Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Rekvalifikace na kočičí sestru
12. listopadu 2005, Jana Petrželková
Jedním z nejhloupějších lidských omylů je myslet si, že teď už máte všechno špatné za sebou. Věděli to už i naši předci a pamatovali na to různými příslovími a kdo má rád Jirotkova Saturnina, ví, že poskakující mudrosloví národa slovanského neboli teta Kateřina by řekla neříkej hop dokud nepřeskočíš a nechval dne před večerem a kam nechodí sluníčko chodí lékař a spoustu dalších – vhodných – přísloví.Zkrátka – když se našel Matěj a s Čárlím se jaksepatří seznámili a sčuchli a okoukli a přestali se prát při každé vhodné i nevhodné příležitosti, měla jsem dojem, že teď už máme všechno zlé za sebou a čeká nás jen spokojené žití a idylické chvíle proložené kocouřím předením , prostě že si konečně odpočinu a přestanu brát 2x denně prášek proti bolení hlavy. Teď vidím, že už jenom z téhle mojí představy čišela naivita na sto honů. Tato idyla trvala totiž asi tak dva dny, možná dva a půl. Pak začaly Čárlímu neboli Čáryfukovi nebo taky Čáryklukovi, krátce Čárovi plavat očíčka, ronil z nich slzy jak krokodýl když požírá oběť a přivíral je před světlem. Vytírala jsem mu je borovou vodou a obírala mu ospalky, ale když během jednoho dne nemohl oči ani otevřít, nedalo se nic dělat a mazali jsme ke kočičímu panu doktorovi.
„Kam mě to zas neseš, vždyť na to ani nevidím a navíc jsem se už rozhodl, že budu bydlet u vás“ protestoval Čárlí, když jsem ho cpala do přepravky. „Jak??!? Čára pojede na chatu a ještě v mé přepravce a já mám zůstat doma?!“ staral se zas Matěj a snažil se ze všech sil prolézt do přepravky taky. „Nešilte, kluci“ uklidňovala jsem buď kocoury nebo sebe, těžko už říct koho víc, „ty jdeš Čáro k panu doktorovi a za chvíli jsi zase zpátky doma, přece bychom tě nikomu nedali“ a „nebuď Máťo lakomej, Čára má nemocná očíčka a moc ho to bolí, potřebuje kočárek na cestu“ a vysvětlovala mu, že Čárlínek měl nemocná očička už v útulku a teď se mu to zase vrátilo a jeho přepravku si musí půjčit, protože pořád máme jen jednu a že bychom si nikdy nedovolili jet na chatu bez něj, bez Matějíčka, jen s Čárlím a během téhle řeči jsem každému strčila do tlamičky jeden kočičí vitamín v podobě rybičky, abych jim tu pusinku zacpala a oni konečně přestali se mnou diskutovat, protože Čárlí do toho navíc začal vřískak „Cože, k doktorovi? Nikam nejdu, jen přes mojí mrtvolu!“. Kocouři teda cumlali po bonbonu a vypadali jako že mi teda zkusí věřit a já honem popadla to příruční mňoukající zavazadlo a vyrazili jsme.
V čekárně byl Čárlí otrávený – čekali jsme skoro 4 hodiny, kromě toho tam byli drzé cizí kočky a ještě drzejší psi a několik pošklebujících se fretek a já ho odmítla na ty drzouny drzácké vypustit aby jim to předvedl a tak mu byla dlouhá chvíle a několikrát se mi to snažil důrazně a nahlas vysvětlit. Paní doktorka se také nechovala tak úplně podle jeho představ, žádná legrace s ní nebyla, dokonce si dovolila mu do těch bolavých očíček svítit a prohlížet je – no vrchol, toho má on, Čárlí, už dost a nebude to trpět a na závěr zavřeštěl, že žádná kontrola nepřichází v úvahu, to ho prý můžou zvát jak chtějí. Když jsme konečně opustili veterinu, bylo skoro 9 večer, tma jak v ranci, oba usoužení, usedění a otrávení, všechny lékárny v okolí dávno zavřené a tak jsme šli domů jen s receptem bez léků a bylo jasné, že žádné další léčení se ten den už konat nebude, takže je vše při starém. Doma jsem otevřela dveře od bytu a z věšáku na klobouky mi skočil na záda Matěj. „Kde jste byli tak dlouho a co je s večeří?“ domáhal se odpovědí. „Kde jste byli tak dlouho a co je s večeří?“ halekal z obýváku
