Příběhy a fotografie kočiček z depozit


Jak si kocour Mikýsek pro pomoc do depozita přišel
 20. února 2012, Hana Fuksová


Ahoj lidi, jmenuji se Mikýsek a od středy 24.1.2012 už bydlím! Zatím jsem na tom sice ještě trošku špatně, ale předu blahem, že jsem se sem dostal. Konečně lidi, co se o mě starají, mazlí se se mnou a vypadá to, že jim na mně fakt záleží:-)))
Bude mi asi pět let a zatím jsem nic moc pěkného nezažil. Neměl jsem nikoho, kdo by se o mě postaral, pustil do teplíčka a dal mi najíst. Na jaře, v létě a vlastně i na podzim to ještě celkem šlo, i když mě často hladem kručelo v bříšku. Neumím si totiž ulovit ani myšku. Nikdo mě to nenaučil. O maminku jsem přišel malilinkatý, protloukal se, jak to šlo, tu a tam našel něco málo k snědku, postupně zeslábl a ztratil sílu k lovu. To jen vy, lidé, si myslíte, že si každá kočka umí nalovit. Ale každá vážně ne, natožpak v zimě, kdy jsou myšky schované a my, kočičí bezdomovci, mrazem zesláblí! Pár takových zim jsem už s bídou přežil. Věřte, že je to velké utrpení. No a když teď přišel ten strašný mráz a já se neměl kam schovat, tak jsem bloudil od domečku k domečku, ale nikde mě nechtěli a odevšad vyháněli. Zkoušel jsem se uchytit i mezi kočkami, které žijí volně, ale ani ty mne mezi sebe nepustily. Záblo mě do paciček, celý jsem se klepal zimou a ne a ne se zahřát, nebo najít teplé místečko. Dostal jsem rýmu, špatně se mi dýchalo, pšíkal kudy chodil. Byl jsem už moc, opravdu strašně moc unavený, hladový, nevěděl kudy dál. A jak se tak toulal, hledal kousíček místečka, kde by mne nechali, nebo aspoň dali něco málo k snědku, tak jsem zaslechl od nějakých lidí nebo koček, už ani nevím, že je poblíž místo, kde mají moc kočiček a lidé se tam o ně starají. Mezi námi, moc jsem tomu nevěřil, s lidmi nemám dobré zkušenosti a kočky toho někdy namňoukaj až hrůza. Ale neměl jsem co ztratit, tak jsem se tam vypravil.
Dorazil jsem na místo jenže nastal problém, jak se dostat dovnitř. Venku totiž byli dva ukřičení hafani a vůbec nevypadali, že by se chtěli kamarádit. Kam se na mě ale hrabou nějací hafísci! My kočky totiž máme pod čepicí čili pod oušky. Takže, ač už na pokraji sil, počkal jsem až hafani zaběhnou do domu a hned za nimi vběhl dovnitř. Správné místo jsem našel snadno, podle dveří na kterých je veliká kočka. Sednul jsem si před dveře a zamňoukal tak žalostně, že se okamžitě otevřely a v nich objevily dvě dvounožkyně. Hned se ke mně sklonily, hladily, litovaly a spustily litanie „jémine, kde jsi se tu chudísko vyzáblý vzal, vždyť jsi jen kostra potažená kůží, tak zuboženýho kocoura jsme ještě neviděly...“. No, já jim to nevymlouval, naopak se otíral o nohy, ducínkal do hladících rukou a vší zbylou silou se snažil zalíbit, jen aby si mě tam nechaly. Podařilo se:-))). V náručí mě odnesly do teplé místnosti, kde jsem sice sám, ale slíbily, že až se uzdravím, půjdu k ostatním kočičákům. Na což se už móóóc těším, protože samotnému je mi tady přece jen trošánek smutno. Ale jinak se tu cítím, jak v kočičím ráji. Představte si, mám i vlastní teplý pelíšek a pořád něco k snědku! Však jsem taky celé dva dny jen jedl, jedl a jedl, protože jsem ještě nevěděl, že mistička bude pořád plná. Navíc se ta má se mnou tak krásně mazlí, chválí mě a říká, jak je prý ráda, že tu s nimi jsem. Dyť já taky, jen ji slyším na chodbě, hned se hlásím mňaukám, aby na mě náhodou nezapomněla. Kdepak, nezapomíná, několikrát přijde, pohladí mě, nakape do očí, urovná pelíšek, pomazlí, povídá si se mnou a čte mi. Já se s ní tak strašně moc rád mazlím, to je takový blaho, když mě po tak dlouhé době konečně někdo má opravdicky rád.
Akorát ten první den jsem tady zažil velký strach…Daly mě totiž do přepravky a vezly někam pryč, a já jsem se moc bál, že se mě chtějí zbavit a mňaukal ze všech sil, aby mě neodvážely, když jsem si je konečně z posledních sil našel. Vezly mě ale jen k paní doktorce, která mě prohlédla a povídala, že jsem opravdu kost a kůže, ale prý žádný strach, že zas budu v pořádku. Dvakrát mě píchla do kožíšku, usnul jsem a probudil se až zas tam, odkud jsme odjeli. Bříško mne sice ještě trošku bolelo, musím se přiznat, že jsem se docela dost přejedl. Teď už ale vím, že jídlo budu mít pravidelně a že až se uzdravím, půjdu ještě na kastraci či co a pak už mezi kočičáky. Hurá sláva, kéž už by to bylo.
A tak kočky, když náhodou uslyšíte, že jsou i lidi, kteří se o nás starají a dostanete se k nim, tak jim důvěřujte a nechte si pomoct. A vy lidi, když už nás máte, tak se o nás prosím starejte. Vždyť toho od vás tolik nechceme, jen trošku tepla, lásky a plnou mističku. Jistě jste se v Malém princi od Antoina de Saint-Exupéryho dočetli, že člověk je navždy zodpovědný za toho, koho k sobě připoutá. Myslím si, že slova lišky, která mi četla ta moje, platí i pro nás, pro kočíky:
,,Když si mne ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mne zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mne jako hudba vyláká z doupěte. Bude to nádherné, až si mě ochočíš…Ochoč si mne prosím!“
Takže vás moc prosím, starejte se o nás, když už jste nás k sobě dobrovolně připoutali. Ne každá z nás totiž najde pomoc, jako já. Tolik nás - hladových, mrznoucích, nemocných a opuštěných psanců bez domova bloudí vašimi městy. Buďte prosím zodpovědní, mějte nás rádi, nevyhánějte nás, nemnožte nás, nezvyšujte počet nikým nechtěných zvířat, nechte nás vykastrovat! Pomozte nám prosím. Moc vám za to děkuji:-)))




Zpět