Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Kočky jsou pro globální oteplování
26. února 2011, Jaroslava Svobodová
Tak jsem nadávala, že ta loňská zima byla dlouhá a zapomněla jsem na přísloví Nikdy není tak zle, aby nebylo ještě hůře.
Letošní zima se tuží, aby byla ještě tužší. A co na to kočky? Ta naše je ostře sledovaná, aby si už nedělala ze sklepa kočkolit jako vloni. Proto je i její nálada pod bodem mrazu.
Nejraději spí u páníčka v posteli nahoře v podkroví. Ví, co je pro ni nejlepší, a on má v celém baráku nejvíc zatopeno. Že pak, když přijde k nám do prvního patra, je načichlá nikotinem, že by ji žádný mol nesnesl,
to je jí jedno. Hupsne mi v kuchyni na stůl, když si tam pročítám ranní noviny, začne se mi třít o hrnek s čajem, o noviny, nakonec k tomu přibere i mě. Já si k ní přivoním a říkám:“Fuj, Viki, že se nestydíš, ty už jsi zase kouřila!“ A ona mě po lehkém zvážení oblízne, což je nejvyšší projev její náklonosti, aby měla ode mě pokoj. Zima má i něco do sebe pro jejich napjatý vztah se psem Bellem. Nejdřív ten žárlivec zatrpkle pozoroval, jak když ráno odcházím, stelu jí pelíšek ve své posteli, aby se tam zachumlala. Mimochodem má pes po celém bytě svých pelíšků ažaž, ale vzhledem k tomu, že je psí čuně a má stále zabahněné packy od hrabání na zahradě, v posteli být nesmí. Čili to kočce nemůže odpustit.
A tak jednou přijdu domů a najdu ho, jak leží na druhé straně dvojpostele. A podle počasí ta postel pak vypadala. Tak jsem mu na ni dala deku. A nedávno poránu, než jsem odcházela, nahlédla jsem do ložnice a spatřila obě zvířátka, jak leží spokojeně bok po boku každý na „své“ posteli, a docela dobře se snášejí. Však jsem je hned vyblejskla.
Akvárium Viki nějak omrzelo. Místo toho sedí na stole a pozoruje v kuchyni za oknem hromadu ptáčků, co tam zobou slunečnice. Skrz dvojokno a záclonu ji ptáci nevidí, pokud neudělá nějaký divoký pohyb. A ona kupodivu na ně jen zírá. Očka má sice obrovská a jen jí žhnou, ale nic neříká. Jen tuhle už to na ni bylo moc. Sojka, co seděla na meruňce nejblíž k oknu a čekala, až ta cháska malých ptáčků se konečně nažere (a že jich bylo na okně!) a ona tam usedne, toho už měla dost a udělala na ně nálet. S křikem se vznesli a odletěli ozdobit stromy okolo, aby tam v klidu počkali, až se milostivá nakrmí. Ta se spokojeně cpala osamocená na celém parapetu.Naše kočka z toho byla v šoku, a tak zase začala klapat tlamou a pomňoukávat. Ale na záclonu si skočit netroufala. Tahle kořist by byla nad její síly i v dobách, kdy nenechala nic na pokoji.
Jinak většinu dne i noci prospí na balkóně, kam jsem jí dala velkou peřinu. Do té se zachumlá, a kolikrát je i pod nulou, a přesto tam spí celou noc. Když ji pohladím, udělá „Krrr“ a má teplý kožíšek, vousky ji spokojeně trčí a očka jsou přívětivá. Je vidět, že peří dobře hřeje. Ale zimu moc ráda nemá. Sice přivítala, že se do přízemí nastěhoval syn, takže má další domácnost, kterou navštěvuje, ale on většinou bývá pryč, takže to tam kočku nebaví. Zato nedávno si tam vzal svou dívku a pak, když jsme mu s dcerou říkaly, že jsme tu jeho dívku ještě neviděly, že se před námi asi schovává, děl:“ Zato kočka ji viděla mockrát. Byla u nás večer, v noci, i ráno,
takže ať vám to poví.“ Je to holt ženská, tak je zvědavá.
Ale dosud nám nic neprozradila.Je tak náladová, že stačí, když jdu kolem ní po schodišti a ona se rozprská, neboť si myslí, že na ni sáhnu! No to by snad nepřežila! Tak honem letí nahoru do podkroví. Když tam mám cestu, schovává se přede mnou, abych ji nedej bože nevzala do náruče. To pak stačí, když si sednu a chvíli si s manželem povídám a hup! Už ji mám na klíně a je vlezlá a mazlivá ažaž. Je to naše kočičí komediantka. Ale bez ní by náš domov byl neúplný.