Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Nejen ptáci jsou stěhovaví
25. listopadu 2005, Jana Petrželková
Tohle začalo v srpnu 2002. I když jsme nijak výrazně netrpěli a nepřišli k žádné škodě, přesto povodně změnily naše plány s dovolenou k nepoznání. Musela jsem zůstat z osobních i pracovních důvodů v Praze a v tu dobu jsme s přítelem objevili malilinkatou hospůdku, úplně obyčejnou – pivo, limo, kafe, k jídlu tlačenka, vevnitř nic moc, ale majitel dal dva malé dřevěné stoly i na dvůr do vnitrobloku. Tam bylo krásně a ten klid! Báječné příjemné spočinutí uprostřed hnusné špinavé Prahy. A tak jsme vyměnili Řecko za dvorek. Málokdo o tom věděl, většinou jsme tam sedávali úplně sami, poblíž nás staré stromy a keře a když jsme byli chvíli zticha, začaly se při západu slunce objevovat kočky. Od místních jsme se dozvěděli, že jich v těch spojených dvorech žije celé hejno, ale že to jsou většinou divoké, neochočitelné plašanky. Potěšilo nás, že všichni mluvili o kočičkách docela mile, nikdo z nich nebyl zavilý kočičí nepřítel, někteří dokonce říkali, že kočičkám dávají krmení nebo alespoň zbytky o kterých si myslí, že by jim přišly vhod. Od té doby jsme sebou pokaždé nesli něco kočičkám do zobáčku a předkládali jim to v uctivé vzdálenosti aby se nebály a pak jsme je pozorovali jak jedí a jak si čistí po jídle kabátky a vůbec jak spolu komunikují a začínali jsme je rozpoznávat a ony nás a pak jsme se snažili uhodnout co je kluk a co je holka a podle toho jsme jim dávali jména. Také tu hospůdku jsme přejmenovali – z ošklivého jména U sportovce jsme udělali krásné U kočiček. Některé kočičky se brzy osmělily a chodily si nás prohlídnout z větší blízkosti, některá se nechala i pohladit, ale pochování nesnesla žádná. Výjimkou byl jeden kocour, pořádný macek. Ten měl - jak my skalní pražáci říkáme – kinderštube podle Gutha-Jarkovského.
Nejprve přišel a posadil se vedle stolu – to se zdvořile představil. Potom si s omluvným mňouknutím přisedl k nám na lavici. Tvářil se vlídně, společensky a do hovoru nijak nezasahoval. Dali jsme mu na stůl kousky masíčka a jedl spořádaně, nemlaskal a nic mu nepadalo pod stůl, ani pak už nežebral, jen prostě s námi seděl dál. Po nějaké době zase mňouknul a odešel. Útratu zapomněl vyrovnat, jenže kde by taky takový kocour nosil korunky, navíc my ho vždycky pozvali…Tohle se opakovalo několikrát za sebou, kocour si k nám sedal blíž a blíž, pak sedal nalepený úplně na mě nebo si ze mě dělal přímo pohovku a nakonec se naučil sedávat mezi námi. Nechával se hladit a chovat a blaženě předl a přivíral oči a vůbec nám po kočičím dával najevo že nás rád vidí – dokonce nám hospodský říkal, že odpoledne už čekává na zídce jestli přijdeme. Nikdy dříve ho tam prý neviděl, objevil se až během záplav, pomalu jak Plaváček. Tak jsme s kocourem udržovali čilé styky a nosili mu každý den něco, alespoň jsme za ním zaskočili na dvůr aby nebyl zklamaný, když jsme do hospody nechtěli jít, ale mezitím se září blížilo ke konci a hospodský se chystal zavřít dvorek, takže bylo jasné, že se za kocourem budeme dostávat jen velmi těžko. Stáli jsme před otázkou, co s ním. Kluk byl zjevně bytový kocour, ochočený a milý, ale pobyt venku už na něm začínal být vidět – měl plná ouška breberek a také při dýchání začínal trochu chrčet a bylo jasné že by potřeboval odčervit a že je mu asi venku zima, zkrátka jednoho dne jsme se rozhodli a hned milého kocoura odnesli domů. Vůbec se nebránil, naopak, skoro to vypadalo jako by říkal „no to je dost že vás to konečně napadlo, jeden by se z vás lidí pomalu zbláznil, říkám vám to už jak dlouho, ale vy holt máte svojí hlavu…“ a cestou mi lezl pod sakem do rukávu. Doma se krátce rozhlédl a pak se usadil v posteli a vypadalo to, že tam kocour žije odjakživa. Vypadalo, ale skutečnost byla trochu horší – v té domácnosti v životě žádná kočka nežila, naše rozhodnutí bylo náhlé, byl večer a my jsme neměli vůbec žádnou výbavu pro kočku ani žádné zkušenosti.
