Příběhy a fotografie kočiček z depozit
První jarní kočka
26. března 2011, Jarka Svobodová
První jarní den vítáme s naší kočkou. Narodila se skutečně jednadvacátého března. Letos však nějak neměla náladu na oslavy. Snad se jí doneslo či ji někdo urazil, že tak vysoký věk jako je třináct let už žádná slušná kočka neslaví, naopak se ho snaží utajit. Ač jsme jí se synem zakoupili celou sadu malých konzerviček Gourmet gold nadšená z toho nebyla. Jak jsem správně usoudila, na první se sice dychtivě vrhla, ale nedojedla ji, takže zase zůstala našemu psovi, který je pak navrčený, že stále jen dojídá, co milostivé nevoní.
Celý tento pro ni slavný den spala na své peřince v přepravce na balkóně, až jsem se bála, jestli jí něco není. Večer ale vylezla a šla si sednout na židli v kuchyni. Když se k ní přiblížil pes Bello, už z dálky na něj houkala a hučela, takže se raději odporoučel. Prostě neměla náladu. Taky to jaro nějak letos zaspalo. Pořádné předjaří vůbec nebylo a příroda se probouzí teprve teď, koncem března. A to je ještě v noci pěkná zima, občas dokonce i mráz.
Viki si však už brousí zuby a drápy na naší meruňce a pořádá na ní svůj adrenalinový sport, neboli leze až na konec malých větviček, které visí do našeho bazénu. V tom bazénu je ale všechno, co nabral za celou tu dlouhou zimu sněhu, dešťů a ledu, včetně tlejícího listí. Do bazénu totiž spadla plachta, která měla všechnu tuhle nečistotu udržet, takže teď bazén vypadá jako rybník brčálníček. Kdyby do něj nedejbože kočka spadla z meruňky, tak jak ji znám, by si pomohla ven zuby i drápy ven, ale smrděla by ještě aspoň týden. A co teprve té ostudy, kterou by schytala od sojek, strak a jiné ptačí havěti, co sídlí na vysokých borovicích u sousedů na zahradě a jen kočka vyleze, už o ní pěkně čiříkají. Obzvlášť ji zlobí malé sýkorky. Vždycky si sednou na nejbližší strom, nebo dokonce na stejný, na kterém kočka sedí, jedním očkem ji pozorují a pomlouvají.
Jenže Viki už neloví ani myši, natož ptáčky. Buď je už usedlejší kočka, nebo se definitivně urazila, když jsem jí vždycky její kořist sebrala a ještě jí vynadala. Já vím, jednu dobu byla po celé Liboci spousta myší, ale nedokázala jsem koukat, jak tu nebohou myš honí a pak si s ní hraje. Dcera sice stále říká, že to je příroda a lidi se do ní nemají plést, ale stejně jsem se pletla. Jednou jsem Viki ukradla myš před nosem, seděla v záhoně, metala ocasem, koukala zle a dcera říká: “Stejnak si počká a pak si ji zase chytí!“ Já na to „podívej, ta bláznivá myš se vůbec nebojí!“
A milá myš, ještě před chvílí v drápech kočky, utekla jen kousek od Viki, sedla si na zadek a začala se mýt. Na to bych teda já nervy neměla. „To ona se tím uklidňuje,“ děla dcera, takto ekoložka, neboť se bohužel nedostala na veterinu. „To já bych se šla raději uklidňovat do nejbližší díry…“ Nevydržela jsem, přesunula myšku aspoň za plot, kočku popadla a odnesla domů za jejího rozzuřeného mňoukotu, který přecházel ve všechny možné pazvuky, jak si to za ta léta Viki na nás nacvičila. 
Někdy se dokonce stává, že Viki reaguje už předem. Vidí někoho z nás a v domnění, že ji dotyčný popadne a bude chtít muchlovat, zuřivě prskne a už je pryč. Jenže pak je zas všechno jinak, když poklidně snídám a ona se mi prochází kolem hrníčku s čajem a vráží mi do knihy a tře se mi o nos. To musím být nadšená, neboť je to její největší projev lásky. Stejně jako, když manželovi chodí po klávesnici a pak na ni ulehne, takže musí přerušit práci a drbat číču. Ale jaro je tu. Včera jsem plela na zahradě, a slyším monotónní mňoukání od sousedů. To jejich bílý perský kocourek Míša lákal Viki na zahradu. On je zalezlý celou zimu doma, však je perský a na strom nevyleze, ale s jarem už začal tokat. Jenže kdepak naše kočka. Opalovala se na své peřince na balkóně a ač musela slyšet, jak se Míša snaží, jen spokojeně přivírala své podmalované oči. Jaro je tu!