve svém výsostném teritoriu, dopoledne se starala o svoje děti a odpočinek si zasloužila.
Najednou jí ze spaní vyrušilo troubení auta.
Trixína se zavrtěla a pomyslela si něco nehezkého o lidech, kteří se vymlouvají na to že mají jen 2 nohy aby mohli jezdit v těch plechových houkajících, nebezpečných a smrdících příšerách a navrch tak budí slušné kočky. Přetočila se na druhý bok, ale ve spaní nepokračovala, šla se podívat, protože to auto zastavilo před jejím domem a slyšela kolem něj nejen svoje lidi, ale také někoho cizího. A to znamená, že ona, Trixi, musí být jako správná kočičí máma ve střehu.Za chvíli se otevřely dveře do kuchyně. „Šmankočko, co to je?“ vyděsila se Trixína. „Pomóc, jde sem strašidlo“ vyjekla. „Ne, počkat, to není strašidlo. Že by to byla skříň?“ uvažovala. „Ne, skříň to není. Nemá to dveře, ani tyč a ani ramínka na kabáty. Kočky, koukejte, dole to má nohy v bačkorách co nosí Jirka!“ divila se dál a pro jistotu skočila pod židli. Jistota je jistota. „Trixíno, nesu ti škrabadlo“ uslyšela známý hlas Jirky, ta podivná věc klesla dolů a nahoře se objevila Jirkova hlava. „Aha, aha“ uklidnila se kočička. Ať je ta věc co chce, nese jí Jirka a tak je všechno v pořádku, není důvod se bát. A když Jirka říká škrabadlo a pro ni, tak sem s ním! Ona má všechny dárky jako každá správná ženská moc ráda.
Jirka postavil to podivné monstrum na zem. „Tak kam s ním?“ rozhlédl se. Kočička přistoupila blíž. „No páni, já už nejsem kočka, já jsem z toho jelen“ mňoukla a uvažovala, zda si jí nechají i jako jelena, nebo jestli bude muset na zahradu. Jirka mezitím škrabadlo umístil hezky do rohu, aby mělo oporu a nepřekáželo. „No, Trixíno, tady to máš, tak si to hezky užijte“ pobídl Jirka jelena, ale Trixi už zapomněla na veškerou spárkatou zvěř a byla z ní zas normální zvědavá kočka. Opatrně přistoupila blíž a celou tu nádheru si nejprve prohlížela. „No teda, to je něco! To bude tělocvična když je venku ošklivo! To si Toníny a Týnečka užijou.
Zavedu jim pravidelné hodiny tělocviku, ať z holek něco je. A poprosím Alici o trenýrky, trička a cvičky!“ uvažovala a už se těšila, jak to těm jejím dětem bude slušet.
„Podívej, Jirko, tady je jedno sedátko a druhé a tady dokonce tunýlek a jak dlouhý je kmen na škrábání a šplhání a dole je navrch ještě boudička“ zvala Jirku, protože se chtěla s někým o prohlídku podělit. „To víš že jo“ pohladil Jirka kočičku po kebuličce. „To vám posílají Matěj a Čára a Míša a tady ti nechali ještě nějaké přivázané hračky“ zatahal za chlupatici na provázku a rybičku s rolničkou na gumičce. A pak už Jirka nechal Trixínku v klidu a šel vařit kafíčko pro návštěvu. 
Trixi to bylo vhod. To staré/nové škrabadlo zasluhovalo důkladnější prohlídku a k tomu potřebovala mít klid. Protáhla se a položila přední tlapky na boudičku. „Hm, docela příjemné pro nožičky“ usoudila. „Ale počkat, tady něco je! No jistě, tady mám nadrápané nějaké psaní“ přistrčila nos až ke kmenu a pak očuchávala plošinky a tunýlek. „No tohle, hned tři kocouři mi píšou najednou!“ radovala se. „Já se tomu ale nedivím, protože za prvé jsem slavná a za druhé jsem také moc hezká a milá a přítulná! Pět kocourů by mi správně mělo psát, ne jen tři!“ nadmula se pýchou.
„Tak se ukažte, pánové, jací jste spisovatelé“ pustila se do čtení. „Hm, hm, je vidět že to jsou slušně vychovaní kocouři, žádní uličníci. Že prý mě srdečně zdraví a dovolují si poslat škrabadlo jako dárek a abych ho laskavě přijala. Páne jo, to je přímo zámecké chování! Tak já teda ten dárek přijmu, takovou laskavost jim udělám! Budu jim ale muset něco odepsat. Ať vidí, že jednají s opravdovou dámou“ byla Trixi spokojená a pak už se vrhla na škrabadlo a zkoušela, jak se po něm leze a jak se z něj skáče a zda se vejde hezky do boudičky a zejména jestli je sisal na kmeni dostatečně pevný na její drápy.
Toníny a Týnečka zvědavě přihlížely
ze sesílky. „Co to ta máma má? A co na tom vyvádí? Můžeme taky?“ „Jen pojďte, holky, je to bezpečné a je to prima“ zvala je Trixi a sama ustoupila do pozadí, aby měly holky dost prostoru. Děti jsou děti i když jsou větší než rodiče a máma je pořád máma a Trixi je maminka opravdu na jedničku! O hodně později přišla do kuchyně i Alice. Trixi jí běžela naproti: „Podívej, Alice, co máme!“ chlubila se. „A na ta trička, trenýrky a cvičky zapomeň, my je nepotřebujeme, stejně bychom byly srandovní“ dodávala. „Jaká trička, trenýrky a cvičky?“ nestačila se divit Alice, ale byla ráda že je kočička spokojená a hned běžela pro foťák, aby tu radost zvěčnila.
Moureček seděl v předsíni a drbal se za uchem. „Tak já lidi a kočky nevím, co si o tom všem myslet. Jasně že jsem rád, že jsem to tak dobře zorganizoval, od toho jsem ostatně sekretář a jak je vidět, tak mi ta práce jde opravdu móóóc dobře. Ale
že by muselo být tolik rozruchu kolem holek?
A co nějaký rozruch kolem mě, he? Já jsem na týhle lodi kapitán a tak zasluhuji největší pozornost“ přemítal trochu nevrle. Pak se mu ale tvář rozjasnila. „No ale vždyť ona má ta Jana od Matěje, Čáry a Míši pravdu, když říká, že všechno zlý je pro něco dobrý! Teď mají škrabadlo všichni, jenom já ne, takže MUSÍM ven na beziny i kdybych nechtěl a ta naše mě tím pádem MUSÍ pustit i kdyby nechtěla – jakože nechce – a nemůže si stěžovat, že furt courám někde venku. Tak a má to!“ uzavřel spokojeně a šel ven. Co taky jiného, když je bez škrabadla? Ať si ho Alice shání!