Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Šťastné a veselé?
1. ledna 2010, Jana Petrželková
Tak šťastné a veselé svátky a bohatého Ježíška – to je asi tak věta, kterou člověk slýchá v 2. půlce prosince ze všech stran. A úplný konec roku je zas doba, kdy někteří lidé bilancují. Rozhodla jsem se tato dvě období spojit a výjimečně bilancovat a to rovnou vánoce.
Tak jaképak byly? Šťastné určitě, protože jsme přežili bez újmy na zdraví a nikdo se neudusil kostí z kapra. Nejspíš proto, že jsme měli pangasia, my i kocouři. Kocourci kromě toho dostali „obložené mísy“ k večeři – měli na nich rybu, kuřecí masíčko, každý 1/3 tak příšerně drahé a luxusní minikonzervy že by ji za normálních okolností nedostali ani omylem, kousky sýra, bobky pribináku, sardinku, nalámané kočičí tyčinky a vše posypané kočičími bonbonky. Míša všechno nadrobno nalámané nebo nařezané, protože bez zoubků těžko jí. Ty obložené mísy dostali kluci kočičí opravdu až večer pod stromeček, když už vyšla první hvězda a oni byli dostatečně hladoví z vynuceného denního půstu a my také usedali ke stolu. Ke svému talíři přistupoval každý z kluků evidentně jinak. Míša : „Tááákovejch dobrejch věcí, hurá, mňam mňam“. Věčně hladový Čára: „To si nechám líbit! Tohle zhltnu a pak to dojím po Míšovi, vždycky se v tom nimrá a jí míň než já a přitom máme stejnou porci“. A Matěj: „ Fakt nechápu, proč ta naše nám tohle neservíruje denně! A to prej o nás pečuje?! Zblajznu moje jídlo a ten hloupej Čára s mrňousem Míšou mi budou muset odevzdat svojí porci ať chtěj nebo nechtěj, protože já jsem tady velitel a basta“.
A pak jsme chvíli slyšeli jen spokojené pomlaskávání, které bylo najednou přerušené šílenou rvačkou. To se Matěj s Čárou srazili cestou k Míšovu talířku a vyjasňovali si priority. Kluky od mojí ruční domluvy zachránilo jen to, že podle tradice nesmí nikdo vstát od stolu dokud se nedojí. Hodila jsem po nich lžičku a dokonce jsem se i trefila, ale bylo to jako chtít uhasit lesní požár náprstkem vody, mydlili se dál o stopéro.
Míša se jen přikrčil, částečně zalehl svůj talíř a futroval se statečně dál, protože ho ulice naučila. Nakonec stejně nedojedl, už měl dost a i Matějíček s Čárýčkem ztratili o jídlo zájem, protože byli také plní až po okraj a svoje si řekli, už nebylo co řešit. Kromě toho se začaly rozdávat a vybalovat dárky. Dávat dárky kocourům nemá cenu, jak jsem zjistila. Kluci kočičí dostali různé dárky, všechny vybírané s láskou a péčí, ale: „Zase myši? Těch už je támhle hora. Nový pelíšek? Ale vždyť nikdo nespí ani v těch dvou starých, postel je lepší. Škrdlátko? Za 5 minut škrdlání se třapec utrhne a tyčka zlomí, kam na ty nápady proboha chodíte?“ Jediný dárek který se dočkal alespoň minimálního zájmu, byl polštářek, který je naplněný otrubami a šantou kočičí. Nahřeje se v mikrovlnné troubě a pak voní a mělo by se na něm sladce v teploučku dadat. U nás na něm ale bohužel nikdo nedadal a zájem vzbudil pouze proto, protože byl jen jeden na 3 kusy kocourů, takže bylo nutné opět o něj svést bitvu století. Jakmile bylo dobojováno, jevila jsem zájem už jenom já, kocourům byl polštářek vysloveně ukradený. Tak jak přát kočičím rozmazleným spratkům bohatého Ježíška, když se jeden/jedna nezavděčí? Těžko vybírat i mechanické hračky, protože jak jsem se doslechla, tak Oppovic Mourečkovi , takto ctěnému sekretáři Společnosti, skočila o vánocích natahovací chlupatá žížala do misky se žrádlem a on z toho měl nejen málem