První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

6. srpna 2011, Miri Kocurová

Koukám před sebe na to nadělení a duší se mi pomalu začíná rozlévat nicota. Po ní se hned v tmavých bouřkových mračnech s blesky vkrádá vztek. Koukám před sebe a přemýšlím, kde byl ten cit, co z nás dělá lidi. Koukám před sebe a přemýšlím, na co myslel ten, co tyhle tři fazolky odložil v dešti, v papírové krabici na divokou skládku u cesty. Soucit ani lítost mu v tu chvíli asi nic neříkaly.
Koukám před sebe a do mysli se mi vkrádá pocit, že tihle tři dny staří, promoklí a prochladlí prcci to nezvládnou. Pocit beznaděje začíná vítězit a přemýšlím co říct. Pomalu zvedám oči a vidím tu naději a dychtivou touhu pomoci v obličeji té slečny, co je našla a přivezla.
Asi je to nakažlivé, protože se zvedám, připravuji mléko a chystám se krmit. Po kapkách se plní jejich bříška a po masírování spokojeně usínají.
Chystám vyhřívací dečku a ukládám je do karanténní klece. Jsou tak malí a už se jim kožíškem prohání blechy. Chytám je a topím, víc zatím nemůžu udělat.
Při druhém krmení už první dva ze stříkačky tahají. Vidím tu obrovskou naději v očích slečny a také začínám doufat. Třetí, ten nejmenší, jen polyká, ale naděje je tak nakažlivá a tak doufám.
Napadla mě spásná myšlenka na naší kastrovanou Elen, na její silný mateřský pud. Už jednou se rozkojila a vypiplala nám také vyhozenou Lilinku. Jdu pro ni a přidávám ji k prckům.

Večer už s nimi leží, olizuje je a protestuje, když jí je po jednom beru na krmení a poté je spokojeně olizuje, když jí je vracím s plnými bříšky.
Druhý den už prcci jí míň. Chodím koukat, jestli Elen už náhodou nekojí. Nacházím jí s dvěma přisátými prcky, třetí spí. Teď už ty dva jen přikrmuji a stříkačku jim musím vytrhávat z pusy, abych ji mohla znovu naplnit. Třetí stále netahá, jen pasivně polyká, ale vždy do něj něco dostanu. Naděje roste – SNAD. Večer však chvíli po krmení nacházím nejmenšího prcka mrtvého. Naděje zhasla jak svíčka ve větru.
Tak tenhle to nezvládl. Tenhle na lidskou sobeckost doplatil. Soucit ani lítost pro něj na skladě nebyly. Smutně uklízím klec.
Když ale vidím, jak ti dva s pískotem lezou k Elen, a přisávají se ke své nové náhradní mámě a jak je Elen s péčí olizuje, opět přichází to - SNAD.
Možná pro tyhle dva je nějaká budoucnost.

Možná těmhle bude osud přát víc.
Kolotoč přikrmování se zmírňuje, po dvou dnech už Elen plně kojí a pečuje o ně.
A tak koukám na to nadělení.
Koukám na šťastný obličej slečny mazlící prcky a Elen.
Koukám na tu idylku a z duše se ztrácí nicota i beznaděj.
Ještě jsou mezi námi lidé, co mají to, co nás dělá lidmi – SOUCIT.
Tihle měli štěstí, pro tyhle se soucit a pomoc našla.
Ale co pro ostatní?
Pro ty co nikdy nikdo nenajde?
Žádný živý tvor si nezaslouží umírat hladem a zimou vyhozený na smetišti jako nepotřebné odpadky ani smrt utopením či strčením do pytle a přejetím autem.
A přitom stačí tak málo.
Prostě je na tento svět vůbec nepřivést.
Je snad kastrace pro nás opravdu tak drahá, aby její cena nevyvážila utrpení každoročně takto bolestně a naprosto zbytečně umírajících nechtěňátek???????
Kočky Bohumín

Zpět