Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Pacholci to jsou, ne kocouři!
2. dubna 2011, Jana Petrželková
„Blé“ udělal znechuceně velitel Matěj. Čára, který do té doby rozpačitě postával u misky , ihned poodstoupil a také udělal „blé blé“. A Mišáček, který se doposud v jídle jediný alespoň rýpal, okamžitě přestal převracet kousky masa a řekl naprosto a jasně „fuj“. Tak a máme vymalováno, kluci zas mají svoje „nežrací období“.
To by se teda jeden či spíše jedna z kluků kočičích zbláznila. Jsou týdny, kdy si myslím, že nás zkrátka sežerou, protože nikdy není dost jídla, misky jsou neustále vymetené a svádí se u nich boj pomalu na život a na smrt. Já mám v tu dobu buď ruce vytahané až na podlahu nebo pneumatiky uježděné až na tu látku co je vevnitř pod vzorkem, jak domů tahám balíky kočičího krmení. Také bankovní konto v tu dobu poněkud pláče a volá o dotace. Všechno marné, kocouři, kdyby mohli, mě udají
Spolku pro ochranu zvířat za kruté týrání hlady svěřených kočičích jedinců. Do kuchyně je v tu dobu vstup jen na vlastní nebezpečí, protože hrozí, že vás tam napadne minimálně jedna vyhladovělá šelma, která už nějakou dobu posedává u mističek vylízaných tak, že čistší už být zkrátka nemohou. Častěji ale hrozí ohrožení života hned od tří tygráčků, protože kocouři monitorují můj pohyb a jsou mi neustále v patách. Tvrzení, že psi jsou nejlepší stopaři, nutno prohlásit za nepravdivé, protože nejlepší stopař je evidentně hladový kocour! Ráno mě vyhazují z postele kvůli krmení a při příchodu z práce nacházím v předsíni ležet tři vyhublá polomrtvá těla, hlady neschopná aspoň mňouknout na pozdrav. Kotíci tedy posedávají u mističek a kvílí hlady.
Řev sílí a moje nervozita také. Kluci vyskakují na kuchyňskou linku, šouní po sporáku, shazují pokličky z hrnců a drápou sklokeramickou desku, pacholci. Shazuji je rázně dolů, což považují za ústrk, takže zvyšují teror. Natahují se co to jen jde a drápou po dvířkách linky a strhávají tak ozdobné lišty. Zejména rohy jim jdou dobře odtrhnout, protože jsou nejmenší. Jakmile se jim podaří kus lišty urvat, mrknou zda já mrkám. Pokud je vidím, začnou se pošklebovat, protože to mám jasně za trest. Pokud se nedívám, zručně (spíš znožně) odtržený kousek zakopou někam, kam opravdu chodím každou chvíli, např. pod lednici, za skříňku apod. To je pomsta za to, že si nevšímám jak hladoví, vysílení a naprosto zesláblí jsou díky mé péči. Už ten řev nemůžu déle vydržet a podléhám, kluci kočičí mě mají kde chtějí, tedy na lopatkách.
Nandávám štědré porce do mističek, dosypávám granulky, předkládám sýry a pribináky abych měla pokoj a jdu si umýt ruce. Než se vrátím z koupelny, jsou mističky superčisté a kocouři kvílí hlady. A tak to jde pár dnů až týdnů, až konečně vlčí hlad pomine a kocouři začnou jíst jako slušně vychovaní kultivovaní kocouři. Teda ne že by si snad dávali u mističek zdvořile přednost nebo používali příbory a damaškové ubrousky ve stříbrných kroužcích s monogramem a také trochu mlaskají, ale jedí předloženou krmi bez výhrad a v přiměřeném množství a já mám klid. A to je jen dobře, protože ten klid nutně potřebuji nejen ke zregenerování sil po předchozím vyčerpávajícím dění, ale také k tomu, abych se připravila na to, co zákonitě přijde.