infarkt, ale ještě se navrch urazil! Takže nakonec nejlepší a nejšťastnější dárek jsou hromady vánočních papírů a mašliček, do kterých můžou kluci vlítnout a prolézat jimi a honit je po pokoji a šustit a trhat! No a jestli byly vánoce letos veselé? No jéje, ještě teď se směju. Totiž: odmítla jsem za panujících mrazů zbytečně vytápět celý velký byt a nejmenší a současně nejstudenější pokojíček v bytě jsem přes svátky pootevřením větračky povýšila na špajz, který v našem bytě není. Na zem pod okno jsem vyrovnala lahve s nápoji, na psací stůl krabice s cukrovím a koš s ovocem atd. atd. Na velepekáč se svíčkovou na rodinný oběd už žádné místo moc nezbývalo, tak jsem ho postavila na zem k psacímu stolu. Kocouři ale nesnášejí, když před nimi něco zavírám. Mají hned dojem, že přicházejí o kdoví co a snaží se ze všech sil a ze všeho Matějova důvtipu proniknout do zakázaného území. A tak jim dělám radost a občas je tam nechám proniknout. Tentokrát ta příležitost přišla, když jsem vynášela cosi z improvizované pokojolednice a měla obě ruce plné, takže nebylo pomyšlení na zavření. Kocouři právě hráli v bytě na honěnou a tak zaběhli i do právě otevřeného pokojíčku, párkrát tam proběhli semo tamo a zase frnk tryskem předsíní a kuchyní do obýváku. Bystrým zrakem jsem spočítala kočky na kusy, zjistila že žádný nechybí a tak jsem dveře v klidu zavřela a věnovala se další práci. Před polednem se začala návštěva scházet, byl čas svíčkovou, pěkně rozleželou, ohřát. Lidi, to vám bylo! Kocouři letem pokojíčkem shodili krabice s cukrovím ze stolu přímo na svíčkovou. První krabice převrátila víko z velepekáče stranou, aby se do něj ostatní krabice mohly co nejlépe rozsypat. Zírala jsem nevěřícně na omáčku, ze které vyčuhovaly linecké koláčky a medvědí pracky, zatímco měkčí druhy jako vanilkové rohlíčky apod. už byly rozmočené na kaši. Čokoláda a kakao z dalších druhů místy přidaly omáčce nejen na chuti, ale i na barvě. Další cukroví bylo rozsypané po zemi v malebných skupinkách, řádně promíchané a polámané. Zadoufala jsem, že nikdo z rodiny nebude tak aktivní, aby opustil aperitiv a chtěl mi za každou cenu pomoct a běžela pro velkou lžíci a kastrol, kam jsem tu vylovenou pohromu v mezích možností tajně odložila. Omáčku jsem znovu promíchala, přikyselila a každému na talíř naložila řádnou porci brusinek, abych zdůvodnila sladkou chuť z vanilkových rohlíčků. Tmavší barvu omáčky jsem hladce svedla na karamel, který jsem údajně do omáčky upražila. Rodina šupala ani nemukla a tiše žasla nad mým kuchařským uměním. Kocouři se tvářili jako by nic, pacholci. Později odpoledne, když všichni oběd ve zdraví strávili, jsem je ale stejně k všeobecnému veselí prozradila a ukázala všem dotyčný kastrol s odloženou pohromou.
Takže opravdu: tentokrát BYLY vánoce i šťastné i veselé i štědré a tak to má být.
A Míša měl vánoce ještě štědřejší: dostal pod Strom splněných kočičích přání od paní Drahomíry Valentové penízky na lék proti stresu, který nutně potřebuje. Moc, moc , moc děkujeme a jestli se nám paní Valentová ozve, poděkuje Míša nějakou hezkou fotkou. A vás, všechny ostatní návštěvníky stránek , prosím: můžete-li, podívejte se ještě ke kočičímu stromu přání, zda nějaká kočička nebo kocourek nečekají marně na svůj vánoční dárek, i když jsou třeba z jiného regionu než ve kterém právě bydlíte. Kočičky budou vděčné třeba i jen za částečný příspěvek na dárek, za každou korunku, každou kapsičku, každou granulku. Mňau.