První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

22. října 2011, Eva Beranová

Tajemství zahradních trpaslíků
Zvláštní skupinu zahradních bytostí tvoří trpaslíci. Žijí jen v noci a tím se podobají kočkám. Sádroví zahradní trpaslíci ve dne vypadají, jako když neumějí do pěti počítat. Přihlouple se usmívají, opírají se o své malé rýče a hrábě, přes rameno mají motyčky a krumpáče na vykopávání pokladů, v rukou lucerničku, košíček, půllitr nebo prostě jen nějaké kytičky. Viděla jsem dokonce i trpaslíka přivezeného z Německa, který měl na malém trakaři soudeček s nápisem Schwarzes Bier.

Tajný život trpaslíků jsem odhalila čistě náhodou. Jedno léto mě kamarádka poprosila, jestli bych jí nedala pozor na zahradu, že pojedou pryč. Zahrada se nacházela na svazích pod železniční tratí. Právě do těchto zahrad běhával později Škubíno hledat svou marnou lásku, bílou kočku ze zahrad.
Starost o kamarádčinu zahradu jsem brala velmi zodpovědně, proto jsem tam denně chodívala. Vždy jsem se dívala skrze plot i do zahrad cizích. Po obou stranách vozové cesty je po pěti zahradách. Některé příjemně upoutaly svou upraveností, jiné naopak vypadaly doslova „rozcuchaně“. Tak vyhlížela i zahrada mé kamarádky.

Všimla jsem si, že v upravených zahrádkách málokdy někdo pracoval. Na skalkách u miniaturních jezírek se přihlouple usmívali trpaslíci. Čím déle jsem mezi zahradami chodila, tím víc se mi zdálo, že se trpaslíci neusmívají přihlouple, ale spíš vychytrale, poťouchle.
Kdy lidé v těch upravených zahrádkách vůbec pracují? Třeba za svítání, aby pak ostatní překvapili. Přivstala jsem si a vypravila se kolem páté ráno na obhlídku zahrad. Nic. Nikde nikdo.
Dobře. Začnu tedy chodit v poledne. Možná majitelé upravených zahrádek si z nevysvětlitelných důvodů potrpí na práci v poledním úpalu. Zase nic. Jen blázen by v takovém žáru na zahradě pracoval.
Odpoledne nemělo cenu zahrady sledovat, to se tam majitelé rekreovali. Sem tam vytrhli zapomenutý plevílek, párkrát ťukli motyčkou, šplouchli vodou z hadice. Jinak nic. Asi pracují večer. Chodívala jsem proto na zahradu v podvečerním chládku. Zase nic!
Už to mám! Ti výstředníci pracují v noci, aby se ve dne mohli upravenou zahrádkou chlubit, opalovat se tam a popíjet osvěžující nápoje.
Rozhodla jsem se v chatce na zahradě přespat.
Nechala jsem si pootevřené dveře, abych slyšela, co se děje venku. Z města sem zalétalo odbíjení věžních hodin. V zahradách ticho. Zabalila jsem se do deky a začala podřimovat. Z městské věže se ozvaly údery hodin. V polospánku jsem počítala: jedna…pět…osm…deset…jedenáct…dvanáct! Půlnoc…Vzápětí se zvenku ozvaly nějaké zvuky. Vypadalo to, že kdesi nedaleko ťukají motyčky, rýče, šplouchá voda, vrže trakař. Zvuky to byly jaksi jemné, jakoby je vydávalo malé zahradní nářadíčko pro děti do pískoviště. Co to jenom je?!
Tiše jsem vyšla z chatky. Měsíc dorůstal, bylo docela dobře vidět. Nestačila jsem se divit. V zahradách pobíhali trpaslíci a pilně pracovali. Trpaslík Rumělka se oháněl hrabičkami, trpaslík Pracant mával krumpáčem, kropáček si postavil k jezírku, německý trpaslík Sepp vyložil z trakaře soudeček a odvážel plevel na kompost. Trpaslík Světluška půjčil rýč Kytičkáři a držel rozžatou lucerničku, aby na práci lépe viděli. Tajnými vchody, které znají jen trpaslíci a kočky, přebíhali ze zahrady do zahrady, ale jen do těch, které patřily pod jejich ochranu. Bylo to právě těch pět upravených zahrad, kde měli lidé trpaslíky.
Kmitali tak rychle, že jsem je stěží rozeznávala jen podle barevných čepiček. Rumělka má červenou, Pracant modrou, Sepp žlutou, Světluška růžovou a Kytičkář světle fialovou, „lila“, jak se říká.
Pracovali pilně asi do čtyř ráno. To se v létě začíná pozvolna rozednívat. Trpaslíci se rozběhli do svých zahrádek a zkameněli i se zahradním nářadíčkem.
Tak takhle to je! Jsem asi první, komu se podařilo odhalit tajemství zahradních trpaslíků. Majitelé upravených zahrádek si s tím hlavu nelámou, myslí si, že se snad zahrádka udržuje upravená sama, jakousi vlastní setrvačností.
Když se mě kamarádka po návratu ptala, co říkám její zahrádce, poradila jsem jí: „Kup si trpaslíka!“ Jen se na mě udiveně podívala. Trpaslíka si nekoupila. K umělému maličkému jezírku udělanému ze starého plechového umyvadla si postavila sádrovou želvu a na kámen doprostřed jezírka usadila žábu, taky „gipsovou“.
Její zahrádka stále zůstala mezi těmi „neučesanými“, protože želva a žába v noci nepracují. Želva jen pokyvuje hlavou a ze zahrádky se nehne. Žába zas trpaslíkům do všeho kváká, proto nechávají zahrádku mé kamarádky bez povšimnutí.

12.kapitola

14.kapitola

Zpět