Kocouři z hodiny na hodinu zkrátka jíst přestanou. Najednou jim nich není recht – tohle nejedí, tamto jim nechutná, ono je naprosto nepoživatelné (dle jejich mínění) a támhletím je zase vysloveně urážím, pokud si vůbec troufnu jim to nabídnout! Je to zase hrůza! Do mističek jim ráno nakládám miniporce supervybrané krmě, kocouři k nim čuchnou a znechuceně všichni odcházíme. Oni nad mou troufalostí polehávat na okno, já nad jejich drzostí do práce. Po pár hodinách jídlo vyhazuju, protože je oschlé a okoralé a zejména netknuté, ve všech miskách. Během likvidace jídla vykládám nahlas příběhy o chudých kocourech na ulici, kteří z hladu žerou noviny a dubovou kůru, jindy zas o kocourech v Bangladéši kteří ani nevědí, že existují třeba takové chutné granulky, natož aby je kdy ochutnali. Nově jsem přidala japonské kocoury, kteří nemají ani jídlo ani střechu nad hlavou. Kocouři ohrnují nos a Matěj si tradičně poklepává pacičkou na čelo, čímž dává jasně najevo, co si myslí o mé inteligenci. Doufám, že kocouři do večera vyhladoví když nic nebude, jenže to je jeden z mých největších omylů. Matěj, Čára i Míša sice přesně v 18,30 očekávají jídlo, jenže jde jim jen o rituál jako takový, na jídlo opět z vysoka hledí a tak zůstane zase bez povšimnutí v miskách až do rána. Vyhazuji další jídlo, opět s patřičným proslovem, při kterém už volím slova poněkud příkřejší a nandavám čerstvé, protože rituál je očekáván všemi třemi kluky ať se děje co se děje, bez něj to zkrátka nejdu už vůbec a odcházím do práce. V poledne vyhazuji tradičně všechno, nenechávám nic a večer volím jiné krmení. Marně. Třetí den: beze změny. Čtvrtý den: kašlu na rituál, což kocouři mimořádně nelibě nesou a nedávám jim nic. Kocouři za mnou celý den chodí a řvou jak tur. Raduju se, že už jim došlo jak tvrdá umím být a že konečně vyhladověli a večer zas nandavám s nadějí do misek. Kocouři jsou spokojení – rituál proběhl bez závad - a jdou si v klidu polehat do postelí a křesel, aniž by vůbec ochutnali.
Pojmu podezření, že celá várka krmení musí být zákonitě nějaká vadná a odložím jí stranou, na chatu pro ježky. Další den nakoupím jinou značku, nové kočičí paštiky, nový druh granulí a kuřecí prsíčka a zkouším, zda se zavděčím. Ani omylem! Z posledních sil plácám tvaroh se zakysanou smetanou abych vyrobila pro chlapečky domácího pribináka a zkouším přemluvit alespoň Čáru nebo Míšu. Moje snažení je marné, takže nakonec ten tvaroh zádumčivě pojídám sama a přes lžičku koukám na kocoury. Nejraději bych je zavrhla. Sama sebe vyhlašuji za macechu a misky vůbec odnáším, nechávám jen misku s vodou. To ale klukům neunikne a přecházejí do protiútoku – znovu kvílí a drápou linku, běhají po stolech a snaží se urvat z našich talířů se dá. Čára žmoulá pečený maštěný brambor a je marné mu domlouvat, že brambory jen projdou jeho tělem a nic mu nedají, že zkrátka pro kocoury nejsou. Míša v nestřežené chvíli olizuje špinavé příbory a Matěj mezitím v kuchyni převrhl odpadkový koš a vybírá z něj cibulové slupky a papír od másla. Takoví to jsou chudáci!
Dochází mi zákonitě trpělivost a všechny 3 komedianty zavírám do pokoje, kde k jídlu neseženou nic ani omylem a kde také nemají diváky pro svoje divadelní vystoupení. Kocourům to nevadí – uspořádají honičku jak hrom, protože jsou bez dozoru a kromě toho nějak se mi pomstít musejí, takže slyším jak všechno padá. Přiznávám porážku, otevírám dveře od pokoje a jdu si lehnout, protože už toho mám dost. Peřinu si přetahuju přes hlavu, ať mi dá každý kocour pokoj a ještě před usnutím přemýšlím, co a kde ti pacholci jedí, protože přestože z mističek neubývá, produkce do kočkolitu, byť v omezeném množství, trvá. A taky si říkám, že už je načase, abychom zase přešli do „normální fáze“.
A ještě něco vám povím: dneska mi Alice Oppová poslala mailem fotku, kde koťata jedí pod dozorem tatínka. Ukázala jsem jí klukům jako dodatek k mé přednášce o tom, jak ostatní kočičky a kocourci hezky papají a vůbec nezlobí s jídlem. A dozvěděla jsem se, proč Matěj, Čára ani Míša takhle hezky papat nemůžou: protože oni, chudáci malí, mají jen plastové misky, zatímco Oppovic koťata mají luxusní nerez misky a mě by prý z plastu také nechutnalo!!!! Tak a mám to. Jak říkám: pacholci to jsou, ne kocouři!