Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Trixi láká ke hrám
17. července 2011, Jiří Oppa a Trixi
Trixinka využívá koberec zvaný běhoun k běhání. Nedokáže pochopit, proč lidi po běhounu jen chodí.
Je to taková dlouhá rovná dráha ideální na domácí běhání.
Až moc rovná myslím a prudce zastavím.
No teda, tohle tu nikdy nebylo. Taková vlna a jako by vyrostla těsně přede mnou no to se mi venku nikdy nestalo. Ještě že jsem se rozhodla zastavit tak prudce. Málem jsem byla v ní. No jó, co tam vlastně může být? Samým překvapením jsem zapomněla, že jsem kočka zvědavá. Nakouknu tam aaaaaaa vlezu tam, je to tunel. 
Takovej mně dělaj v kuchyni, když mají čas a chtějí si se mnou hrát. Jenže tenhle jsem si postavila sama a parádní. Vylezu si na něj a rozhlédnu se, jestli mě někdo vidí. Ouha nějak se propadl a je pryč. Ještě, že mě nikdo neviděl, to by byla ostuda. Nevadí jdu zase běhat.
A hele můj tunýlek je zase tu. Hup a dup sice se pořád propadá, ale mohu ho pořád dokola stavět znova a kde se mi zachce. Budu mu říkat Blanka. A šup do Blanky. Tiše ležím a čekám, jestli se na druhé straně něco šustne, nebo půjde někdo kolem. Oni se vždycky leknou, když z tunelu vyrazím.
Nikdo nejde. Představuji si, že se na druhé straně Blanky něco hejbá a hbitě zaútočím. Šup ven a šup dovnitř a vykouknu ven.
Už mě chvíli se zájmem pozoruje Jirka. Teď už mi to jde a jsem náležitě pyšná. Uznale pokyvuje hlavou.
Když se s ní nikdo nezapojí do hry tak si jen něco představí a vyrazí na druhý konec tunelu a pere se s ním jak o život. Předníma přitahuje, zadníma odkopává a tlamičkou zakusuje. Když ho udolá vyběhne do určité vzdálenosti odkud zakousnutý tunel pozoruje jestli neprojeví známky života. Když se nic neděje, zapéruje zadníma a vyrazí rovnou do tunelu, aby zjistila proč se nic neděje. Půjdu si s Trixinkou chvilku pohrát. 
Vstává a bere vrbový proutek, který má na konci pár lístečků. Vypadá to dobře, šup do tunelu. Přeci jen větší vzrůšo, když je skutečný pohyb a šustot. Myšky, které si sama pikám se pohybují skoro vždy tam, kam je pinknu, ale proutek s lidským pohonem se snaží opravdu přežít.
Prchá na všechny možný strany a nemožný směry a honit ho je božský. Trvá to déle a když ho konečně ulovím, roztrhám ho, že na něm nezůstane ani lísteček. Pak si dám něco dobrého a jdu si lehnout. A představte si, že druhý den je tam proutek zase nový a s lístečkama. No to jí trochu závidím.
Jde si lehnout kdy se jí zachce. A vypadá spokojeně.