Něco jsme dali dohromady z hlavy, něco jsme se pokoušeli dohledat na internetu – nakonec kocour spokojeně delikátně povečeřel dušená kuřecí prsíčka a my brambory, všichni jsme se napili, umyli si tlapky a zalehli do jedné postele a očekávali klidnou noc. Ouha, kocour po nějaké době začal přecházet po bytě, občas zamňoukal. Jeho pohyb se zrychloval a stával se nervóznější, současně nabývalo na intenzitě a zejména naléhavosti i mňoukání. Koukali jsme na sebe tázavě – co ten kocour může chtít? Že by se mu u nás najednou přestalo líbit? Když se kocourek s provinilým výrazem přikrčil v kuchyni na linoleu v koutě u ledničky, byli jsme konečně doma a fakt nám nezbylo nic jiného, než se navzájem označit za tupce, ignoranty, palice dubové a trapiče kočiček. Samozřejmě že jsme zapomněli na záchod! Budiž nám omluvou, že to opravdu byla naše úplně první zkušenost s kočkou v bytě! Pohromu jsme rychle uklidili a kočičímu chlapečkovi se omlouvali horem dolem aby z toho neměl trauma, protože bylo vidět, jak strašně se stydí a jak je mu to nepříjemné a že by to nikdy neudělal kdyby měl jinou možnost a honem jsme hledali na internetu jak pořídit z ničeho kočičí WC, ale řeknu vám, první pomoc v tomto směru tam teda nenajdete. Nakonec jsme elegantně uřízli krabici od mikrovlnky, vyložili jí igelitovými taškami a dovnitř natrhali spoustu novin – co také jiného ve 2 v noci? S pýchou jsme jí ukázali kocourovi – podíval se na nás shovívavě s výrazem „sem si choďte sami“ a odešel se zdviženým ocasem zpátky do postele. Vlezli jsme za ním a nápadně nahlas si povídali něco o nevděčnícíchch, kterým
naše skvělé výtvory nakonec ještě přijdou velmi vhod a budou - unešeni naší nápaditostí - žádat o autogram, ale že už jim to nebude nic platné…ta naše nápaditost se projevila asi ve 4 ráno, patrně stejně jako nezvykle silná večeře. Kocour zas lítal a zas hledal a krabicí naprosto pohrdl a bečel, zkrátka nezbylo nic jiného, než ho pustit oknem v přízemí na dvůr. Vylítl do tmy jak blesk, ani nestačil říct v kolik se vrátí, nevychovanec jeden. Čekali jsme na něj asi půl hodiny, ale nešel a tak jsme šli my, zase ležet, s tím že jak lehce jsme ke kocourovi přišli, tak lehce jsme o něj zase přišli a že nám zkrátka asi nebyl souzený, protože u nás nechtěl být. Před sedmou ráno to ale najednou na dvoře tázavě zamňoukalo. Kocour seděl venku a čekal, z kterého okna se mu ozveme – předtím si v tom fofru asi nestačil dobře poznamenat adresu. A tak u nás kocour začal bydlet. Druhý den jsme po popsané noci plné vášní zívající a šťastní z nového obyvatele šli pro kocoura nakupovat. Dotaz prodavačky na naše přání nás poněkud uvedl do rozpaků – vlastně jsme vůbec nevěděli, co taková kočka všechno potřebuje a co musí mít hned a co stačí časem a tak jsme to vyřešili šalamounsky: „Všechno“ řekli jsme a snažili se tvářit, že jiný způsob nakupování ani neznáme. Byli jsme v ohledu koček opravdu nepopsaný list, naprostí laici a kdyby se nejednalo právě o nás, tak klidně řeknu i nevědomá hovádka, my jsme si dokonce ani nebyli jistí, jestli máme kočku nebo kocoura, jen jsme se domnívali že by to snad mohl být kocour! Takže kdyby nás dostal do ruky prodavač dbalý jen svého obratu, mohl si na nás splnit roční plán už v září. My ale měli
