První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

14. května 2011, Lenka Fejlová

Ačkoliv jsem dříve mívala jen pejsky a říkala si „kočku, nikdy!“, mám jich teďka požehnaně. Začalo to nalezencem Betty, co jedla jen Whiskas a šunku, pak jsem adoptovala z pardubického útulku zbědované kotě, mouráčka Kokeše, který nás bohužel opustil 20. října 2006 na selhání ledvin.

Mezitím se k nám ještě v Jeseníkách a ve strašných mrazech připojila těhotná Žížala, která porodila 4 koťata. Naše

poslední!. Byla mladá matka, pořád jsme běhaly s koťaty, řvaly hladem a ona rajdala. Dala jsem pak všech 5 vykastrovat. Brzy, holkám bylo 6 měsíců. Tu noc po kastraci spaly v košíku u kamen, probudily se v noci a jak procesí, to stále vidím, za mnou přišly do postele. Tenkrát nám odpojili i proud, neměli jsme ani na chleba, děti menší. Tříbarevnou Pepičku, tříbarevnou Listru díkybohu stále máme, holkám bude 11 let. Masky a Tůma vběhly na silnici a přejelo je auto. Máma Žíža umřela minulou zimu na ledviny. Loučila se se sluníčkem, věchýtek, umřela mi v náručí. Pak jsem dávala kastrovat i těhotné. Je to sice hnus a hřích, ale bohužel, nechtěných koťat je moc. Pepička s Listrou jsou nejstarší a Pepička vládne! Spí na kamnech, nejraději na kocourech, hřeje se. Je milá hodná skromná, ani o ní nevíme. Listru sestru si pustí k tělu jen občas. Kluky má radši. Jo a na srubu - domečku mám napsáno „Pepičky bezpečí“. Poté následovala nejrozmazlenější mazlivka, tříbarevná Kulička a pak to šlo šupem. Opuštěná Stázka-pochcánek, Micka sirotek tak trošku morous, bílýčerný tlusťoch Zoubek, sekretář, co miluje PC, který u nás kraluje 2 roky. V zimě se objevil narezlý vyhublý kocour, vážil cca1 kg, slintal, měl ukrutný hlad, ale nejedl. Zprvu jsem myslela, že se bojí, ale pak mi došlo, že nemá zuby, namáčela jsem mu granulky a byl můj. Po měsíci, mi jedna paní z Brandýsa řekla, že ho k nám odvezla od majitele, co ho kopal. U nás je velevážený pan kocour, spí v posteli, má milou povahu a je takový policajt, když se naši mladíci Max a Mazel rvou, tak na ně vlítne a je klid. Mouráčci Max a Mazel jsou bráškové z krabice. Max hubený, Mazel obézní. Jezdila jsem do práce na Sruby na kole u silnice děsný bordel a krabice, z nichž se jedna hýbala. Byli v ní 2 mouráci. Kluci z krabice se šíleně bojí, mám je 3-4 roky. Mazel je moc milý, ale má děs z lidí, hlavně z mužů, je jen se mnou. Když přijde syn Jéna, Mazel zmizí, jak Jéna odjede do minuty je u mě a mazlí se. Dlouhosrstou Peci jsem zachránila od magorek, které koťata odbarvovaly Savem, aby je snáze udaly. Bude jí 5 let, ač dlouhosrstá frajerka z Pardubic, usalašila se v kurníku mé výroby.

V noci jsou všichni doma, mají otevírací dvířka, aby si mohli vyběhnout a vrátit se. Můj benjamínek je „mimino Šaman“. Je na mě upoutaný, chodí za mnou, spí mi na břiše, našla jsem ho s mrtvou sestrou v křoví, pohřbila jsem ji tady. Máme ho dva roky a pořád je hubený. Ti zdejší divočáci - kocouři ho hází do potoka! Nevidět to, nevěřím. Číhají, když jde, skočí a on šílený strachem spadne do vody. Dcera Elis tvrdí, že má mojí povahu, no taky mám ten pocit.
S lidmi na vesnici je potíž, nabádat je, aby své kočky nechali kastrovat, nevysilovali je věčnými porody a jejich mláďata krutě netopili, je marnost nad marnost! Tak se snažím udávat jejich koťata ve městě a hledat jim láskyplné domovy prostřednictvím inzerce.

GALERIE FOTEK Lenka Fejlová

Předcházející článek

Zpět