První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

8. října 2011, Václav Vlček

Bylo nedělní slunečné dopoledne. Jediným mráčkem v mé i v kočičích duších byla zpráva, že večer bude kousek od nás ohňostroj. Nastával pomalu čas ke slavnostnímu pouťovému obědu. Šel jsem ještě zkontrolovat spodní pozemek, vše bylo v pořádku a tak jsem šel uzavřít horní zahrádku, abych mohl vykročit domů.
Po příchodu zpět jsem si všiml, že je několik koček v rohu pozemku a pomalu a opatrně obchází místo s keříky u plotu. První myšlenka byla, že jim tam někdo ze známých dal v misce nějaké maso, což se stává nezřídka. Nakoukl jsem, ale nic jsem neviděl. Rozhrnul jsem keříky a u průlezu byla malá krásně zdobená krabička. Několik vteřin jsem přemýšlel, co v ní může být. Na kočičí teroristy nevěřím a tak jsem pomalu krabičku vytáhl na volné místo. Nahoře bylo kousek víka odtrženo. Pootevřel jsem jednu boční část – nic, žádný pohyb, žádný zvuk. Otevřel jsem další část a …V rohu krabičky bylo malinké černé klubíčko, které se ani malinko nepohnulo. Malinké koťátko! Opatrně jsem je vyndal. Bylo asi 2 týdenní, bez pohybu mi leželo v dlaních, sotva znatelně dýchalo.
Samozřejmě – jako už v mnoha případech – nastal problém kam co nejdříve k veterináři?
Nedělní svátek, poledne, auto nemám, problémy se spojením tak jako v mnoha vesnicích, v mobilu zbytek kreditu …Čert aby neznámého dobrodince vzal! Stvořeníčko jsem honem vzal domů, napumpoval kolo, na krk jsem zavěsil malou přepravku se vzácným obsahem a vyrazil do vesnice vzdálené asi 6 km ke známému veterináři. Aniž bych si to uvědomil tak jsem jel asi 2km po rychlostní silnici kde je zákaz jízdy na kole. V protisměru jsem potkal hlídku, která mě naštěstí jen pohrozila. Potěšující bylo, že mně tím pomohla a malé stvořeníčko i ochránila – byť nevědomky.
Pan veterinář byl naštěstí doma a hned prohlédl můj nový poklad. Kotě, černý kocourek, byl vysílený delším hladem ale jinak zdravý. Do večera zůstal v ambulanci a večer mě veterinář kocourka přivezl. Už se pomalu pohyboval a bylo slyšet i sem tam slabé „zapísknutí“. Dostal jsem sušené kočičí mléko, několik rad a mohl jsem se pustit do kojení.
Černý šmrdlík pár vteřin vzdoroval, ale po ochutnání několika kapek začal v klidu pít.
Uběhlo několik dní, kotě se viditelně vzpamatovávalo, mléko mu chutnalo, dovedlo si pěkně hlasitě říci o přídavek, dokonce jsem mohl už část noci prospat. Kočky v bytě si na nového podnájemníka rovněž zvykly a kocourek je se zájmem pozoroval.
Přešel další týden, kotě povyrostlo a zesílilo. Jen to kojení se nám mnohdy trochu zkomplikovalo – stačilo, abych se nad něčím zamyslel a méně přitlačil na píst stříkačky

a pindík okamžitě reagoval „kulometným“ bušením paciček do stříkačky. Okamžitě jsem se snažil přísun mléka obnovit, ale už bylo po pohodě – mléko teklo kotěti po bradě, a když se otřepalo, měl jsem je na bradě i já, navíc stékalo i na moje kalhoty. Při jednom takovém kojení, kdy jsem byl viditelně mokrý na kalhotách, někdo zazvonil u bytových dveří. Zvonila sousedka, která po spatření fleku zapomněla, proč vlastně přišla. Nic jsem jí nevysvětloval, protože bych asi s tvrzením, že to ještě se mnou není tak zlé zřejmě moc neobstál.
Nadešel čas, kdy kocourek začal pěkně sám pít i chodit do kadibudky a dovádět s kočkami.

Dovádění mu šlo jedna radost, postupně dostával i životní kočičí lekce, které velice rychle chápal a začal oživovat dění v bytě. Několikrát jsem zaslechl, jak některá z koček bleskově vyrazila z pelíšku, což mě začalo být divné. Nakoukl jsem – černoušek se pomalu připlížil ke kočce a zasekl drápky do konce jejího ocasu a díval se, jak jeho oběť vyrazila. Přišel i na nápad že v některých miskách jsou drobné granulky připomínající stelivo a 2x nápad úspěšně provedl. V noci lehával na horní hraně křesla, které jsem dal k posteli kvůli jeho nočnímu pelíšku. Jednu noc se mu asi něco zdálo a padl mě ve spánku na obličej. Šok z úleku jsem měl bohužel větší já. Naštěstí se toto stalo jen dvakrát, jinak bych byl asi brzy na nějakém uzavřeném oddělení. Své dovádění zdokonaloval – vlezl si do igelitového sáčku a v klidu čekal, až se některá z koček přiblíží a potom i se sáčkem poskočil. Výsledek byl vynikající – kočka vyrazila jako o život a co jí stálo v cestě bylo devastováno.

Začal ho zajímat postupně i obsah misek s jídlem. Po prvních pokusech je na něho nádherný pohled – čumáček umazaný vrchem spodem, spokojené olizování, v očičkách konstatování pro dospěláky: „Vidíte, holci, kluci, jaký jsem už kocouří chlap?“ Při denním i nočním odpočinku má své stálé místo uprostřed ležících koček – je tam bezpečněji i tepleji a hlavně nikam nemůže při rozvalování spadnout. Jedna velká starost – jak zachránit kocourka – je už pomalu za námi. I myšlenky na jednání neznámého dobrodince pomalu ustávají, i když stále je těžké pochopit, jak může takto někdo pohodit malinké bezbranné stvořeníčko. Přichází ale pomalu další starost – podaří se pro kocourka Martyho po prožitých útrapách najít pěkný domov? Depozitum Příbor

Předcházející příběh Karlík – pečovatel a šéf

Zpět