První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

21. května 2011, Jana Petrželková

Milá Alice, tak se ti musím pochlubit: já už nejsem štábní kapitán Čuravka, já jsem teď velký sběratel!!! Teda Jirka injun mě nazval sběračem, ale Jana říkala, že to není nic hoch, že to je jak sběrač míčků na tenise nebo dokonce sběrač špinavého nádobí v bufetu a řekla, že bude lepší, když budu sběratel. A to se mi líbí a tak sbírám.
Totiž to bylo tak: Jana potřebovala jet na chatu i když byla docela zima, jenže Lukáš taky někam jel a představ si tu hrůzu: o nás by se neměl kdo starat od pátku do pondělí a tak se rozhodlo, že pojedeme taky. Hele, já nic nevěděl, od loňska jsem všechno zapomenul protože jsem měl haldu jiných starostí, ale Matěj všechno zná a nic mu neujde a tak jak Jana zavřela při ranním krmení dveře do pokojíčku, obludária i k Lukášovi a nechala jen obývák, kuchyň, předsíň a koupelnu, zbystřil zrak i ucho a hned byl doma. „Pánové“ povídal, „tady se chystá zrada, vsaďte kožichy na to, že nás budou chytat a někam pocábrujem“. A taky že jo, jenže ten moula už neřekl, že to bude na chatu a já se děsně bál a nechtěl jsem se nechat chytit. Čára jó, ten je spokojený se vším když se mu slíbí dost jídla a Matěj utíkal aby si nezadal, ale pak už oba trůnili v těch svejch kočárcích a byli v klidu, zatímco já šílel strachy, páč jsem fakt nevěděl co a jak. Co kdyby nás odvezli do lesa a tam nechali?! Dyk bysme mohli narazit na perníkovou chaloupku a já perník fakt nemusím! Anebo co kdyby nás vezli k cizím lidem nebo snad dokonce na veterinu? No to bych teda Alice asi vážně nepřežil! A tak jsem se rval děsně udatně i když mě zahnali do rohu a šoupli taky do přepravky a v ní jsem dělal hroznej bengál a vyhrožoval jsem a ze všech sil boxoval do tý síťovaný látky, protože já nemám plastový kočárek jako Máťa a Čára, ale hezkou malou tašku. No a pak jsem si všiml, že je jeden zip rozbitý a tak jsem do něj kopnul a on povolil a já vystrčil hlavu a hned jsem zdrhnul. Ten zip se rozbil když se stěhovaly kočky na Žíkov, zaplaťkocour za to! Jenže Jana mě zas chytila a znova dala do té tašky a místo zipu tam dala prý sichrhajcky, jenže já jsem už děsně silnej a tak jsem ze všech těch osmi sichrůněco udělal kroucánky jako nic a zas jsem zdrhnul a schoval se pod stůl. Tak Jana dala do té mé přepravky další tu hajsku či jak se to jmenuje a přestěhovala do ní Matěje. A co si Alice myslíš, že Matěj dělal, he?! VŮBEC NIC! Jen trochu brblal že je mu ta taška trochu malá, že by potřeboval větší číslo, ale jinak seděl jak pecka a zlověstně koukal spíš na mě pod stůl. No a když pak i Čára teda jako řekl ať neblbnu, že jedeme na chatu a kvůli mně že vyjedeme kdoví kdy, tak jsem se nechal chytit a zavřít. Moc nadšenej jsem teda nebyl, protože – no Alice znáš mě – já jsem kocour původně přírodní, žádnej cestovatel, ale zase na druhou stranu jsem jak mušketýr, takže jeden za všechny…no abych to nekazil.
Cesta přes Prahu byla děs. To nebylo cestování, to bylo jen metr-stát, metr-stát a nakonec to stálo úplně, protože ti hloupý lidi si autama tak ucpali křižovatku že už to nešlo nikam. Chtěl jsem po Janě navigaci na krk, že tam doběhnu sám a dříve, ale prý žádnou nemáme – to mě teda nenapadlo, že se dostanu do tak chudý rodiny. Ale co, lepší chudý a hodný než bohatý a zlý, to já už mám vyzkoušené a tak jsem si radši zdříml. V autě bylo hóóódně teplo a to já rád.

