Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Rekvalifikace na kočičí sestru II
5. prosince 2005, Jana Petrželková
(pokračování povídání o tom, jak kocouři Matěj a Čárlí stonali)
Druhý den ráno bylo Matějovi pořád stejně bídně, dokonce tak, že ho ani nezajímalo, co dávám synovi do rohlíků do školy, ačkoliv to je každý den ráno hlavní zaměstnání obou kocourů: zjistit zda sýr nebo šunku nebo vajíčko a hlavně zjistit kolik toho mám a pokud možno něco ukrást nebo alespoň sedět jak přilepení a sledovat moje ruce a čekat, až to dodělám a dám jim ochutnat. Čárlí je solidní a solidární kocour a byl z toho všeho trochu nervózní, protože mu jeho chronický hlad velel všechno zbaštit sám, ale když viděl jak je Matějovi špatně, tak z toho ani neměl žádnou radost, prostě ráno bylo nezvykle klidné až nanicovaté a já šla telefonovat tomu hodnému doporučenému panu doktorovi. Ordinoval až odpoledne a tak jsem k němu objednala rovnou oba kluky – Matěje jako hlavního maroda a Čárlího jako vedlejšího na kontrolu očíček a vyšetření stolice, protože měl od doby kdy k nám přišel pořád trochu průjem. Dopoledne jsem ještě zaskočila vypůjčit druhou přepravku od hodné kočičky Mašinky a dojednat s jejím majitelem funkci nosiče – to víte, kocouři se pronesou. Zbytek času až do odchodu jsem strávila chováním Matěje a čištěním záchodu a přemlouváním kocourů, aby se pod mým dozorem pokusili dodat vzorek na vyšetření, pokud možno tak, aby nedošlo k záměně. Sice se tvářili jako kdybych jim chtěla ukrást nejméně korunovační klenoty, ale nakonec se odhodlali ke vzorné spolupráci a tak jsme k veterináři vyrazili včas a se vším všudy.„No to jsou krásní kluci kočičí“ přivítal nás pan doktor, když jsme oba kluky vyklepali s přítelem na místě z přepravek. „Opravdoví fešáci“ prohlížel si je dál a tak jsme hned všichni poznali jak rozumný a moudrý je to člověk a pojali k němu okamžitě důvěru. Samozřejmě mi bleskla hlavou vzpomínka na nerudnou paní doktorku z minulého týdne, která byla celá vedle z toho, že má prohlížet dva kocoury najednou a hlavně obyčejné bez PP a jednoho dokonce z útulku! „Tady…něco….pane doktore….jsem si dovolila přinést“ začala jsem v rozrušení blábolit a hrabat v kabelce velikosti lodního kufru. Pan doktor v tu chvíli zvědavostí připomínal malého kluka stojícího před nadělujícím Mikulášem. „Chacha chocho cheche“ rozesmál se, překvapený, když jsem konečně vytáhla dvě skleničky od kompotů s nadílkou kocourů. Pak neobyčejně zručně a zkušeně vyšetřil oba kocoury, Čárlíčka doočkoval proti vzteklině a Matějovi píchnul penicilin tak rychle, že kluci nestačili ani kviknout, Máťovi vyčistil a namazal očíčka, vtisknul mi do ruky léky, uklidnil mě a dal instrukce pro další léčení, poškádlil znovu oba kocoury kteří k němu vzhlíželi jak k bohovi a už jsme zase stáli na chodníku, spokojení a za cenu ani ne poloviční jako ze „speciální kliniky“. „Bezva“ vydechla jsem. „Skvělý“ souhlasil přítel. „Tak bude se tady stát nebo jedeme domů?“ hučel z přepravky Matěj: „víte že nesmím nastydnout, pan doktor to říkal“. Mlčel jenom Čárlí, ten byl výletem nadšený a spokojeně pozoroval ulici.
