Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Černý pátek
23. července 2011, Václav Vlček
Odpoledne jsem upravoval horní pozemek depozita. Krásný den, sluníčko, klid a mír, kočky různě polehávaly a pospávaly po celém pozemku. Občas se některá kočka zvedla, přišla si říct o pohlazení a zase šla zalehnout. Jen naše mourovaná kočička zalezla za plotem do husté trávy kde dost tvrdě usnula.Z ničeho nic jsem uslyšel zuřivý štěkot psa v místě kde ležela Agi.Ve zlomku vteřiny jsem zjistil že pes žene Agi do domkové části kam kočky nechodí. Vyskočil jsem na sud u plotu a jedním skokem se ocitl na cestě za plotem. V té rychlosti a strachu o kočku jsem zachytil košilí o ostnatý drát který je v horní části plotu a z košile jsem měl smoking. V dáli jsem uviděl jak pes žene kočenu neustále před sebou. Vyrazil jsem za nimi. Po pár metrech běhu vyběhla z křoví i panička od psa. Když uslyšela můj řev tak se dala na útěk taky. Po více jak půlkilometrovém běhu se pořadí běžících neměnilo. Docházel mě kyslík i síly. Vzpomněl jsem si na fantastický běh Zátopka v Helsinkách ale bohužel – kočka se psem i s paničkou mně zmizeli v podivných uličkách mezi domky. Navíc ustal i zběsilý psí štěkot. Obcházel jsem velmi dlouho celou oblast, volal kočenu, vysílal jsem svolávací signál ale marně. Vrátil jsem se na pozemek, uklidil věci a šel jsem domů chystat jídlo kočkám na večerní krmení abych mohl jít znovu hledat Agi. V noci jsem opětovně dlouho obcházel celý prostor, volal – marně. V hlavě plno myšlenek jak vše dopadne, proč nevodí lidi agresivní psy na vodítku, proč …
Hledal jsem každou další noc. Postupně na moje volání vylézaly místní kočky, zvědavě si mě prohlížely a zase v klidu mizely na dvorcích a zahradách. Někdy se ze dveří nebo z oken dívali i obyvatelé domků a nedůvěřivě si mě prohlíželi. Někteří měli zřejmě obavy zda se nechci vplížit do jejich kurníků, někteří se rozhlíželi zda nemám někde komplice a nechystám přepadení, někteří mě viditelně považovali za chovance zařízení který z něho utekl. Jednu noc jsem při chůzi za sebou zaslechl pomalu jedoucí auto. Ustoupil jsem ke kraji silnice ale auto jelo dál pomalu za mnou. Vstoupil jsem na kraj chodníku a auto se rozjelo rychleji. Hlavou se mě mihla myšlenka na filmy o únosech. Auto mě předjelo a prudce zastavilo. Než jsem se vzpamatoval ozvalo se hlasité: „Policie,Váš občanský průkaz!“. Samozřejmě mě ani ve snu nenapadlo brát na hledání kočky sebou občanku. A tak nastalo vysvětlování proč, kdo jsem …Musel jsem nasednout do auta a jít ukázat kde bydlím, odemknout klíčem vchodové dveře abych přesvědčil hlídku že jsem kdo jsem. Byť byly dvě hodiny po půlnoci tak na jednom balkonu seděla sousedka. Samozřejmě že dovoz policejním autem byl pro ni lahůdkou. Jen jsem měl trochu obavy aby nevypadla z balkonu a já nebyl obviněn že to bylo kvůli mně. Strážci zákona spokojeně nasedli do auta. Při odjezdu jejich auta jsem si všiml loga na kapotě „Pomáhat a chránit“. Konečně jsem pochopil proč tam onen nápis je.
Hledání pokračovalo bezúspěšně každou noc až do soboty dalšího týdne. Kolem 11. hodiny večerní jsem šel dokrmit kočky na spodní pozemek. Za domem se kolem popelnic mihla mourovaná kočka a rychle zmizela pod opodál zaparkovanými auty. Myslel jsem si že je to naše Lea nebo Šedy které si občas na toto místo vyjdou. Zavolal jsem na kočku, ta na volání nereagovala což mě bylo divné ale v tom spěchu jsem nad tím dál neuvažoval. Vracel jsem se asi za půl hodiny a vše se opakovalo. Navíc se mi zdálo že jsem slyšel i mňoukání. Rozsvítil jsem baterku ale kočku jsem nikde neviděl. Před naším domem jsem se ještě rozhlédl zda někde zaběhnutou kočenu neuvidím a zavřel vchodové dveře. Měl jsem nějaký pocit že se přede dveřmi mihl světlý stín a že se opět ozvalo slabé mňoukání. Vyšel jsem ven a nic jsem neviděl. Šel jsem domů a v půli cesty po schodech jsem se zastavil. Sám nevím proč ale šel jsem se znovu podívat před dům. Otevřel jsem dveře a …Před dveřmi stála naše ztracená Agi!!! Až se mně dech zatajil. A to přivítání! Vzal jsem kočku do náručí a nesl ji domů. Celou cestu si o mě třela tvář a jak krásně mňoukala a předla! Pocit to byl nesmírně krásný a jistě mnozí pánečci i paničky od koček jej rovněž znají.
Doma jsem kočenku prohlédl zda není zraněná, dal jídlo a pití a šli oba spát. Ráno jsem ji vzal zpět na pozemek a sledoval její radost z návratu. Doslova každý kousek zahrádky obhlížela, radostně poskakovala, s každou naší kočenou se vítala. A s jakou chutí se uvelebila ve svém pelíšku. Několik dní jsem dával pozor zda Agi chodí ještě spávat za plot ale tento zvyk už nedodržovala a začala lehávat v bezpečí ve stínu pod mladou břízou. Černý pátek se naštěstí obrátil v růžovou sobotu a mě se zase vrátila dobrá nálada.
Václav Vlček depozitum Příbor
Předešlý příběh