Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Jak kocouři prožívali klukovy narozeniny
10. září 2011, Jana Petrželková
Jistě uznáte, že slavit narozeniny třeba tříletého chlapečka je sranda. Obstará se dort jak kolo od vozu, koupí se jedna důležitá klučičí potřeba, jako třeba kopací míč nebo koloběžka a spousta dalších dětských nezbytností za pár kaček, např. knížka, pastelky, blok s kačerem Donaldem…..sezve se příbuzenstvo a slaví se v klidu a míru. Když se pak ale z takového chlapečka stane hora studující VŠ s širokým okruhem známých, je to o něčem jiném! Poslechněte si od přímých účastníků, jak vše probíhalo:
Lukáš: Mami, chtěl bych oslavit narozeniny na chatě se známými. Od pátku odpo do neděle večer.
Já: No jistě, ale co vyvedeme s kocourama? Nedostanu se tam pro ně i kdybych se rozkrájela a Jirka injun 3 kusy kocourů bez auta neodveze……….Dobře, tvoje návštěvy bez psů, Jirka odveze Míšu a Čárlík s Matějíčkem zůstanou, to jsou zkušení skauti. Jirka injun: Připadal jsem si jako vrah! Nalákat podle Míšu na tyčinky a pak ho zavřít do přepravky! Celou cestu usedavě naříkal, lidi se ohlíželi, v Černošicích jsem čekal že na mě zavolají Oppovou, v Praze zas policii, to byla ale cesta, fuj!!
Míša: Kočky a kocouři, to byla zrada, to jim nezapomenu, ať už na mě Jirka vůbec nemluví! Já se tak strašně bál, to si nikdo neumí představit! Někam mě nesli, já nevěděl kam a bráchové zůstávali! Pak se mnou Jirka nastoupil do bručivý potvory, prý autobusu a pak ještě do dalších, že prý vlaku a metra. No mě je to jedno jak se to jmenuje, celou cestu jsem se strašně bil abych se z té klece dostal a volal jsem o pomoc a plakal jsem a víte co? Lidi mě slyšeli a viděli a NIKDO mi nepomohl! To já bych pomohl, protože jsem hodný kocourek.
Matěj: teda nám to jako bylo s Čárou divný kam že Míšu nesou, ale byli jsme rádi, že nechytaj taky nás a radši jsme se schovali. Ona má Jana občas takový hloupý nápady, jako třeba jít k veterináři a tak.
Čára: jo jo
Já: Když jsem přišla odpoledne z práce domů, byl už tam Míša a choval se, jako když to tam vůbec nezná! No, pár měsíců byl teď jen na chatě, asi si musel znova zvyknout, ale zvykl si rychle! Už večer mi dal jasně najevo, že neleze on do mé postele, ale já do jeho pelechu J, prostě Mišáček.
Lukáš: Když jsme přišli na chatu, seděli kocouři na verandě na pozorovatelně. Matěj jen zbystřil pozornost, on má rád návštěvy, ale z Čárlíka se stal had! Přitiskl se k zemi, zúžil na průměr 10 cm, protáhl na délku 3,5 metru a se syčením se odplazil do pokoje pod palandu. Když jsem se tam za hodinu díval, už tam nebyl. Kdy a kudy se odplazil je záhada, možná to vzal myší dírou v rohu.
Čára: No ona to není žádná legrace, když do vašeho výsostného a doposud klidného území přijde 16 lidí který neznáte! A do chatičky jak prd, navrch z roku 1947! A ten rambajz co nadělali! Hele, kočky a kocouři, jistota je jistota. Já jsem to šel nejdříve pozorovat zpod palandy, ale pak jsem to vzal oknem ven a šel jsem bydlet do kůlny. Míša tam má trucovnu se starým svetrem co ještě voní Janou, tak jsem ji použil. Je tam teplo a sucho a já byl spokojenej. Akorát že mi tam nikdo nenosil jídlo, to mě teda vážně štvalo.
Matěj: A mě se to líbilo! Táákovejch lidí! Kluci, holky, žádnej pes, všichni mě hladili a chovali a dávali mi tyčinky…..a nikdo si netroufl mě třeba vyhodit z křesla když jsem na něm právě spal a klidně si sedli na zem. Taky bylo celý noci na kom spát, vždycky se někdo našel ke komu jsem si mohl přilehnout a když se začal vrtět, tak zas jít k někomu jinýmu, i když jsem teda nejvíc spal jasně s Lukášem, přece jenom jsme kluci z jedný garáže, že jo.
Míša: Lidi, já si to nakonec v tý Praze tak užil! Jak jsem nejdříve byl nešťastný že mě odvážejí, tak jsem pak byl šťastný že mě odvezli, to je co? Jana už nešla do práce a byli jsme spolu doma, jen my sami dva celý víkend a Jana nemusela pro nikoho vařit a nic dělat a já jsem byl jediný rezident. Dva dny jsem strávil dadáčkováním a chováním a nošením na rameni a spaním v posteli, úžas! Jenže na druhou stranu se mi trochu stýskalo po Máťovi a Čárovi, jsou to přece bráchové! Lukáš: Matěj je společenský kocour, ten se od nás nehnul, akorát kousnul každýho, kdo mu při drbání sáhnul na břicho, to on nemá rád. Přitom ho ale nastavuje, moula jeden. Zato Čárlíka jsem viděl vždycky jen když bylo nějaký jídlo. On už to trauma z hladu asi nikdy nepřekoná, i když je u nás už řadu let. Bašta je pořád pro něj to nejhlavnější.