syn. Polkla jsem odpověď, vědoma si toho že ještě není po 22. hodině a také že si nemůžu dovolit mravně narušovat výchovu mládeže a nezletilých kocourů, všechno to nakrmila a popovídala jsem si s nimi, nechala jsem si uvařit pořádné kafe a pak to zahnala všechno do pelíšků, protože jsem měla všeho dost a stejně už bylo hodin jak na kostele. Druhý den ráno jsem došla do lékárny koupit pro Čárlího kapičky a začalo léčení. „Ne ne ne, jdi pryč, jsi tyranka kocourů“ bránil se Čárlí a odstrkoval mě tlapkama. „Srabe, srabe“ vyhrocoval posmíváním ze stolu situaci Matěj. „Tady bude ticho, tady jsem já velitel“ houkla jsem na kocoury, Matějovi uštědřila mírný záhlavec a donutila ho tak k ústupu do kuchyně a Čárlího jsem nemilosrdně přidržela mezi koleny abych měla obě ruce volné. Kupodivu to fungovalo, oba kocouři totiž oněměli úžasem nad tou drzostí a zapomněli se na moment zlobit, takže jsem Čárlímu obě očička vytřela i namazala. „Prima, tak už dneska jenom 5x“ řekla jsem si s pocitem marnosti a šla kluky uklidnit jednou rybičkou. Jenže posmívat se není hezké a na posměváčky bývají háčky, takže když jsem šla na kontrolu za pár dní s Čárlím, nesla jsem sebou i Matěje – samozřejmě, že zánět spojivek chytil také. „Musíš mít všechno co ten
druhý?“ domlouvala jsem Matějovi a v duchu přemítala, jak dlouho budeme čekat tentokrát. Bylo to lepší, jen v ordinaci si je paní doktorka pořád pletla a byla z toho viditelně nervózní, takže řekla, že jsem Matěje ani nosit nemusela a mohla ho rovnou ošetřovat úplně stejně jako Čárlího. Vypadli jsme ven rychlostí blesku, jen jsme tam předtím nechali vcelku podstatný honorář. Doma jsem pak litovala, že má nezodpovědná matka už někdy před 40 lety vyhodila bílou pásku na ruku s našitým
červeným křížem, kterou jsme na nižším stupni základní školy používali při službě na kontrolu čistoty rukou; spolu s vhodným čepečkem by mi to přišlo docela stylové, protože jsem pak měla celé dny dojem, že nedělám nic jiného, než honím a ošetřuju kocoury – každého 6x denně. V pátek jsem toho už měla plné zuby, zejména když se muž i syn pohrdavě vysmívali mým stížnostem na čím dál větší obtížnost této nevděčné funkce. Napsala jsem jim na papír instrukce, sbalila si tašku a odjela sama na chatu s tím, že vykopávání pařezů po starých dubech bude pro mě vítanou změnou a odpočinkem a že dva chlapi si snad poradí se
dvěma kocoury, zejména když je to tak jednoduché, že. Kde jsem ty duby a pařezy chtěla nabrat je otázka, největší na naší zahradě je třešeň a tu zatím kácet nechci, ale prostě jako ilustrace se mi hodily. V sobotu dopoledne telefonoval syn. „Jak ty kocoury držíš že je udržíš?“ zajímal se. K večeru se vyznamenal manžel: „Strašně se ochladilo, nenastydneš tam, neměla bys raději jet domů když neumíš topit v kamnech?“ předstíral starost. „Tůhle, to akorát“ pomyslela jsem si, zapnula přímotop a usedla s knihou do křesla a vzpomínala na ty moje dva hodné a šikovné kocourky, jak krásně zlobí a jak mě tím vlastně brání a vůbec jak těm mým dvěma ničeho si nevážícím chlapům dávají nádherně zabrat.
