Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Ahoj lidi
19. března 2010, Hana Fuksová
Jmenuji se Amálka a jsem názornou ukázkou toho, jak to dopadá tam, kde se neřeší regulace volně žijících koček kastrací. Život je jistě ten nejvzácnější dar, a kdybyste vy lidi nechali mou maminku vykastrovat, nebyla bych tu. Jenže já bych tu radši nebyla, než za svůj kratičký život poznat jen bolest strach hlad a zimu. Je sice léto, ale zkuste si přespat pod širákem, když je v noci jen pár stupňů a ani ve dne to není o moc lepší a když je jednomu sotva pár týdnů! Žila jsem s kočkami kousek od sice krásné řeky Otavy, ale je od ní pořádná zima obzvlášť v noci.
Mamka a ostatní z naší kočičí společnosti nás učili, že se od vás lidí musíme držet dál, a tak jsme vylézali jen v noci na baštu, co nám tam nosíte a krmívala nás maminka. Jo to mi bylo ještě hej. Pak ale přestala, odcházela a nevracela se, zkrátka se o nás přestala starat. Všechno se ve mně svíralo hlady, nechápala jsem proč to tak je a navíc mnou lomcovala hrozná zima, maminka ale nikde. Byla jsem strašně unavená, vyčerpaná a zesláblá v celém svém krátkém životě! Nezbyla mi už ani síla, abych se někam schovala, tak jsem zůstala ležet u těch mističek, co tam nosíváte. Nikdo mi ale neukázal, jak se to jí a tak jsem tam zůstala bezmocně ležet. Když se blížily vaše kroky, chtěla jsem se schovat, jak mne to mamka naučila, ale pacičky mi vypověděly službu. Chtěla jsem jen odpočívat, i když mi byla tak hrozná zima a měla jsem hrozný strach. Dvě paní mne vzaly někam k lidem, nevím, jestli jsem se třásla víc strachy nebo zimou. A tam byla třetí paní a všechny nade mnou stály a na čele měli takovou ustaranou vrásku a pořád se o něčem radily. Až mnohem později jsem pochopila, že to mluvily o mně. Byly na mě tak hodní a já už ani nechtěla zpátky. Pak ta třetí paní někam dlouze telefonovala a přijela další paní, která mne odvezla někam, kde mají moc kočiček. Celou cestu mi vykládala, jak to tam budu mít hezké a jak mi bude dobře. A tak jsem od soboty na Žikově, kde mám zatím pokoj sama pro sebe. Každé dvě hodiny za mnou chodí lidi a dávají mi teplé mlíčko pro koťátka, které chutná skoro jako od maminky. To teploučko co se mi rozlije po celém tělíčku, když mi ho dávají, to se nedá ani popsat. Chodí za mnou, povídají si se mnou a hladí mě a už mi je zase hezky, i když se mi ještě tu a tam stýská po ostatních a hlavně po mamince. Dostávám antibiotika a začíná mi být lépe, jen na oko prý už nikdy nebudu vidět a budou mi ho operovat, pokud to přežiji. Ale paní, co se o mne stará říkala, že určitě pokud mám žít, tak budu a že musím o ten svůj život co sotva začal bojovat. Tak jsem jí alespoň dneska ráno udělala radost a pila mlíčko sama, jinak mě totiž krmí ze stříkačky. No mohla jsem jíst sama hned, ale je to tak hezké když se o mne starají, když mi dávají pít z té stříkačky, hladí mě při tom a mají radost, že jím a že už prý vypadám lépe. Nebojte, však začnu jíst sama, ale ještě se nechám malinko rozmazlovat. Asi jsem měla štěstí, i když zatím nevím, jak dopadnu a co všechno se bude dít? Nevím co je to operace, ale na to jedno oko stejně nevidím, takže to asi rozdíl nebude? Jsem ráda, že jsem tady a děkuji, že jste mne našly, jinak bych tam v té zimě zůstala ležet s prázdným bříškem a asi bych usnula napořád.
Chtěla bych se moc přimluvit za všechny kamarády a kamarádky co žijí taky venku, aby starostové a starostky nechávali kočičky kastrovat, i když to vypadá, jako že nejsme, je nás moc, jen se vás bojíme a tak nás třeba nevidíte. Žijeme ale s vámi ve vašich městech, a čím víc nás je, tím víc strádáme hladem, zimou a nemocemi. Kočkomilní lidé a spolky na ochranu koček, co se o nás starají, to sami nemohou všechno zvládnout. Tak vás moc prosím pomozte nám, ať nemusíme trpět. Vaše Amálka z depozita Žikov