štěstí na hodnou a chápající starší paní prodavačku a tak jsme nesli domů jen ten nešťastný záchod a stelivo, peřinku, mističky, kartáč, kočičí papání a nějaké vitamínové kočičí bonbony a pár hraček a všechno se to vešlo do kočičí přepravky. Kocour všechno přijal s naprostou samozřejmostí, to jen my doma nad vším jásali a všechno si prohlíželi pořád dokola – a jak jsme si vyhráli s myší, to byste koukali (no, kocour taky nejdříve udiveně zíral, ale pak se přidal). Další den jsme šli s kocourem k veterináři. Byl z něj nadšený a volal nejdříve sestřičku a pak ještě kolegu, aby se také šli podívat. Trochu nám to lichotilo, trochu jsme byli na rozpacích – jistěže jsme si byli vědomi toho, že náš kocour je nejkrásnější ze všech krásných kocourů, ale přece jenom, není kolem toho mourka moc povyku? Poznali, že vůbec nic nechápeme a tak jsme se dozvěděli, že: kocour není jen tak obyčejný český kocour, ale je křížený s modrým britským, dokonce je to spíš modrý britský křížený s naším českým, je mu necelý rok, je to opravdu kocour a váži 8,5 kg (!) aniž by měl na sobě gram přebytečného tuku a je to zkrátka obr a ještě poroste. To na nás udělalo opravdu dojem, začali jsme se dohadovat, jestli bychom takovémuto Panu Kocourovi snad neměli vykat, ale on na tom netrval a tak jsme mu jen na základě toho začali říkat Pan Ká, stejně se zatím nijak nejmenoval a byl to jen Kocour. Současně se vysvětlilo i to, proč se nám cesta k veterináři zdála být nekonečná – bylo to jako nést roční dítě! O koupi sportovního kočárku pro kocoura na podobné cesty jsme raději ani neuvažovali – ne že bychom nebyli dostatečně prdlí nebo že bychom na kocourovi šetřili a také by to jistě bylo pohodlnější, ale neměli jsme jistotu, že nás v Bohnicích ubytují i s kocourem. Panu Ká vyčistili uši a
zjistili i nějakou infekci v očičkách, na kašel dostal léky a důrazné napomenutí že nemá courat nikde venku, lupli mu do tlamičky prášek na odčervení a bylo, šli jsme zase domů., resp. my jsem se vláčeli s milostpánem domů a on se ve své „rikše“ na lidský pohon tvářil důstojně a vážně. Doma jsme kocourovi ukázali všechny jeho léky a mastičky a vitaminy a vůbec všechno co dostal a vysvětlili jsme mu, že opravdu nesmí ven, pokud chce přestat kašlat. Tvářil se otráveně na omezení svobody, ale nakonec to přijal a vůbec to byl moc hodný a vzorný pacient – všechny procedury snášel trpělivě a ochotně užíval léky, jako bychom mu dávali ty nejvybranější lahůdky.Byl ale podzim a na nás čekala zahrada – naposledy posekat trávu, vyndat kytky ze země, uklidit zahradní nábytek, zazimovat chatu, očesat jablka…znáte to, ani to člověk za jeden víkend nestihne. Stáli jsem před otázkou co s kocourem, resp. jestli zůstat doma s kocourem a nechat být povinnosti nebo nechat kocoura doma samotného a věnovat se zahradě. Nakonec se ukázala být nejlepší zlatá střední cesta, tj. trochu povinností a chvíli nechat kocoura samotného a vyšlo to. Kocour se ukázal jako formát – nikdy nehrál při našem návratu uraženého a nikdy nám na vztek neudělal doma žádnou loužičku nebo hromádku ani nic nezničil.
