Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Mašinka a její koťata
5. listopadu 2005, Autorský kolektiv J.P.+J.P.
Jak už víte, Mašinka je krásná, hodná, rok a tři měsíce mladá kočička, která v nestřežené chvíli uzavřela s nějakým kocouřím šamstrem přátelství natolik horoucí, že se z něj narodila v půlce září tři překrásná mourovatá koťata. Jak Mašinka vypadá
jste už viděli a také víte, proč se
jmenuje právě Mašinka, ale ona dělá svému jménu opravdu čest. Je to pravá Dáma na kolejích. Od mala se pohybuje tak samozřejmě a ladně, jako by ani nekráčela, ale přímo jela, opravdu jak po kolejích nebo na nějakém podstavci, mohla by klidně nosit na hlavičce džbánečíček s vodou a nerozlila by ani kapku, pohybuje se zkrátka jak kočka z Orientu. A svoje dráhy si určuje sama, bez dlouhých cavyků, ale přitom jemně a nevtíravě a jde zkrátka kam chce ona – a už třeba jenom proto je tolik sympatická.O koťatech jste naposledy četli před 14 dny a od té doby je nového to, že už víme či se alespoň domníváme že víme, co jsou zač. Každé z nich je jiné a přece jsou všechna stejně roztomilá, stejně neohrabaná, stejně udivená, stejně rozcuchaná, stejně zvídavá a neohrožená a bojácná a upovídaná a měkoučká a všem se při klusu ještě tak trochu rozbíhají nožičky, i když cval by už zvládla dokonale, zkrátka koťata a každé z nich je v něčem nej – to se dočtete za chvilku.
Koťátka se zatím nijak oficiálně nejmenují, to necháváme až na jejich nové majitele – i když kočku, jak už někdo kdysi dávno správně řekl, nelze vlastnit. S kočkami prostě prožíváme mazleníčko i trápeníčko, s kočkami žijeme, milujeme je a nazýváme všelijak, podle toho jak rostou a jak vypadají a co předvádějí a vyvádějí. Všechny tři kočičky dostaly sice jména hned tu noc co se narodily a kdy vypadaly jako myšky nebo jako malilinkaté opičky a byly slepé a nevědoucí, nádherná a zdravá “boží” stvořeníčka, mající se čile k světu, ale teď už jim říkáme jinak.
Největší kotě asi bude holčička a má kožíšek nejvíc po mamince, tj. tmavý až do černa, s mramorovanou kresbou, takže kdyby to byl kluk, mohl by se klidně jmenovat třeba Kamínek. Ale protože to je holčička, říkáme jí Mramorka. A protože je mramorovaná tak jako bábovka, tak občas i Buchtička, nejen pro tu barvu kožíčku, ale i proto, že je taková nadýchaná a nakypřená, jen pocukrovat. Buchtička se má ze všech tří koťátek nejvíc k jídlu, proto je asi také největší, vždycky byla první u maminky a poslední se pouštěla cecíčku a teď je první u mističky a poslední vylizuje do mrtě všechny kousíčínečky, které tam zbyly po sourozencích. Je na ní vidět, že se ve světe neztratí, určitě si vždycky všude včas obstará něco k papání a bude určitě pamatovat i na zadní kolečka a tak se nají pro jistotu o trochu víc.
Nejmenší koťátko je také holčička. Je nejsvětlejší ze všech, nejvíc mourovatá a nejpohyblivější a nejzvědavější ze všech koťat která jste kdy viděli. Zajímá jí úplně všechno, nemá ani moc času se kvůli té své zvědavosti najíst, protože všechno je tááák strašně moc zajímavé! A že mezitím ostatní všechno snědí? No a co, když bude nejhůř, je tady přece máma a ta má pro svojí malou holčičku vždycky dobré mlíčko. Tahle kočička by se klidně mohla jmenovat třeba Žíhanka, protože je opravdu žíhovaná, ale protože má také pod krčkem malý bílý flíček, jako docela malinkaté uvázané fižíčko, občas jí říkáme Mašlička. S touhle kočičí slečínkou se určitě nikdo nebude nudit!