Matějovi se viditelně ulevilo ještě ten večer, začal mít chvilkami konečně trochu zájem o dění kolem a trochu o jídlo, ale mazání očiček bylo utrpení pro něj i pro nás. Bolelo ho to, bránil se, tekly mu slzy a doopravdy plakal jak malé dítě, tenkým hláskem skučel a zajíkal se, snažil se nám schovávat, hrůza hrůzoucí, ale musela jsem být tvrdá a vytrvat, i když mi ho bylo strašně líto. V dalších dnech otok v očích přece jenom trochu ustoupil a zbledl, ale Matějovi bylo pořád zle, pořád neměl o nic moc zájem a většinu času jen polehával někde ve stínu a u tepla. Čárlí z toho byl celý špatný, chyběl mu kamarád, Matěj se nenechal vyprovokovat k žádné rvačce, k žádné honičce, k žádnému kradení jídla a tak Čárlí většinu času ležel vedle Matěje, držel ho packou kolem krku a lízal mu hlavičku a ouška a zejména nemocná očička a měl pohled zkušeného soucitného kocoura. Matěj mu občas tuhle péči vracel a to zas Čárlího vyprovokovalo k ještě k většímu olizování adoptivního bráchy……no radost pohledět.
A jak už to tak na vztek bývá, nadešel víkend a Matějovi se zase přitížilo. Injekce penicilinu už přestala působit a nemoc znovu získávala navrch, takže z Máti vyprchal i ten poslední zbytek energie, i když očíčka měl přece jenom lepší. Přestal se ale úplně bránit veškerému mazání a čištění a tak bylo jasné, že je mu zle a pořád jen ležel, nebo se dožadoval chování, nezajímaly ho ani kočičí bonbony a neplakal už jen při ošetřování, ale dokonce i předem, jen jsem ho vzala do náruče a bylo jasné, že mám zase v úmyslu ho trápit. Tekly mu potichoučku slzy jako hráchy, taková byl chudinka. Střídala jsem se v ošetřování s Čárlíčkem, to byl můj neúnavný pomocník. Současně za mnou ale pořád chodil a mňoukal: „to neumíš něco udělat, jsi přece člověk?“ „Neumím, Čárlíčku, kdybych uměla, už bych to dávno udělala“ odpovídala jsem nešťastně kocourkovi a sledovala hodiny jak ubývají a počítala, když že už bude po víkendu a budeme moci jít zase za tím hodným panem doktorem.Kočičí doktor Matěje pořádně prohlédl a prosvítil a pak konstatoval : „očíčka má přece jenom lepší, už snad bude vyhráno i když je teď na hromadě, já jsem vám to posledně nechtěl říkat, ale hodně jsem se bál“ – a pode mnou se se zpožděním jednoho týdne málem podlomila kolena. Máťa dostal další injekci penicilinu a ještě jedno balení mastičky do očí a další injekci nějakých vitamínů na vzpamatování se a šupali jsme k domovu, jen jsme se cestou ještě stavili v samoobsluze pro smetanový jahodový jogurt, který Matěj opravdu „může“. Do večera se Matějovi skutečně udělalo podstatně lépe, tak na oslavu snědli s Čárlím kuřecí masíčko a jako moučník ten jogurt a pak dodrželi starý zvyk, tj. po večeři se řádně servali a při divoké honičce shodili další kytku z okna, taková obvyklá situace. „Jupííí, brácha se zas pere“ vřeštěl Čárlí a vybíral zatáčku přes naše hlavy. „Roztrhnu tě jako hada“ vyhrožoval mu Matěj a pádil stejnou cestou za ním. A my na to koukali a nic neříkali, šťastní, že je všechno zas jak má být.