V neděli večer nebyla situace ani zdaleka tak veselá jako večer předchozí. Čáryfuk byl v naprostém pořádku, Matěj téměř slepý. Očička měl obě zavřená a slepená, ležel bez zájmu o cokoliv, viditelně mu bylo hodně zle a když jsem se pokusila mu jedno očičko veleopatrně omýt borovou vodu a jemně otevřít, tak se vůbec nebránil, bylo mu to naprosto fuk a já jen zděšeně vydechla. To očičko bylo uvnitř, pod
víčky, oteklé tak strašlivě, že nebylo vidět kromě otoku rudého jak ruská vlajka vůbec nic. „Chlapi zatracení, kvůli kdejaké blbosti voláte, ale abyste zavolali když je to zapotřebí nebo rovnou šel Lukáš s kocourem k doktorovi, to vás ani nenapadne“ zlobila jsem se a hartusila a rovnou pochodovala k telefonu, abych volala o radu hodnou kočičí vílu, paní Oppovou a jen jsem doufala, že už bude doma z krmení venkovních kočiček a že nebude ve vaně a že nebude třeba už spát apod., ale řeknu vám hned, že jsem byla ochotná a schopná jí kvůli radě vyvolat třeba z představení v Národním divadle a pak jí tu Prodanou nevěstu přezpívat náhradou klidně sama, Matěj měl prostě přednost. Měla jsem kliku, paní Oppová byla doma, ale po vylíčení všech okolností se zachmuřila a ještě víc se zachmuřila když jsem jí z očkovacího průkazu přečetla proti čemu byl Matěj očkovaný a zjistila že nebyl očkovaný proti chlamydii, zkrátka za 5 minut jsem zase seděla v autě a řítila se noční nedělní Libní s kocourem k veterináři – bohužel právě na tu kliniku, na kterou jsem současně z plna hrdla a od plic nadávala velmi nevybíravými slovy, na jejich služby a jejich ceny za ty neslužby – ale zvlášť na ty služby,
protože když k nám Matějíček přišel jako nevakcinované koťátko, šla jsem tam s ním hned po týdnu pobytu u nás a žádala, aby ho oočkovali proti všem kočičím nemocem a proti všemu kočičímu neřádstvu proti kterému očkovat jde – jenže jsem sama nevěděla co konkrétně musím hlídat a žádat, zkrátka jsem jim věřila. A když po měsíci jsme byli na přeočkování, měla jsem dojem, že jsem kocourka ochránila v rámci svých možností co nejlépe. Prostě Matěj proti chlamydii očkovaný nikdy nebyl, ač by cena za očkování tomu odpovídala bohatě až přebohatě, a ještě byl ze svého předchozího nedobrovolného dlouhého pobytu na ulici notně oslabený a vyhublý, takže není divu, že chytil tak snadno infekci od Čárlíčka a ještě jí tak těžce odskákal. Zase jsme měli smůlu a dlouho čekali – v ordinaci byl před námi pejsek přejetý autem a tak jsem Matějíčka vyndala z přepravky a chovala ho v náručí stylem „dítě při kojení“, loktem jsem mu podpírala hlavičku a chlácholivě mu bručela do kožichu a on se mě držel tlapičkama za ruku a občas fňukal ach a och a přitom mu tekly slzy jak hráchy po kožíšku až na můj klín. Konečně na nás došlo a bylo to jen k vzteku. Paní doktorka se mu sice do očí podívala, ale nějak nemohla pochopit, proč tam vlastně jsme, když léky (tj. jednu mastičku) doma máme. Kontrovala jsem tím, že léčba evidentně nezabírá, naopak že se stav Matěje ještě výrazně zhoršil a že bych tudíž očekávala minimálně účinnější lék, ale ještě raději razantnější řešení. Nebudu popisovat co bylo dál – vlastně nic, jen dohady – ale nakonec jsem popadla Matěje, zaplatila účet přes 460,- a usedli jsme zpátky do auta v naprosto stejné situaci jako když jsme před dvěma hodinami přijeli. „Tak co teď, Matěji“ oslovila jsem kocoura, kterému stejně bylo všechno fuk a ležel jak píchlé sele „jedeme hledat jiného doktora nebo domů?“ s vědomím, že s další noční a nedělní veterinární ordinací o které vím mám neblahou zkušenost z kastrace. Nakonec jsem to otočila směr domů a řekla jsem si, že do rána už tolik času nezbývá a že ráno bývá moudřejší večera.
Doma nás čekal Čárlí, vítal nás jak blázen už v předsíni a syn říkal, že celou dobu chodil po bytě a všude Matěje hledal, že byl zkrátka neklidný
a ani si nesedl a pořád mňoukal. V mailové poště jsem měla další rady od paní Alice a hlavně kontakt na skvělého a zodpovědného veterináře. No hurá, sláva, konečně někam půjdu s nadějí řekla jsem si a pak jsem šla a ustlala tomu marodovi polštáře na sedačce, pustila mu trochu topení aby byl hezky v teplíčku a z jedné strany jsem si k němu lehla já, z druhé strany Čárlínek, já mu hladila kožich a Čárlí zas olizoval hlavičku a všichni tři dohromady jsem vypadali jak obrázek vystřižený z Rodinného štěstí a na Matějovi bylo vidět že je mu hodně zle, ale že ho ta péče těší a tak chvílemi fňukal a chvílemi malinko předl a nakonec jsme tam usnuli všichni tři.
A co bylo dál zase příště.