Přes zimu jsme doladili vzájemné soužití. Já chodila do práce, přítel pracoval doma a tak byli kluci většinou spolu a hospodařili tak trochu po chlapsku, tj. „cos nám přinesla“ a „co bude k jídlu“ a „co tě zdrželo“ vždy když jsem přišla, což ovšem nebylo úplně každý den, protože moje bydliště bylo jinde a tak jsem občas pauzírovala. Kocour se snažil moji nepřítomnost příteli vynahradit tím, že si v noci lehal na moje místo v posteli a drželi se navzájem před usnutím za tlapky. Kocour časem začal tohle místo považovat za výhradně svoje a sváděli jsme spolu o něj tuhé boje – ne že by vrčel, prskal, syčel nebo byl jakkoliv útočný nebo nepříjemný, jen se prostě odmítal hnout a vytlačit kocoura který už mezitím váží přes 10 kg, to opravdu není jen tak! Každý večer jsme pak spolu hráli hru „kdo dřív a kdo nenápadněji“ ulehne. Pokud jsem vyhrála já, vlezl si kocour alespoň mezi nás a splňoval poctivě funkci výkonného důstojníka mravnostní policie. Nejpozději kolem půlnoci ho to ale pokaždé přestalo bavit a „nutně potřeboval“ jít oknem zkontrolovat, co se děje venku ve dvorech, co dělaj holky a jestli nějaký nový kocour nevnikl do jeho teritoria a vůbec měl venku plno zodpovědné kočičí práce, byl to zkrátka takový pilník, tj. pilný kocourek, neobyčejně vlídný a milý a chovací. První dny byl trochu nervozní z muziky která u nás pořád hrála, ale brali jsme na něj ohled alespoň v hlasitosti a kocour si zvykl, dokonce jsme časem zjistili, že některé věci má raději – např. Nico, nebo balady Nicka Cava a neměl moc rád Ramsteiny a nesnášel Sepulturu, takže vlastně do jisté míry určoval, co se bude poslouchat a co ne, byl to takový kulturní referent, zkrátka jak už jsem řekla, zodpovědný kocour. Zodpovědně třeba dohlížel i na přípravu jídla – žádné namazání chleba nebo rohlíku natož vaření se neobešlo bez jeho asistence. Nutně musel sedět na lince hned vedle
prkénka a všechno sledovat, všechno kontrolovat, ale byl slušně vychovaný, ani nežebral ani se nesnažil nic ať už v nestřeženém okamžiku nebo drze přímo před očima ukrást. Zima se překulila a my zase začali jezdit ven. Kocoura jsme nechávali patřičně zaopatřeného doma – byl tam šťastný, měl tam svoje místa a vždycky přes den doma pospával a večer chodil courat a zřejmě tam měl někde nějakou krmící známost, protože občas po návratu z toulek nechtěl jíst, neměl hlad. Nebrali jsem ho ani na dovolenou, ale jezdili jsem za ním domů obden na střídačku, vždycky mu dát jídlo a pomazlit se a vypovědět mu co děláme a vůbec ho zaopatřit – bral to, nijak neprotestoval, ani nebyl naštvaný nebo smutný, pohodář.
Koncem srpna se pak stalo něco, kvůli čemu jsme nemohli z chaty odjet podle plánu a přijeli jsme domů o dva dny později. Kocour doma nebyl, ale byli jsme klidní – už se začínalo smrákat a tak jsme si říkali, že šel na obchůzku a ráno s námi jako obvykle posnídá. No, neposnídal ani nepoobědval ani nepovečeřel a to ani druhý ani žádný další den. Kocoura jsme volali, hledali, sháněli, vyvěšovali cedule, ale po panu Ká jako by se zem slehla.
A pak, asi za dva měsíce, jsem měla dojem, že ho z ulice vidím v okně jednoho z domů stejného bloku. Těžko jsem si ho mohla splést pro jeho nápadnou velikost. Díval se s nějakou starší paní na ruch na ulici. A pak o dalších asi 14 dnů později najednou seděl na dvorku a koukal do našeho okna. Vypadal báječně, čisťounký, načesaný, tlusťoučký. Mrkli jsme na sebe, kocour v rozpacích naklonil hlavičku, počkal než k oknu dorazí i přítel a když se přesvědčil že jsme oba v pořádku, zase šel. Pak jsme ho vídali ještě víckrát, ať už v tom okně s paní nebo ve dvorech, ale vždycky v nejlepším pořádku, pomalu by se dalo říct „nažehleného“. Přestali jsme o něj mít strach a přestali jsme si vyčítat. Kocour se měl dobře a určitě se s ním musela mít dobře i ta paní. My měli jeden druhého a možná ten kocour byl samaritán a věděl že ta paní nikoho nemá a tak šel dělat společnost zase jí. Zřejmě si jí vyhlédl podobně, jako si před rokem vyhlédl nás. Anebo tušil, že přítel dostane nabídku na práci v zahraničí která se neodmítá a jistil se předem? Ať tak nebo tak – v září se narodil, další rok v září se přestěhoval k nám a ještě další rok v září se znova stěhoval k té staré paní.
Tak ať mi ale nikdo netvrdí, že na podzim se stěhují jen ptáci! Já o tom vím své, věřte mi.