Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Statečný Míša aneb jak to bylo s čertem
28. srpna 2011, Jana Petrželková
Seděla jsem na verandě, kluci kocouří pod verandou. Jasně jsem slyšela, jak se Matěj ptá Čáry: „Hele, Čáro, už jsi letos viděl nějakýho čerta?“ „Neviděl“ odpovídal mu Čára, „je to nějaký divný. Snad nezmrzli, když byla tak tuhá zima“. Přemýšlela jsem, jestli jsou kluci hluchý nebo slepý nebo jestli si ze mě dělají dobrý den, protože pes Čert od sousedů odnaproti řval na cestě i zahradě dnes a denně jako tur, měsíční noci statečně provyl a navrch uzavřel pevné přátelství s Míšou. Míša čekává každý den na Čerta pod liliemi až se bude vracet s páníčkem z procházky, pak se k němu připojí a jdou se společně podívat, co zatím psí panička přichystala do misky. Pak se svorně nadlábnou a lehnou si bok po boku na schody jejich chaty. K nám se Čert neodváží, protože Matěj by ho hnal, strašlivě, jak už ostatně několikrát učinil. A teď že by právě Matějíčkovi Čert scházel? 
Po chvíli mi to došlo. Kluci nemysleli Čerta, ale čerta! Jasně, kozy, které brousily po lese mezi Vráží a Berounkou a člověk na ně narazil několikrát denně, na některých místech obzvlášť. Byly 2, jedna větší bílá a druhá menší černá, obě pěkně rohaté, čerti
jak vyšití!
Patřily významnému cimrmanologovi, který bydlel kousek od nás a kromě koz měl ještě koně a ovce a kočku, kterou jsem mu jednou chtěla omylem sebrat, když jsem hledala Matěje. Tak byla Matějovi podobná, že jsem za ní vlezla přes jejich plot až do stáje, než jsem zblízka zjistila omyl. 
„No jo“ řekla jsem si, „to je pravda, kozy jsem neviděla ani nepamatuju“. A pak jsem vzpomínala na to, jak každá cesta na chatu nebo z chaty znamenala srážku s kozou, případně s kozami, protože s oblibou číhaly za nějakým křovím a pak vyskočily těsně před auto a při cestě pěšky se nám snažily mocímermo sežrat tašku s nákupem a kluci že z nich měli nejdříve hrůzu a pak už jen strach a že to vůbec bylo fajn. Jenomže cimrmanolog zemřel a na paní toho možná bylo přece jen moc, i když koně si nechala. 
„Šmankocour, jaký čerty?“ vyděsil se Míša a už se zase rozhlížel kudy utéct. A tak dostali kluci vyhubováno, že zbytečně straší mrňouska. Pak jsem ale potkala paní v lese „Nešly tudy 2 kozy?“ zeptala se, jako když vypráví pohádku o Perníkové chaloupce. Zasmála jsem se: „kdepak, já je potkala naposledy vloni“ odpověděla jsem a daly jsme se do hovoru stylem „paní, postavte tu putnu, něco vám povím“, tedy příjemně, dlouho, o všem a o ničem. Jenomže, když jsem se vrátila domů, resp. k naší chatě, co čert, nebo spíš koza nechtěla! Obě kozy byly na naší zahradě.
Kluci kočičí byli všichni tři v uctivé vzdálenosti, tj. seděli na zábradlí verandy ve výši cca 2,5 metru a číhali co se bude dít. Čára s Matějem měli oči rozšířené strachy a evidentně doufali, že to kozy nevezmou skokem vzhůru. Míša o kozy jevil evidentní zájem, ale nevěděl co si má myslet. No to je nadělení, spráskla jsem ruce, protože znáte kozy –
sežerou všechno co roste a navrch ubrus a thérovej papír z kadibudky. Proklínala jsem nefunkční horní vrata která nejdou zavřít a sebe, která jsem nezavřela spodní vrátka, takže pro kozy to byl Den otevřených dveří. „Konec návštěv“ zkusila jsem to jak v nemocnici a tleskala rukama.
