Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Kočka pracovní domácí
19.března 2011, Jana Petrželková
To bylo tak: v zaměstnání zdaleka nešlo všechno dle obvyklého řádu – jedna kolegyně dovolenou, do toho další s nemocí a navrch inventury, zkrátka dopadlo to tak, že jsem se chodila domů jen ukázat a vyspat. Kocouři byli s tímto stavem vysoce nespokojeni a dávali to najevo ze všech sil a všemi možnými způsoby. Marně. Ale nic netrvá v světě věčně a tak i já jsem po 14 dnech stanula v neděli odpoledne v předsíni, unavená, ucaprtaná, upočítaná a uprodávaná s nohama uběhanýma až ke krku, ale šťastná. „Hurá, kluci!!!“ zvedla jsem ještě v botách a v kabátu ruce k nebi, „mám 3 dny volno!!!“„Hurá, konečně, no sláva, Jana bude doma“ tancovali kluci kočičí po předsíni a přeskakovali jeden přes druhého. I Lukáš vyšel ze svého pokoje, aby mi odebral tašku, pomohl mi z kabátu a uvařil kafíčko na přivítanou. „Co bude k večeři, dneska vaříš?“ vyzvídal mlsně, když kafe stavěl přede mne v obýváku na stolek.
Kocourci všichni 3 naskákali ke mně do křesla: „teď chovej mě, já první, já první“ mňoukali jeden přes druhého a tak jsem je muchlala tak nějak všechny najednou a napřeskáčku a pak zas každého zvlášť a kluci kočičí měli dojem, že nastaly 3 kýžené dny plné dadánkování, kdy se budu 100% věnovat výhradně jim, protože oni si to přece zaslouží, když tak dlouho museli čekat. Jenže já jsem dopila poslední hlt kávy a smutně se podívala kolem sebe. „Tak chlapečkové, končíme, práce nečeká“. Kocourci strnuli. Jakže?! Takhle si teda moje volno rozhodně nepředstavovali! „A co jako chceš dělat??“ zírali na mě s nadějí, že jde o nějakou prkotinu, kterou odbydu za 5 minut. „Ale nic moc, jen musím navařit, umýt nádobí, dát prát prádlo, žehlit, uklízet, umýt podlahu, koupelnu a záchod a také bych ráda převlékla postele a umyla to okno upatlané od vašich nosíčků, kytky zoufale volají po nějaké péči“ začala jsem vypočítávat a pak raději zmlkla, protože jsem se toho všeho najednou, vzhledem k mé únavě, snad až lekla a nemusela jsem si to říct všechno najednou. „Tak my ti pomůžeme aby ses mohla zase s náma mazlit a hrát si, my jsme se vším hned hotoví“ nabízel ochotný Čárýček. Jasně, kocouři jsou se vším hned hotoví, to je pravda, myslela jsem si. „Tak víte co“ rozhodla jsem, „já teď založím večeři a než se uvaří, tak si můžem tu vaší pomoc promyslet. Za půl hodiny už jsme seděli zas u stolku v obýváku a promýšleli pracovní postupy úklidu. Všichni kocouři naprosto odmítli luxovat. Zdůvodňovali to tím, že lux neunesou, ale já dobře vím, že se luxu bojí jak čert kříže, takže jsem vysávání přisoudila Lukášovi. Čára se nabídl, že vytře pavučiny u stropu během po skříních, kam hladce vyskočí z televize. Ocáskem vymete i rohy, stačí mu na něj přivázat starou punčochu, která báječně pavučiny chytá. Návrh byl přijatý, ovšem když Čára požadoval, abychom skříně přestěhovali na druhou stranu pokoje, aby mohl úklid provést i tam, musela jsem ho zklamat, nejsem Herkules. Navrhla jsem Čárovi, že ho přivážu na smeták a u přidržím stropu, aby mohl řádně pracovat, ale nějak se mu to nezdálo a namísto toho nabídl srovnání kytek na okně. Jenže to se zas po zkušenostech nezdálo mě a už to vypadalo, že přijdeme s Čárou do sporu, když zasáhl Matěj. Navrhl, že Čára může předběžně umýt nádobí, rozuměj vylízat od zbytků, já ho pak umyju na čisto a on, Matěj ho vytře kožichem do sucha a lesku.
Míša začal natahovat, protože měl dojem, že ho při mytí nádobí nechceme, ale myslitel Matěj našel „opravdu dobré řešení“: „Hele, Míšo, ty jsi z nás nejmenší, ale kožich máš už dobrej, mohl bys Janě posloužit jako mycí houba a když zježíš chlupy, budeš lepší než drátěnka. A když už budeš stejně mokrej a budeš mít praxi jako kartáč, můžeš pak ještě skočit do koupelny a vydrbat sebou vanu“. „Já nejsem žádnej hadr“ rozčílil se Míša a skočil po Matějovi. Zabránila jsem kočičí rvačce a Míšu uklidnila: „ty budeš mít, Míšo, důležitou práci: zatímco já budu s klukama mýt, prolezeš všechny spodní kuchyňské skříňky a dohlédneš na to, aby v nich bylo opravdu čisto a my tam mohli nádobí uklízet.“ A Míša povýšený na inspektora čistoty byl spokojený a byl klid. „A až s tím budeš Míšo hotový, můžeš ještě jít skákat do peřin, abys je hezky natřásl před povlékáním do čistého“ usmála jsem se ještě na kocourka a Čára s Matějíčkem hned kontrovali „kdepak, na to Michal sám nestačí“ a už jsem jen viděla mizející ocásky. „Tak a teď doopravdy co by ti kluci tak mohli udělat, aby mi to pomohlo?“ myslela jsem si a přemítala. Což o to, klidně by prolezli a oprášili všechny regály a zásuvky, ale to jsem doopravdy dělat zrovna nechtěla. Matěj by určitě zvládl nanosit drobné věci na jednu hromadu, jenže jak mu vysvětlit, co nosit a co ne? Kocourci by také klidně dokázali sklidit všechno z konferenčního stolku, to už mi předvedli mockrát, ale pokaždé bylo víc škody než užitku. Dobře dokážou zakrýt kousky oblečení odložené na křesle, sedačce, botníku a jinde tím, že si na ně prostě lehnou. Jenže za prvé tolik kocourů nemám a za druhé stejně jednou vstanou. Také dokážou občas sundat prádlo ze šňůry (viz kočka šplhavá domácí), jenže já raději žehlím než zašívám díry po drápcích. Nakonec jsem na to přišla: až umyju linoleum v kuchyni a napastuji ho, kluci ho vyleští tím, jak budou běhat sem tam.
A jak to dopadlo? Dobře! Všechno jsem postupně zvládla a na té navoskované podlaze se Matěj s Čárou za mohutného povzbuzování Míši servali a kožíškama vyleštili lino, že bych to sama lépe nesvedla. Takže kategorie kocour domácí pracovní je potvrzená.
A přátelé, pořád čekám na vaše návrhy dalších kategorií J.