A Alice, víš že jsem to na chatě poznal? To jsem šikovnej kluk, viď? A ani trochu jsem se letos nebál. Pod postel jsem si zalezl jen tak na půl hodiny, ale ne ze strachu! Prostě jsem si jen chtěl v hlavě trochu srovnat vzpomínky z loňska kde co jako je a tak.

A v chatě jsem hned našel misky na jídlo a vodu a záchůdek a polštáře a tak jsem všechno vyzkoušel a pak hurá ven a na zahradu

a do lesa a do kůlny a k sousedům – Alice, já ti měl práce! Taky jsem kvůli tomu přišel domů až hodně pozdě, vlastně až zítra i když jsem Janu moc dobře slyšel, jak mě pořád volá a hledá. Až jsem se snad i styděl, protože ona na mě fakt čekala do dvou do rána u otevřenejch dveří a měla o mě starost že nastydnu a jestli jsem se neztratil a taky jí byla velká zima, protože byla děsná kosa – no a ostatní, tj,

Matěj s Čárou a Jirkou Injunem dávno chrněli v teple. Ale víš, já si myslím, že nemohli spát spánkem spravedlivých, protože to od nich nebylo fér, že v tom nechali Janu samotnou, že jo? Tak jsem si vlezl s Janou do postele abych jí zahřál a v duchu jsem si slíbil, že druhej den přijdu včas. A taky že jó, přišel jsem první a hned jsem se hlásil že jsem pořádku doma a taky trochu o jídlo a mazleníčko. A ona se teda Jana se mnou dadánkovala a hladila mě a chválila a přitom mi sundavala z kožichu klíšťata, která po mě lezla. Prý jich bylo nepočítaně. Jenže pak sáhla pro takovou zvláštní červenou pinzetu a začala mi další ty hloupý klíšťata vytáčet z těla ven. No to se mi na jednu stranu líbilo, protože mě ty zakouslí brouci dost svědili a co si to vůbec dovolujou drzouni drzácký, ale když už mě tahala dvanáctý klíště tak jsem toho měl dost a kousnul jsem jí! Pořádně! A bez varování! Protože já sice jsem trpělivej kocourek, ale všeho vocaď pocaď, jak říkal někdo ve Volyni. Jenže zrovna přišel domů Matěj a vyhuboval mi, že se to prý nedělá. Já mu říkal, že od něj to sedí, protože já jsem kousnul Janu podruhý co jí znám, zatímco on jí rafne každou chvíli. A Matěj na to povídal, že on prý nekouše, ale jen výchovně chytá za ruku. Kousnul prý jen jednou a to prý právě tebe, až ti prý tekla krev, ale že to je už hodně dlouho a to že byl ještě mladej janek jako jsem teď já. Tak já už taky janek nebudu.

No a pak přišli na paškál Matěj s Čárou a Jana je prohlížela ze všech stran, málem je vobrátila naruby a šacovala jak prádlo do pračky a byla z toho jurodivá, že oni neměli ani jedno klíště, zatímco já takovou úrodu. To víš, i to je umění, no ne?! A pak jsem teda dostal ten titul sběratel a jsem na něj jaksepatří hrdej. Takže sbírám a sbírám a do dalšího dne jsem si – zase jen já sám – nasbíral dalších 8 klíšťat a za další dva dny ještě 14 navrch. A protože se mi to móóóc zalíbilo takhle něco sbírat, tak jsem navrch přinesl v tlamičce ještě takovýho velkýho brouka, byl celej černej s modrým leskem, ale když jsem ho našel, tak už se nehejbal.

Tak ho Jana dala do truhlíku ke kytkám, protože zatím nemám žádný album nebo poličky, kam bych ty svoje úlovky dával. Neměla bys něco na sbírku, prosím?

No a teď už jsem moc unavenej, tak si jdu zdřímnout, třeba do tašky.
Taky mi napiš!
Ahoj, Míša

První dopis od kocoura Míši

Zpět