11. února 2012, Jana Petrželková
(Dámy jistě vědí co to jsou dvojctihodné či trojctihodné koláče, ale pro případné neznalé: jsou to koláče s dvojí nebo dokonce trojí náplní)
Po Novém roce jsme si s klukama kočičíma četli co nadrápal kocour Mour na bezince. Tentokrát si stěžoval, že Lindan dostal k vánocům škrabadlo, zatímco on, význačný kocour a sekretář navrch, žádné škrabadlo nemá. „Vidíte to, pacholci, Lindánek si škrabadla váží a Moureček by také chtěl nějaké mít a vy máte 2 škrabadla a škrábací desku a škrábací rybu a škrábací rohožku a co děláte? Z vysoka na ně hledíte a škrábete si drápy o křesla a nábytek“, oslovila jsem napůl vlídně a napůl káravě Čáru, Míšu a Matějíčka.
A to je pravda pravdoucí, kocouři rozšiřují svoje škrabací teritoria jak strhaní, courají po bytě a ostřížím zrakem hledají co by ještě šlo škrábat a co zatím žádný z bráchů neobjevil, aby byli oni první. Už uvažuju o tom, že kocoury přejmenuji na Kryštof Kolumbus, James Cook a Vilém Barents – tak moc se snaží objevit dosud nepoznané území. Nejčastější věta, která u nás zní je „Šmankocour, co si myslíš že děláš?“ a následuje odtržení některého z kocourů od právě ničeného kusu nábytku/křesla/čalounění židle/postele/koše na prádlo/koženkového čalounění vchodových dveří/knihy/ či čehokoliv jiného a odnesení zločince ke škrábací desce, kde následuje praktická instruktáž s předvedením škrábání: už mám nehty naprosto uškrábané a je to k ničemu, kocouři prostě škrabadla ignorují, ne-li přímo bojkotují.
A tak jsem tedy po přečtení psaní od Mourka pronesla tu káravou řeč a čekala, jak budou kluci reagovat. Míša se tvářil že spí, Čárlík na mě v nepředstíraném údivu kulil oči, jen na Matějíčkovi bylo vidět, jak mu to v hlavičce zase šrotuje. „No to jsem teda fakt zvědavá, na co náš génius zase přijde“ pomyslela jsem si a také že na něco přišel. „Hele, Jano, a co kdybychom teda Mourkovi nějaké škrabadlo dali, když nám nejsou k ničemu?“ řekl zkusmo a koukl na bráchy co jako oni na to. „Jak že vám nejsou k ničemu?“ zaúpěla jsem v duchu s pohledem na zničenou skříňku, ale musela jsem uznat, že má kluk ušatý pravdu. „No vidíš, Matěji, to je konstruktivní nápad!“ pochválila jsem ho. Matěj sice nevěděl co je to konstruktivní, ale poznal že se mi to líbí a tak se nadmul pýchou a kráčel k obludáriu, kde jsou škrabadla uskladněná. Míša se okamžitě probudil a Čára se přestal divit a hrnuli se také. Návštěvy obludária mají rádi. Obludárium je pokoj, který bychom sice využili, ale nutně ho nepotřebujeme a nějakým nedopatřením se z něj stalo více méně odkladiště věcí a nejsou lidi ani síla a čas…zatím tam mají kocouři tělocvičnu, ale protože v tomto pokoji nejsou kamna, má teď v zimě dveře pevně zavřené a dostat se dovnitř je událost. A tak jsem si oblékla teplý svetr a šla otevřít ty zavřené dveře, před kterými už netrpělivě poskakovali tři chlupatý tajtrlíci a pro změnu si brousili drápy na nich.
