První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

9. dubna 2011, Alice Oppová

Jsem neohrožený kocour
V lednu se tu objevilo strašně chlupatý zvíře. Větší než já. Upelešilo se v bahně pod vyvrácenou vrbou. Mým oblíbeným brusištěm drápků. Taková bezohlednost! Drzý vetřelče, uvidíš zač je toho loket. Počíhal jsem si na něj za tmy a hrdinně po něm skočil. Kdyby mě ta potvora nestáhla do toho jejího bahnitýho pelechu a neuplavala, tak jsem ji tutově zakous. Jenže jsem naneštěstí uklouz a spad do řeky plný ledový tříště.

Vší silou doplaval na břeh. Domu se vrátil komplet mokrý, pokrytý zmrazky a vyválený v bahně. Tu mojí moh trefit šlak. „Jéžišmarjá, cos to zas vyváděl, Moure? dyk jsi po vakcinaci, jestli ses nastyd, tak mně už šíbne!“ vřískala a jala se mě v šoku frotýrovat ušmudlaným kapesníkem. To se dalo ještě vydržet. Já ale chtěl do postele tu hrůzu zaspat. Pokoušel se jí vysmeknout a zdrhnout. Nezdařilo se. Mocným řevem „Jirko poť sem, Mourajz přišel mokrý, zabahněný, smrdí jak Herodes, asi je zraněný, chyť ho, prohlídnem ho, zavoláme záchranku“. „Mňaukote jen ne záchranka!“ Nechal jsem se chytit. Lepší potupná prohlídka, očista kožichu a hnusně smradlavá dezinfekce na dvou pidirankách na čele (ani nevím, jak jsem k nim v tom boji přišel?). Do rána jsem se z toho vyspal. Mňaukybohu nemusel na veterinu. Pochvaly za hrdinství se však nedočkal. Zvíře, nazvané tou mou Barbucha, si tady žilo a děsilo naše kachny až do 9. února, kdy jsme ho na procházce našli v křoví. Vypadalo, že spí. Naježil jsem se do obrovské velikosti a mocně zasyčel: „koukej se pakovat obludo, jináč tě zakousnu.“ Ta moje mě ale popadla, odnesla, zavřela a hned volala záchranku. Tu zvířecí, jako k tomu kuňátku bez ocásku. Byla tu na to šup a Barbuchu odvezla. Prý je to samec nutrie s infekcí rány na pahýlku ocásku. „Šmankote, tady snad žije nějaký ocáskožrout? Bojím se o ten svůj mourovanej, pomóóóc!“ vřískal jsem ze všech sil. Jenže místo lovu na ocáskožrouta mi naši sdělili „ drž se doma a přestaň se konečně rvát“.

A co horšího, Barbušáka nám prý vrátí zpátky, až se uzdraví. Tak to jsem teda radostí bez sebe.

Na závěr šokující zpráva. Toník, jedno z Trixat, vetřelců, který mi tu lezou na nervy už od loňského července, je Tonička. Mňaukybohu už vykastrovaná. Další populační explozi Trixat bych stěží přežil. Všichni včetně taťky Ťapa totiž sídlí v kuchyni. Ten rambajz, co v noci dělaj, jste ještě neslyšeli! Nezamhouřím oko. Nedivte se, že chci vééén.

Povídání XIV
Povídání XVI

Zpět