30. září 2011, Hana Fuksová, depozitum Žikov
Je to pár týdnů co jsem tady psala, jak mě nalezli a zachránili a tak Vám musím napsat, jak to se mnou bylo dál. Už víte že to se mnou nevypadalo vůbec dobře. Pořád jsem měla teploty, teklo mi z očí i nosu nemohla jsem sama jíst, strašili operací, a že budu bez oka. Nakonec mi oko rozkapali mazali, dávali všelijaké léky, že prý je to pro mé dobro a měli pravdu. Vše jsem vydržela, panička mě moc chválila, jak jsem statečná a hodná a já vážně byla a asi se to vyplatilo :-). Na tom očíčku totiž už není skoro nic vidět, jen slabý bílý závoj a dokonce na něj znova vidím. Po pobytu v karanténě, mne dali k ostatním kočičkám, kde byla i čtyři koťata malinko menší než já. Aby bylo všem hned zpočátku jasno, že si na mě tedy vážně nikdo nebude dovolovat, napochodovala jsem dovnitř s tlapkou neustále připravenou k ráně i obraně. Mám trénink ze Sola, mém původním bydlišti, kde musí být jeden pořád ve střehu. Kočky, dokonce ty veliké z toho byly paf a říkaly si něco o tom, jako že jsem drzá, ale já jsem si je hned omotala kolem tlapky. Byla jsem tak šťastná, že jsem mezi ostatními, že jsem s nimi tři dny jenom řádila ani chvilku nespala. Pak už mě to ale zmohlo a další dva dny jsem už prospala. Získala jsem spoustu kamarádů na kočičí taškařice, velké kočky mě taky vzali mezi sebe a mamča koťat co tam byly, mně dávala i napít mlíčka. Potom přijela jedna paní se podívat na mého kamaráda Lvíčka a domluvit se kdy si pro něj přijede. Měla trošku času navíc hrála si s námi a tak jsem se kolem ní motala, abych si ji okoukla. Jeden musí dávat pozor, aby Lvíček šel do dobrých rukou, jinak bychom ho přece nepustili. Paní odjela a druhý den přišla panička, že prý půjdu k ní se Lvíčkem, kterého přejmenovala na Piškotka. Moc jsem nad tím nepřemýšlela. To víte, kotě má přes den tolik povinností, že ani nebyl čas. A tak jsme si všichni každý den hráli, baštili a malinko zlobili paničku, že vždycky když uklidila, jsme všechno hned rozházeli a uteklo to ani nevím jak. V sobotu ráno byla panička celá zarmoucená a říkala, že tam bez nás bude smutno, ale že budeme mít nový domov, kde nám bude moc dobře a že naše nová panička už nakoupila, co šlo, abychom se u ní měli jako v ráji. Nejdříve odjel můj kamarád Matýsek. Lidi co si ho odnášeli, byli celí šťastní a tak myslím, že mu u nich bude dobře. Potom přijeli pro nás. Paní, co k ní máme jít bydlet, zářila štěstím, že se nás už nemůže dočkat. Přivezli ji známí, kteří mají moc rádi kočičky, vlastně oni ji na Lvíčka nyní Piškotka upozornili a tak díky nim máme nový domov. Nejdřív se šli podívat na kočičky, se všemi si hráli, dovezli jim veliký pytel Whiskas granulek. A protože už sami mají čtyři kočičky a další si vzít nemohou, virtuálně adoptovali Zrzečka a Montyho. Zrzeček je nejstarší z nás, je to jedenáctiletý kocourek rezident zakladatel našeho deposita a tiskový mluvčí nás všech. Monty je sice mladík v nabídce k umístění do nového domova, ale zatím domov nemá a tak bude adoptovaný, než případně najde domov. Na oba budou adoptivní rodiče posílat každý měsíc nějaké korunky a panička za ně nakoupí kočičákům dobrůtky. Vlastně by si byli Montyho nejraději odvezli sebou, ale mají čtyři kočičky a to je až dost. Však se Monty pořádně předváděl, hrál si s nimi a moc si jejich návštěvu užíval, protože poté co odjeli, padnul vyčerpáním a slastně oddychoval ze spánku.
No a pak nastala chvíle, kdy jsme museli odjet a obě paničky, co se o nás starají, zvážněly, daly nás se Lvíčkem-Piškotkem do přepravky, odnesly do auta, zamávaly nám a my se vydali na neznámou pouť. Už se moc těším, jak to v té Praze, kde budeme bydlet, vypadá a vůbec na všechno. Hned jak to tam s Piškotkem prozkoumáme a zabydlíme se, pošleme vám zprávu z nového domova. Tak zatím se mějte hezky a kéž by víc opuštěných kočiček našlo domov jako my dva. Malinko se bojíme ale moc se těšíme a určitě dáme vědět co a jak…
Vaše Amálka a Lvíček Piškotek
Předešlý příběh
|
