Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Micka a černé stíny
15. ledna 2012, Pavla Staňková, žákyně 6. třídy ZŠ Nový Hrádek
Jejich tábor se nacházel v jedné rozpadlé stodole, abyste se tam dostali, museli jste prolézt škvírou mezi prkny, vyhopkat po žebříku nahoru na vetché trámy a potom, když jste zahnuli do otvoru, kde dříve zřejmě byly dveře,
jste spatřili místnost, kde bylo na podlaze seno, piliny a příčinou koček různé cáry srsti z ulovené kořisti. Do jejich „společenství koček“ patřily ty, které neměly majitele, nechtěly být u svého majitele nebo ty, které tam nepatřily úplně, ale chtěly pomoct často hladovějícím kočkám. A mezi takové patřila Micka.
Byla pozdní večerní hodina, všude byl klid, ale najednou prořízlo vzduch hlasité zamňoukání… „Mickóóó, Mickóóó, tady jsi … Už zase, tentokrát Lumpík, byl na lovu a zase viděl ty černé stíny. Když to spočítám, tak je to už osm koček co je vidělo, nemůžu si pomoct, ale už je to vážně nějaké divné.“ zafuněl Mourek, který právě přiběhl. „ Já vím, je toho moc, ale dořešíme to až zítra, jo?“ mňoukla tiše
černá angorská kočka a zadívala se mu do medově zbarvených očí.
Samotné jí to taky vrtalo hlavou, ale nechtěla se tím zatěžovat teď, když má nakrmit celý klan. Zamyšlená, kam půjde, aby se vyhnula společnosti a zároveň ulovila dostatek kořisti, se rozhodla, že tentokrát to zkusí u potoku, v noci přece chodí pít lesní zvířata. Tiše se plížila kolem lidského stavení, proklouzla dírou v plotě a už to viděla, u potoka se shromažďovala zaječí rodinka, jen mláďata a jejich matka.
„Snadná kořist.“ Zasmála se do tmy kočka. Připlazila se k místu, odkud by se podle ní dala kořist nejlépe překvapit. Ještě jeden úder srdce a skočí…Cítila pod tlapkami hlasité pištění malých zaječích mláďat, rychle těch pět uzlíčků srsti usmrtila, a vrhla se na samici. Tu bylo těžší zdolat, měla dlouhé drápy a ostré zuby. Jakmile se jí ale Micka dostala na záda, měla vyhráno, zakousla se oběti zezadu do krku. Obratle křuply. A velké tělo lesního zvířete ochablo. Micka si oddychla, byla ráda, že má alespoň něco k jídlu, třeba tentokrát zbude něco i na ni samotnou. (Mnohokrát totiž bylo tak málo kořisti, že většina koček chodila spát o hladu, a najedly se jen koťata, učedníci a starší.) Otočila se, a pohledem hledala místo k zahrábnutí kořisti. V tom na ní zezadu dopadlo něco velkého a těžkého…Byl to otec zemřelých zaječích mláďat.
Rozzuřeně zaprskal a zakousl se Micce do zad. Zasyčela bolestí. Házela sebou ze strany na stranu, aby vetřelce ze zad setřásla, ale držel se jí pevně. Nešlo to. Zbývala jí jediná možnost, instinkt jí říkal, že není bezpečné obnažit nechráněné břicho, ale nic jiného jí nezbývalo. Plácla sebou zády o zem. Vyšlo to! Uslyšela pod sebou hlasité heknutí. Povedlo se jí vyrazit protivníkovi dech, měla pár sekund na to, aby se otočila a zasadila mu smrtelnou ránu. Vymrštila se do vzduchu, otočila se a dopadla na vyděšené zvíře, samec těžce oddychoval. „ Že by se vzdával tak snadno?“ Zašeptala si Micka. Na chvíli přestala dávat pozor a povolila pevný stisk. Samec toho využil a začal ostrými drápy hrabat do vzduchu, zasáhl jí břicho, zaskučela a vrhla sebou na zem. Udělala další chybu, samec jí připíchl k zemi svou velkou váhou. „ Tuhle hru můžu hrát taky.“ Pomyslela si kočka. Uvolnila se, zavřela oči a dělala, jako že je mrtvá, samec se zatvářil nechápavě. Uvolnil stisk a odhopkával pryč. To ale nemohla Micka dovolit, jestli chce nakrmit klan, musí toho ulovit víc, a ten zajíc vypadal tak chutně. Pomalu se postavila, vyskočila a dopadla zvířeti za krk, zakousla se mu do ramene, zapištěl a otočil se, aby se mohl bránit. Nebyl ale dost rychlý a mrštná kočka mu zasadila smrtící ránu, rychleji, než si toho stačil všimnout. Rozhlédla se, jestli nějaká jiná lesní šelma nesledovala jejich
zápas… Bylo to tak, jak si myslela, z křoví na ní koukaly troje páry nebezpečných očí…Listí zašelestilo a z hvozdu se vynořily tři kočky z jejího klanu, byla moc ráda, alespoň má někoho, kdo jí kořist pomůže ještě „teplou“ donést do tábora. „ Myško, Proužku, Modrá vlnko, jsem moc ráda, že jste tady.“
My taky, alespoň bude kořist čerstvá, tak pojďte, odneseme ji“ zavelela velitelka klanu,
Modrá vlnka. Každý uchopil něco, Micka sama si na starost vzala samce, který byl nejtěžší. Modrá vlnka nesla tři mláďata, Proužek táhl samici a nejmladší člen výpravy Myška popadla do tlamy zbylá dvě mláďata a průvod se mohl vydat zpět k táboru. Když svůj náklad dotáhli do staré polorozpadlé stodoly, bylo už šero, a hlavně zima. Mláďata a starší kočky se zuřivě vrhly na kořist a každý z nich si odnesl svůj podíl.Volné pokračování Příběhu kocoura Mourka, aneb I kočky se musí učit