„Tak který dáme Mourečkovi?“ ptala jsem se kluků a vytáhla obě škrabadla. Kocouři seskočili ze skříní a polic a dali hlavy dohromady. „To menší je asi tak stejně velký jako má Lindan a taky je novější, bude to líp vypadat“ uvažoval Matěj. „A přidáme k tomu ještě rybu“ navrhoval Míša. Čárlík ale nesouhlasil: „Když něco dávám, tak ať je toho hoooodně, dáme Mourečkovi to velký“. „Tak jo“ řekl Míša. „Já jsem taky pro“ odsouhlasil to Matěj. „Takže domluveno“ ukončila jsem debatu já a bylo. Zbývalo jen jít a Mourečkovi to napsat.
Příštích 6 dnů bylo hrozných. Pořád jen „Už Mourajz odepsal? Jdi se podívat na stránku! Naposledy jsi v mailové poště byla před hodinou! No nemůžeš jít do práce, co kdyby se Moureček právě ozval?“, prostě děs, protože kluci jsou doma, chybí jim chata, zahrada a les a tudíž se nudí. „Pacholci klííííííd“, rovnala jsem tu domácí smečku, „Mour má hodně
starostí, musí chodit krmit kachny a dohlíží na výživu ptáků a rovná trixíčata a hlídá teritorium před Mikešem, však on se ozve“. Kocouři brblali, že to patrně Alice nepustí Moura k mailu, protože na kocoury je jinak spoleh, ale nakonec se odpovědi dočkali. Mour navrhoval, abychom škrabadlo dali Trixíně a její rodině.
Kluky to nadchlo. Dárek kočičí dámě ještě v životě nedávali a získali pocit že jsou dílem galantní světáci a dílem Armáda spásy. „Jasně, Trixíně a trixíčatům“ mňoukali o stošest a jeden přes druhého. „Dáme jim to jako že to u nás pro ně nechal Ježíšek“ navrhoval Čára, protože jsme ještě pořád měli stromeček a tak si snadno vzpomněl na vánoce. „Anebo dopředu k Valentýnu, to se dávají dárky přátelům“ horlil zas Míša. „Ále co, vánoce byly před 14 dny a do Valentýna je víc než měsíc, dáme jim to prostě jen tak protože nejsme lakomí“ rozhodoval Matěj a já mezitím přitáhla škrabadlo z obludária. Postavila jsem to monstrum hezky doprostřed obýváku a kriticky se na něj zahleděla. Nevypadalo zase tak úplně špatně, ale vzala jsem kartáč a hezky ho vykartáčovala od prachu. Od tunýlku visela přivázaná chlupatá
potvora a žlutá gumová rybička a u kmenu se plácalo ještě malé pruhované škrabadýlko.
Kocouři se na škrabadlo hned vrhli a začali po něm lézt a skákat a čuchat a výjimečně i drápat, až s nimi nakonec spadlo a tak tak minulo televizi. „Kluci, nechte toho, vidíte co děláte“ napomenula jsem je a šla pro kýbl s vodou a hadr, že ještě škrabadlo vyperu, aby nás Oppovi nepomluvili. „Zbláznila ses????!!!“ zaúpěli kluci kočičí. „Právě jsme tam napsali vzkazy a ty je chceš umýt? To ať tě ani nenapadne!“ zoufali si nad mojí nevědomostí. „Jasně, jsou tam vzkazy od 3 kocourů, takže je to vlastně trojctihodné škrabadlo“ pochopila jsem a kluci si oddychli. No, nemáme to navzájem spolu občas lehké.
Další den mi Lukáš naložil škrabadlo do auta, já přidala nějaké vege mňamky pro Alici a Jirku a navrch posadila jablkový dort, protože Alice měla narozeniny i svátek téměř najednou a slavně jsem vyrazila. Bylo nádherně, cesta ubíhala a já si zpívala naprosto falešně, ale s chutí. Tůůůůů tůůůůů tůůůůů zatroubila jsem před domem na Bluku. Oppovi vyšli ven, Alice se usmívala a Jirka vyndal škrabadlo z auta. Trixýna se svého dárku dočkala. A o tom zas příště.
|
