První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

15. ledna 2011, Alice Oppová

Jsem zdecimovaný kocour
Chtěl jsem vám nadrápkat podrobnou byť i mizernou bilanci za loňský rok, ale teď mi jde fakt o život. Div jsem se neutopil u tý naší řeky. Ještě, že jsem včas utekl. Lidičky, ta Barča se snad samou závistí, že můžu lítat kam vona nemůže, asi zbláznila? Tolik vody jsem ve svým rodišti na hřbitově u kostela nikdá nezaži!l Všechny mý stezky, beziny, stromy, pole a loviště ta potvora zaplavila. Všude šplouchá voda.

Jsme tu jak na ostrově. Navíc mám zaracha. Po procházkách. Zrovna, když se oteplilo, sníh zmizel a mohl jsem si lozit po bezinách. Ta moje mě hlídá. Zavírá dvířka. Samotného pustí ven jen za svítání. Když jí skáču po hlavě, funím do nosu a hlasitě tvrdím, že je to fakt nezbytný. Já totiž ty jejich bedýnky s čímsi ani náhodou! Jenže se pomalu ani nevyčůrám a už vříská „Moure domů!“ Tiše dřepím pod tisem, kde není voda, nejsem vidět a dělám, že neslyším. Ale marnost nad marnost. Zrána doplňuje krmítka pernatcům, uvidí mě, není kam zdrhnout kvůli tý Barče. Popadne mě, šup na okno a prý „dívej se na ptáky, uschni, ohřej se, pak nakrmíme kachny“.

No, to je teda zábava! Navíc v kuchyni furt straší Trixata, v kotelně Ťap a v kamrlíku Lindan. Už jsem z toho na nervy. Bilance příště. Máte se nač těšit. Bude to horor! Teď nám prosím držte palce a tlapky, ať se tu neuškrundíme.

Povídání XIII
Povídání XV

Zpět