Třetí z koťátek je kluk jako buk. Vyniká mezi holčičkami velikostí, zabarvením kožíšku a zvídavostí. Ze všech koťat má nejvíc udivený pohled, všemu se diví, na všechno zvědavě kouká a žasne, diví se celým tělem, je vtělená otázka – a tak mu říkáme Divíšek. A tenhle Divíšek, když se dost vynadívá a vydiví, tak se posadí, nakloní hlavičku na stranu a o všem strašně moc přemýšlí. Určitě to bude kocour-filozof. A navíc je ze všech tří sourozenců nejvíc mazlivý – vyšplhá vám po nohavici a nechá se hladit a mazlit a vískat a šimrat pod bradičkou a ještě vám nastavuje břísko, mazel jeden. Zatím je to malý velký kočičí muž, ale jednou z něj bude pořádné kocouřisko a ne jen tak ledajaké.A tak jsou všechny koťátka něčím výjimečná a všechna jsou strašně milá a přítulná a krásná – ale to asi vám, kočkomilným, je zbytečné říkat. Vždyť víte sami, že kočky hladí naší duši, tuší co nás bolí a co je v nás a pomáhají nám vyladit se na tu správnou strunu a pak samy nasadí “komorní áčko” a spustí muziku se vším všudy, v jakékoliv tónině, přizvukují tenorem, altem nebo sopránem, kočky jsou zkrátka muzika sama a pro nás, lidi, ta správná a jedinečná relaxační muzika, která léčí a kterou slyšíme jen v sobě.
A právě tahle koťata, tj. Buchtička, Mašlička a Divíšek, jsou navrch dobrými bubeníky. Když v noci ležím, vyškrábou se mi do postele a bubnují mi do peřin a do těla. A jindy zas znějí jako stádo koníčků, cválají jeden za druhým bytem v honičce a tlapičky jim pleskají jak jsou ještě nemotorné, ani se nemusíte otáčet a podle melodie jejich tlapek už o nich víte. A když se dost unaví hrou, přijdou se pomazlit se mnou nebo se svojí kočičí mámou Mašinkou a pak se stulí do jednoho klubíčka, spinkají a hřejou se navzájem a možná se jim v tom klubku zdají sny o slunečné louce, motýlech a bezpečí u své maminky. A když je jim ve spaní horko, tak se rozvinou do trojúhelníku anebo do hvězdy, zadečky jim směřují každému jinam, ale dotýkají se alespoň hlavičkami, alespoň ouškami jsou v vzájemném kontaktu a tak vědí že tam nejsou sami a když seberou veškerou svou kotěcí sílu a nadzvednou aspoň jedno víčko, vidí, že máma sedí nablízku a hlídá je a tak vědí, že je všechno v pořádku tak jak má být a klidně spí a spí a spí. A pak se Divíšek vzbudí a zjistí, že bříško je prázdné, tak honem do něj něco dobrého dát a že už je nejvyšší čas vlézt třeba do kbelíčku s kolíčkama na prádlo a jaksepatří s nimi rachotit, probudit sourozence a pořádně prozkoumat papírovou krabici a zkusit prolézt rukávem svetru a uvíznout v něm a bečet a na botech tahat za tkaničku tak dlouho, až se podaří udělat pořádný uzel – ale největší legrace je vlézt do položeného červeného umělohmotného kýblu a běhat v něm a houpat se v něm ze stranu na stranu jak na houpačce a cestovat tak po celé kuchyni – řeknu vám, být kotě, to je obrovská zodpovědnost a té práce co musí takové kotě stihnout, než vyroste!
A tak je Divíškovi, Mašličce i Buchtičce zatím moc dobře, ale co s nimi bude dál? Nutně, NUTNĚ potřebují novou rodinu, kde by je měli rádi a kde by se o ně s láskou starali. Pokud koťátka tuhle šanci na život u vás nedostanou v době co nejkratší, budou muset být umístěny v některém z útulků, pokud vůbec budou ochotné je přijmout. Lidé, kteří v útulcích pracují, jsou sice hodní a obětaví, ale útulky jsou přeplněné, navíc v nich přes veškerou péči řádí různé ošklivé kočičí infekce a nemoce a tahle koťátka jsou ještě malá, je jim teď 7 týdnů, nemohla být zatím vakcinována a tak jim hrozí i to nejhorší. A pokud by se neumístila ani v útulku, zůstává jim už jen mrazivá ulice, nachlazení, špína, špatná výživa a tím pádem naprosto jistá smrt. Pomozte Mašince postarat se o její děťátka, pomozte mě jako člověku který je momentálně v koncích, musí se vystěhovat z bytu a neví jak dál v životě, neví jak se v této situaci postarat o kočičky, prosím, pomozte hlavně koťátkům. Vezměte si k sobě Mašličku, Buchtičku nebo Divíška, pokud jen trochu můžete. Všichni tři jsou odčervení a čistotní, nerozmazlení v jídle. Budou vám vděční, budou vás milovat, budou vás hladit na duši i těle. Dopřejte si tu radost pokud ještě kočičku doma nemáte, nebo pořiďte svojí kočičce nebo kocourkovi domů kamaráda, i když mě se po nich bude strašně stýskat. Pokud existuje nějaký kočičí Bůh, určitě vám to vrátí.Buchtička, Mašlička i Divíšek na vás zoufale čekají. Ozvěte se, prosím, děkuji.
Kontakt: tel. 257 923 106, mobil 737 601 008,
email prava.kocek@atlas.cz