29. ledna 2011, Jana Petrželková
Pokud neberu v úvahu rybičky v akváriu, kterých je asi 20 a moly, kterých je bohužel nepočítaně, máme doma 6 zvířat : 3 kocoury a 3 ocásky. Ocásci, nebo spíš ocáskové, sice kam kocourek tam oni, ale ve skutečnosti jsou to samostatné bytosti, které žijí svým vlastním bohatým životem. Se svým nositelem jsou v dokonalé symbióze, žádné rozpory, hádky nebo praní, rozumí si, ale přesto mají ocáskové svůj vlastní rozum a vlastní konání.
Tak třeba: kocour hluboce spí. Leží v křesle a chrápe až se hory zelenají. Ne tak ocásek. Je dokonale vzhůru a už se nudí, rád by se podíval na chvilku jinam. Párkrát švihne svého nositele přes hřbet ve snaze ho vzbudit, ale kocour nedbá a chrní dál. Ocásek se zklamaně položí do křesla a zkouší chvilku usnout také, co mu jiného zbývá. Za moment začne špičkou stepovat o okraj křesla, protože se mu odpočívat zkrátka nechce a začíná být naštvaný na svůj spící dopravní prostředek. V tom okamžiku v pokoji něco cvakne a ocásek strne. Ha, konečně se něco možná děje. Do vzduchu se vztyčí kožešinový otazník a pomalu se otáčí ze strany na stranu jak periskop. To ocásek špicuje uši a sleduje situaci. Otazník se promění v obrovský kartáček na zuby – hladká jedna strana, druhá s hustými zježenými chlupy – a opisuje lehce a pomalu ležatou osmičku – znak pro nekonečno, protože už ví, co je nového. To cvakla klika od dveří, jak vešel do pokoje člověk. Ocásek klesne na křeslo a třetinou těla kývá sem tam jak kobra. To je jasné pozvání : „když už jsi tady, tak sem pojď a podrbej mě“. Člověk se usměje, dojde ke křeslu a pohladí spícího kocoura od uší až po konec ocásku, protože je hloupý a neví, že jde o 2 bytosti a má ocáska pohladit zvlášť. Kocour slastně vzdychne, převalí se na záda, roztáhne všechny 4 a spí dál. „No, tos tomu teda dal“ vyčítá smutně ocásek člověku samou špičkou, protože ho kocour zalehl od kořene až málem po konec, a zkouší se z pod kocoura vyvrtět. Je to ale marná snaha, ocásek musí počkat, až kocourek vstane.
Anebo jindy: relativně je klid, jen kocouři sedí proti sobě, výhružně si hledí do očí a staly se z nich kočky klapouché, protože mají uši pevně přitisknuté dolů k hlavě. Je jisté že dojde ke strašlivému boji, ale zatím sedí nehnutě jak sochy. Ne tak ocásci, sympatizující každý se svým kocourem. Jsou z nich v ten moment nepřátelé na smrt. Zlostně buší do podlahy a dělají rambajz co se dá. Vzápětí přejdou do útoku: šermují ze všech sil ze stranu na stranu. V pokoji tak dělají vítr, ale pokud bojují na zahradě, usekávají už pampeliškám svojí razancí žluté hlavičky a připravují měkký hrob pro poraženého soka. A v tom vyletí jeden ocásek do výšky, rovný jak svíčka a pevný v rozhodnutí: „Tak pojď, ty srabe, já tě naučím!“. Takovou pohanu nemůže druhý ocásek vydržet a vystřelí ještě výš a ještě pevněji: „Já že jsem srab? Ty jsi srab nejsrabovatější! Pojď sem a roztrhnu tě jako hada!“ vyhrožuje a už oba ocásci zase v šíleném tempu šermují ze stranu na stranu a buší do země a vůbec se kasají a občas švihnou svého přenašeče přes záda, aby mu připomněli, na co ho vlastně mají. A kocouři se konečně pohnou, přestanou prodlužovat nekonečnou vteřinu před bojem a vrhnou se na sebe, zaklesnou se předníma a zadníma se dupou navzájem do břicha, zakousnutí za uchem nebo krkem soka válejí se prostorem a všechno padá, všechno prchá. Ocásci jsou nadšení, hurá už se bojuje a obtáčejí těla kotíků a vlní se nad nimi, občas jsou přilehnutí ale nic nevadí, hlavně když mohou v příštím okamžiku prásknout přes nějaká záda, jedno zda vlastního nebo nepřátelského kocoura. Kocouři řvou jak zjednaní, prskají a syčí a boj je nádherný, nádherný – jenže celý ten povyk přiláká člověka, který přiskočí, kocoury od sebe s patřičným proslovem odtrhne a zkazí tím radost i ocáskům. Kocouři odcházejí z bojiště a ještě po sobě ošklivě koukají. Ocásky berou sebou a ti se nesou v elegantním oblouku jak na výstavě ušlechtilých koček a když se míjejí, spiklenecky se k sobě špičičkami nakloní: „Zítra jde člověk do práce, dobojujem to, jo?!“ A pak si kocouři lehnou ke kamnům a ocásci se jim obtočí kolem těla, aby jim bylo také teplo a navíc se tentokrát chtějí i oni trochu vyspat. Nakonec, neříkala jsem už někde, že zítra je také den?
Poznámka redakce:
Na tomto exkluzivním snímku je jasně vidět, jak kočičí maminky učí ocásky mluvit.
|
Pokud neberu v úvahu rybičky v akváriu, kterých je asi 20 a moly, kterých je bohužel nepočítaně, máme doma 6 zvířat : 3 kocoury a 3 ocásky. Ocásci, nebo spíš ocáskové, sice kam kocourek tam oni, ale ve skutečnosti jsou to samostatné bytosti, které žijí svým vlastním bohatým životem. Se svým nositelem jsou v dokonalé symbióze, žádné rozpory, hádky nebo praní, rozumí si, ale přesto mají ocáskové svůj vlastní rozum a vlastní konání.