Za další dva dny bylo jasné, že jsem se kardinálně zmýlili, protože nic nebylo jak má být. Matěj už nechtěl Čárlího roztrhnout na dva či více kusů a nechtěl ani kuřecí masíčko nebo oblíbený jogurt a zas jen polehával a bečel, jen se občas došel napít a hned zase zpátky do pelíšku. „Co je? Co se děje? Vždyť už byl Matěj v pořádku“ vyzvídal nudící se Čárlí a já se ptala úplně stejně. Matějíček měl očíčka zase horší, zase mu z nich teklo a zase byly moc oteklé a rudé, navíc kocouří doktor neordinoval. „Já se z vás kluci jednou zblázním“ hořekovala jsem a šla zase prosit o radu paní Alici Oppovou, v naší rodině zvanou Kočičkovou a tak jsme dostali kontakt na další paní doktorku – té by se zas dalo říkat Očičková, je specialistka na kočičí oči.„Tak, Matěji, pojedeme znova k doktorovi“ oznámila jsem kocourkovi a vytáhle ze skrýše přepravku. „Prdlajz“ mňouknul velmi nezdvořile jako odpověď a na potvrzení svých slov zmizel v bytě. Kde netuším, tak velký byt nemáme, ale k najití rozhodně nebyl. Objevil se zhruba po hodině, byl dle jeho mínění zákeřně lapen a vyjeli jsme zase na cesty. Cestou se Matěj patrně rozhodl, že svůj život neprodá jen tak lehce a že nikomu nic nedaruje, zejména nikomu v bílém plášti a tak když ho paní doktorka vyšetřovala, ošklivě na ní prskal a syčel a chystal se jí zadávit a také ukazoval, jak si na ní nabrousil doma drápy. „Tak to ne, chlapečku, to bychom nebyli kamarádi“ nedala se paní doktorka a první ze všeho mu ostříhala drápy a než se Matěj vzpamatoval z té urážky, píchla mu dvě injekce a zručně ho zasunula zpátky do přepravky. A pak jsem se dozvěděla, že náš kocourek bude muset dostat jinou mastičku a brát tetracyklin a další vitamíny a že máme přijít zase za týden. „Počkej za ten týden“ hodil Matěj zlým okem ještě zpátky do ordinace a bylo jisté, že už přemýšlí o pomstě.
Ten týden do další návštěvy byl zvláštní. Matějíčkovi se viditelně ulevovalo, bylo mu lépe a lépe, jenže současně nabíral i více sil k většímu odporu. Vyčistit a namazat několikrát denně očíčka a dvakrát denně do něj vpravit prášek se ukázalo být soubojem kdo z koho. Měřili jsme navzájem svoje síly, svůj důvtip a svojí mazanost. Musím přiznat, že kocour si vedl velmi dobře, ale naštěstí jsem v důsledku vítězila já – musela jsem, i za cenu násilí. Na kontrole jsme byli oba pochváleni, ačkoliv Matěj splnil svoji hrozbu a strašlivě se pomstil – jakmile ho paní doktorka vyndala z přepravky na vyšetřovací stůl, udělal hromadu kocouřích exkrementů a ještě se drze šklebil. Jak já se styděla! Omlouvala jsem se horem dolem a nejraději bych se neviděla, ale kocour byl spokojený. Pak jsem ještě ukázala paní doktorce lysinky, které se Matějovi začaly dělat na hlavě, zejména kolem uší. „Ale to je plíseň, to je důsledek tetracyklínu“ konstatovala paní doktorka a tak jsem nádavkem nesla domů kromě dalšího mazání a další dávky antibiotik ještě sprej proti plísni. „Náš kocour má za ušima“ chlubili jsme se pak všem známým. A byla to pravda, i když měl za ušima jen plíseň.
V dalším týdnu se očíčka Matějovi pořád lepšila a plíseň zhoršovala a tak jsme stále prohlíželi Čárlího a sebe i morče,v přesvědčení, že to všichni musíme nutně chytit a pak že se necháme přejmenovat na Plesnivých a vyhlásíme karanténu. Nic z toho se nekonalo, jen na další kontrole Matějovi ostříhali srst na hlavičce kolem uší a dolů na krk a nechali mu jen takového roztomilého kohoutka prostředkem hlavy a tak vypadal trochu jako kočičí skin. „Vidíš, jaký jsi fešák“, říkala jsem kocourovi a Matěj nic neříkal, očička už ho vůbec nebolela a měl je krásně čistá a zase se mohl dívat z okna když svítilo sluníčko a nemusel už brát tetracyklin a plíseň vůbec nevnímal, takže se z něj stal zase veselý kluk.
A jak to všechno dopadlo? Matěj za další týden dostal injekci proti plísni a ještě jsme mu hlavičku chvíli mazali, ale teď už je plíseň pryč a srst zdárně dorůstá a oba kocourci jsou zdraví a řádí zas jak černá ruka. Teď právě hrají na schovávanou, Čára juká. Matěj se schoval do skříně s ložním prádlem, ale pssst, to nesmím prozradit, to by nebyla hra.