Čára: No jistě, co je v bříšku, to se počítá. A já nejsem vybíravej, já sním fakt všechno. A tentokrát jsem si pošmák – když kluci a holky začali grilovat, hned jsem si tam sedl a dohlížel a dostal a víc než Matěj, protože on jí jen syrové, zatímco já syrové i pečené. Jana by se byla zlobila, že to je na mě moc kořeněné a taky slané, ale za prvé tam nebyla a za druhé mě to nevadí. Víte, co já jsem všechno po ulicích snědl a vyžebral od dělníků po stavbách?! Jak říkám, já sním všechno.
Matěj: No a pak byla najednou neděle odpoledne a všichni ti kluci a holky začali hrozně spěchat a balit a Lukáš nám nandal do misek jak když má přijet ještě zájezd z kočičího útulku, prostě strááášně moc. A to už jsem věděl, že se zase něco děje, protože nejsem vůbec hloupý a taky že jo. Frrr a byli všichni pryč a my zůstali s Čárou na chatě sami. Jasně, jídla dost a dveře i okna otevřený, ale táááákovej nepořádek, že to jste ještě neviděli! Já jsem řikal Čárovi, že bysme měli jít pryč, protože to ještě nakonec bude na nás, když tu nikdo jinej není, ale on nechtěl – že prej budeme hlídat než Jana nebo Jirka přijedou. Tak jsme teda hlídali a nic jsme neuhlídali, protože přišla příšerná bouřka (a při bouřce já vždycky uklízím pod postelema a tak, kdy jindy to dělat, no ne?) a všechno co ty lidi nechali venku, zmoklo. No řekněte, unesou snad kocouři židli i s polštářema a tak?
Čára: jo a zmoknul i památeční polštář od Alice s kočkama, o který já se vždycky opírám, když spím na lavici na sluníčku! To mě teda vážně naštvalo!
Já: v neděli večer už se mi moc stýskalo po Máťovi i Čárovi a taky bych byla ráda věděla, jak kluci tu hordu přežili, ale naštěstí už přijel Lukáš a podal hlášení. Lukáš: Kocouři jsou v pořádku a všechno ostatní taky. Nádobí jsme umyli a odpadky odnesli do kontejneru a taky docela uklidili, ale tak jako to míváš uklizené ty, to samozřejmě není. Měli jsme se fajn a koupání v Berounce bylo úžasné. Narozeniny jsou fajn.
Já: No sláva, hurá. Zítra ráno balím Míšu a jedeme.
Míša: Zítra to bylo, i když zdaleka ne ráno, známe Janu, vždycky se chystá jak vrabci z Čech! A že prý balí na týden, na dovolenou. Ale ještě před polednem ta naše vyndala přepravku a já do ní hned sám vlezl a nic se nebál, protože už jsem věděl kam se jede a moc jsem se těšil. Na zahradu, les i na bráchy. Jenom vážně nechápu, proč se mnou Jana ještě jela okružní jízdu po Praze. Já už moc spěchal a nezajímalo mě, že ještě musí někde naložit nějaké dřevo na opravu kadibudky. Má si pořídit krabici s člověkolitem jako máme my a je pokoj, že jo! Ale po cestě jsem ani necekl, byl jsem moc vzorný kocourek.
Já: Tak vám nevím, jestli to byla úleva když jsme na tu chajdu dorazili. Po té cestě jasně ano, ale jinak? Čárýček s Matějíčkem seděli na schodech a tvářili se uraženě, protože byli půl dne sami a tím pádem přišli o večerní i ranní rituál s podáváním vybrané krmě. Misky měli sice plné, ale zatím se jim do nich podívaly mouchy, takže kluci padali hladem a vysílením. Matěj se dožadoval tužky a papíru, že napíše stížnost Oppové (to klidně může, nebojím se jí). Po zahradě v nemalebných skupinkách tu židle plastová, tu židle pokojová i s polštářem, tu deka přes větev jabloně, vše řádně nacucané, kytky ze schodů a z pozorovatelny tak porůznu…..v chatě nádobí sice umyté, ale částečně pod stolem (?????), jeden ubrus přes lustr a další neznámo kde, hrnce naskládané před kuchyňskou linkou, jedna židle rozklížená na prvočinitele, rozbitá elektrická konev , plyšový medvěd měl čepici z cedníku, koberečky zmizely úplně, záclona na mě vlála z palandy…..a další a další. Kluci, co se tu proboha dělo? Obrátila jsem se v hrůze na kocoury.
Matěj směrem k Čárovi: no vidíš, já ti říkal, že to bude na nás, měli jsme jít pryč a přijít až večer. Už by bylo uklizeno a ještě by se Jana o nás dávno bála a vítala by nás jak ztracené syny!
Čára: tak víš co? Vemem Míšu a jdeme pryč teď!
A jak kocouři řekli, tak udělali. Popadli výjimečně mrňouska a ve třech odkráčeli do hloubi lesa. Já si vykasala rukávy a pustila se do úklidu, nebylo to tak hrozné jak to zpočátku vypadalo. Pak jsem sjela koupit novou konev a lepidlo Herkules a navečer jsme se sešli v uklizené chatě s pověšenými záclonami, čistými ubrusy, slepenou židlí a novou konví u vymytých a naplněných misek a čerstvě uvařeného voňavého kafíčka. Prostě pohoda, dovolená začala.