Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Jak se Trixi zabydlela
17. září 2011, Alice Oppová
Žiju tady bezmála rok a půl, zpočátku jsem ale byla setsakramensky opatrná. To víte, máma s koťaty nesmí kdekomu důvěřovat. Taťka Ťap se dušoval, že nám tady bude jako v ráji, tak jsem koťata přivedla loni v červenci až tříměsíční a usalašila je pod střechou garáže, aby se k nim nikdo nedostal.
Paráda 3x denně papáníčko bezpečná zahrada klid jen občas se tam mihnul velký kocour. Holky kočičí si hrály, rostly a poslušně se schovaly, když se objevila člověčice s krmením. Klídek ale netrval dlouho. Nejdřív chytli mě. Odvezli kamsi, probudila jsem uvnitř domu strachy bez sebe o holky. Po pár dnech mě k nim pustili. Naštěstí byly v pořádku. Koncem léta chytli Týnku. Měla jsem o ni strach, po návratu se mnou ale řádila víc než jindy takže pohoda.
Pak chytli i Toničku.
To už byla zima a bydleli jsme i s tátou Ťapem v naší zimní destinaci - kuchyni, kam jsme lezli otvorem ve spíži. Holky s taťkou tam chodí na jídlo a přespání pořád, zatímco já už suverénně rejdím v celém domě.
Spím, kde se mi zachce, snídám s Jirkou a ze všeho nejradši si s ním hraju na tunely, lovím vrbový proutek pikám míčky apod. Jenže vydobýt si to nebylo jednoduché.
Tady totiž vládne starý velikánský mourovaný kocour Mourajz. Funkcí sekretář či co? Ale na mě kočku, která přežila 2 ukrutné zimy na ulici, před kterou padali na zadek ti nejkrásnější kocouří nápadníci, žádné funkce neplatí. S počátku jsem na něj trošánek syčela, prskala, a když to nepomohlo sem tam mu i napackovala.
No a pozvolna s trpělivostí sobě vlastní dosáhla, že mě aspoň ignoruje. Teda dělá, jako že nevidí, když se sluním na jeho okně na terase a spím na svých oblíbených židlích v jeho destinaci, a když večer schválně probíhám jeho dvířky sem a tam. Však si časem pan „generální mourovaný ušatec“ na mě zvykne a bude štěstím bez sebe, že má tak krásnou kámošku. No a postupně se skamarádí i s mými holkami, Týnečkou a Toníny.