Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Syndrom prostředního dítěte, prostředního kocoura
5. března 2011, Jana Petrželková
Vždycky jsem litovala, že mám jen jedno dítě. Já sama mám staršího bratra a sice jsme se do jistého věku prali jak koně a musela to být hrůza, ale na druhou stranu je starší brácha něco úžasného. Teď, co mám doma 3 kocoury, jsem ale snad ráda že je Lukáš jedináček, protože si nejsem jistá, zda bych zvládla mít dětí víc. Tím nemyslím uživit nebo vychovat, ale mít opravdu všechny děti stejně ráda.
Kocouří chlapečci jsou teda tři a je jisté, že za všechny bych bojovala jako lvice, ani jednomu bych nenechala co ublížit, ale jen se na něj třeba křivě podívat, všechny miluju, všechny dadánkuju, všem stejně naděluju přízně, ale přes veškerou snahu jisté výčitky cítím.
Tak Matějíček – byl to můj první kocourek v životě, přivezla jsem ho jako docela malé koťátko a protože jsem si ním vlastně moc nevěděla rady, vychovávala jsem ho jako něco mezi malým pejskem a dítětem, protože to byly moje jediné známé a zažité modelové situace. Chvílema to šlo samozřejmě i metodou pokus-omyl, ale zvládli jsme to. Matěj je opravdový Pan kocour a je mimořádně inteligentní. Jestli je inteligentní od přírody nebo proto, že jsem byla v tu dobu doma a věnovala mu veškerou pozornost, netuším. Kromě výrazné inteligence má i mimořádnou vůli – svojí. Buď bude po jeho, tedy po Matějově, nebo bude zle. S nikým cizím se nepáře, klidně kousne pokud se mu dotyčný nezamlouvá – pomalu abych sháněla na dveře cedulku „Pozor zlý kocour“. Často kousne i mě, když se právě nechovám podle jeho představ. Na jeho obranu musím říct, že mě ještě nikdy nekousl tak aby ublížil – je to jen takové výchovné chycení za ruku nebo kotník na noze. Pokaždé bleskově zvážím, zda nemá náhodou pravdu a podle toho jednám, ale nesmím se splést. Matěj je nesmírně citlivý na spravedlnost a podle toho zas jedná potom on. Kromě toho je to ale mazel k pohledání. Nepotřebuje mazlit pořád, ale když má chuť, umí si setsakramentsky o dadánkování říct a nedá pokoj, dokud nedosáhne svého. Natahuje pacičky jako malé dítě ruce, staví se na zadní, mňouká a v náručí se uvelebí jak kojenec – hezky do loktu jedné ruky a druhou drbat, popřípadě položit na prsa s hlavičkou na rameni aby byl rozhled (matky to znají - dítě se tak dává odříhnout). No ale ať už je to nejinteligentnější kocour alespoň v Praze 9 když už ne na světe, jak říkám já, nebo rozmazlený fracek, jak říká Alice Oppová, pro mě je to prostě kocourek číslo jedna a nic s tím nenadělám, ať se za to stydím jak chci. 
Míša k nám přišel jako poslední a vlastně u nás neměl vůbec zůstat – po vyléčení měl jít do nové rodiny. Že není a patrně nikdy nebude schopný přesunu je věc jiná. Každopádně byl ale Mišáček nejmenší, strašně ubohý, moc nemocný a tááák strašně vyděšený a v těžkém stresu, že potřeboval veškerou péči, největší možné ohledy, největší klid a nejvíc lásky, až museli Čára s Matějem jít na chvilku bydlet k au-pair Jirkovi injunovi. Míša mě zkrátka
spotřebovával téměř celou. Teď je z něj závislák na mé osobě a těžce snáší pokud mám v práci celodenní službu. Nejraději mě má pořád tak řečeno „za zadkem“, aby měl jistotu že mu nikdo neublíží. Teď se pár týdnů chodí mazlit i když si sednu, což je výrazný pokrok v jeho chování, protože dříve chodil jen když jsem si lehla a jakmile jsem se přesunula do sedu, utíkal se honem schovat. A to už vůbec nemluvím o hrůze kterou zažíval, pokud jsem se bytem vydala jeho směrem! Utíkal, schovával se, strachy zmrtvěl a zhadrovatěl a čůral pod sebe. Raděj si nepředstavuju ty hrůzy co musel zažívat, ale je jasné, že pořád má a bude mít oproti ostatním kocourkům zvýšenou péči a zvýšenou pozornost.. 
A konečně Čárýček…..Zlatý milionový vlídný kocourek, se vším spokojený, nekonfliktní, poslušný, naprosto bezproblémový, pečující o všechny a o všechno, rozhodně nejhodnější ze všech tří kluků, s výjimkou jídla nic urputně nevyžadující Opravdové rvačky nemá rád, z konfliktu raději ustoupí a je možná za zbabělce než aby spor vyhrotil. Doma se staral o koťata Mašinky když u nás byla, na chatě vzal pod svoje křídla Míšu a měl s ním svatou trpělivost. Nosil mu z lesa živé myši a učil ho je lovit, trpělivě mu je znova a znova chytal když to Míšovi nešlo, mručel mu do uší nějaké kocouří uklidňující mňouky když se Míša bál v přepravce, donekonečna na něj dohlížel na zahradě a učil ho lézt přes plot. Také vždycky ochotně pustí oba bráchy do své misky a pořád jim líže uši a kožichy. Na chatě vždycky přiběhne hned na první zavolání….Jenže právě proto, že je Čárýnek takový, občas trpívám představou, jestli ho náhodou nějak nevědomky nešidím, jestli není tím „prostředním dítětem“. Znáte to: nejstarší bylo první v rodině a to něco znamená, nejmladší je nejmenší a mazlíček a co to prostřední? Navíc když je bezproblémové a nepotřebuje ani nevyžaduje nic mimořádného? Vlastně vyžaduje – Čára nesnáší, když by ho při chování kdokoliv držel, musí mít pořád volnost. Jeho představa o ideálně stráveném večeru je ta, že budeme hodiny sedět vedle sebe nebo naproti sobě, hledět si do očí a já ho budu hladit. Jenže tolik času opravdu nemám a tak jde o to, aby nakonec neměl pocit, 
že se věnuju jen těm dvěma druhým a on že přijde zkrátka. No, naštěstí to vypadá, že to celé víc prožívám já než kocouři a že celkově situaci zvládáme docela dobře, ale moc by mě zajímalo, jestli má ještě někdo jiný takové pocity nebo jestli jsem cvok jen já. Nechcete také někdo něco napsat o tom, jak rovnoměrná je vaše láska ve skupině koček ?