Kozy si mě ani nevšimly, nadšené z nově objeveného teritoria. Obešla jsem opatrně kozy, abych se podívala, jestli nemají nějaký obojek nebo něco za co bych je mohla chytit. Neměly nic. Byla jsem v koncích. Jsem pražský člověk i pražské dítě, zkušenosti s kozami prakticky nulové. „Nechoď k nim“ mňoukal Čára, protože se bál, že jim, kocourům, večer nebude mít kdo dát najíst, když mě čerti zahubí. „Vyhoď je, dej jim co proto“ povzbuzoval mě naopak náš perousek Matěj, ale sám se držel pořád v bezpečné vzdálenosti. Vzpomněla jsem si na pasáčky, uřízla proutek a zkusila kozy popohnat. Lehké švihnutí se minulo účinkem a řezat do koz jak hluchý do vrat jsem odmítla. Jenže nechat je u nás, dokud je návštěva neomrzí, se mi také nechtělo a kromě toho k sousedům/příbuzným máme jen živý plot z moruší, kterým by kozy mohly projít a já pak budu bránit 2 zahrady?! „Klucíííí, co mám dělat?“ obrátila jsem se na kocoury, protože nikdo jiný nebyl v dosahu. „Já se na to nemůžu koukat“ prohlásil Čára a šel pro jistotu hodit ucho do peřin na palandě. „Dej jim co proto, vyhoď je, buď tvrdá a nedej se“ hecoval mě Matěj, ale vyvýšené stanoviště neopustil ani omylem. Jediný Míšánek se koz nelekl, asi že je to původem venkovský kocour.
Nejmenší a nejslabší ze všech 3 kluků seběhl po schodech z verandy a utíkal přes zahradu ke kozám. Připomínal malinko ovčáckého psa – obíhal kozy a motal se jim pod nohama až jsem se bála, že ho některá zašlápne. Nu, nezašláply ho, dávaly pozor, ale evidentně je to otravovalo. Odskočila jsem do lesa pro kus akátu a přidala se k Míšovi – přece ho v tom nenechám. Větví akátu jsem mávala kozám před nosem a současně do nich strkala a postrkovala je směrem k vrátkům. Pevně jsem doufala, že kozy nekopou jako koně, o tom opravdu nevím vůbec nic. Větší bílá koza se nám podařila dostat ze zahrady jako první. Vrazila jsem jí tu óbr větev do tlamy aby měla co dělat a šla přemlouvat ještě tu menší. Míša mě celou dobu doprovázel jako věrný druh a evidentně měl z koz i ze mě legraci. „Hele, kozo, ségra už na tebe čeká v lese, má tam akát a sežere ti ho jestli si nepospíšíš“ přemlouvala jsem tu malou černou a už osmělená jsem jí vzala kolem krku. Docela klidně se nechala vyvést a já honem zavřela vrátka. 
Míša ještě prolezl dírou v plotě a vedle koz si na chvíli sedl. Kdoví na co si vzpomněl, co mu kozy připomínaly. Pak se vrátil a patrně z rozpaků si začal čistit kabátek. Vzala jsem ho do náruče a vraceli jsme se k chatě a já ho cestou chválila. „No jo, jen se z mladýho nepotento“ koukal zavile Matěj, protože krutě žárlil a také mu nebyla vhod Míšova statečnost. A já jsem šla a rozlámala tyčinky a dávala jsem klukům kousíčky: Matějovi-Míšovi-Čárovi-Míšovi-Matějovi-Míšovi……a tak dál, takže Míša dostal za odměnu víc tyčinek než druzí dva kluci, jenže kocouři neumějí počítat a viděli že dostávají všichni a tak byla spokojenost na všech stranách a mír v chatě byl opět navrácen.