Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Vánoční přání
26. prosince 2010, Jana Petrželková
Je půlka prosince a kde kdo počítá dny v kalendáři. Já taky, i když z jiného důvodu. Svůj dopis Ježíškovi už jsem v duchu napsala dávno a moc a moc ho prosím aby mi mé přání splnil, jenže se bojím, že tohle přání mě teda nikdo nenaježí, ani Jéža. A tak čučím do kalendáře a počítám dny – ne do Štědrého dne, ne do Silvestra, ba dokonce ani do Hromnic, ale do jara. Vzhledem k tomu že ještě není podle kalendáře ani zima (vyprávějte to ale teploměru a počasí), je jisté že se načekám. Na počítání mi nestačí všechny moje prsty spolu s Lukášovými prsty a ještě navrch se všemi drápky od 3 kocourů. A právě o nich to celé je.
 |
 |
 |
A jsou to rozmazlení spratkové, jak o nich s oblibou říká Alice Oppová. Nic jim nescházelo – zahrada, les, au-pair který otvíral dveře či okna dle potřeby v kteroukoliv denní či noční hodinu, trvalý přísun lahůdek do mističek, teplé počasí a proflákané noci s měsícem v úplňku, hodiny prospané v proutěném křesle na verandě na sluníčku, divoké lovy a honičky přes stromy a keře, já dojížděla z Prahy z práce jak jen to nejvíc šlo….Jo, to byl život kočičí, jen závidět. Hergot, já bych tak chtěla být kocour u nás doma! A jak hodný a vzorný kocour bych byla! Za všechno bych hezky poděmňoukala, hlásila bych se v pravidelných intervalech doma aby o mě neměli strach, nebrousila bych si drápy o schody a na jídlo bych taky tak nespěchala a s mazlením bych počkala na vhodnou chvíli.. Zlatý kocourek bych byla, žádný spratek.
Jenomže kočičí rozmarní fracíčkové se za těch 7 měsíců namlsali a teď, když jsou doma v Praze jim není nic recht a zlobí a zlobí a zlobí. Je vůbec otázka, zda-li se já toho jara dožiju ještě na Praze 9 nebo spíš na Praze 8, tj. v Bohnicích v blázinci. (a doufám, že mě tam kocourci budou chodit navštěvovat, aby viděli kam mě dohnali). Já i Lukáš jsme nešťastní – kocouři jsou v přesile. Všechno vede – samozřejmě, jak
jinak – generál Matěj. Čára a Míša se vezou na vlně s ním, velmi ochotně. Co dělají když nejsme doma mi není známo, nevím zda spí nebo zda pořádají divoké bitky. Ale když jsme doma, tak se kocouři TÁK nudí a jsou TÁÁKOVÍ chudáci a TÓÓÓLIK potřebují chovat, že kdyby k nám přijela veterinární policie (viz TV Animal planets), všechny kluky nám odeberou jakožto citově vyprahlá zvířata, která sice dostanou najíst, ale nikdo si jich jinak nevšímá. Přitom my už jsme uchovaní a uhraní, uprovázkovamí, ubábrlovaní a umyšovaní. Problém je v tom, že my jsme dva a kocouři 3, takže vždycky jeden kocour pauzíruje jak při mariáši a nelibě to nese. Zkoušela jsem chovat a hrát si se 2 kusy najednou, ale odmítají to – nejsou žádná béčka a chtějí svého celého člověka a celou pozornost, žádnou polovičatost trpět nebudou. Jsou sice bráchové, ale odsuď pocuď. Když odcházíme do práce nebo do školy, seřadí se kocourci v předsíni vedle botníku a začne výslech: „Jak to že odcházíš? A kam jdeš? Kdo ti to dovolil? Kdy se vrátíš?“ atd. atd., znáte to. A to ještě nechodím do práce úplně každý den, protože pracuju na směny a Lukáš také nemá VŠ denně. Snažila jsem se zaměstnavatelce vysvětlit, že přijdu do práce teprve až zas bude hezké počasí a kluci kočičí budou moct být na chatě, do té doby že opravdu nemůžu. Sice do jisté míry pochopení měla, ale do práce stejně musím. Ona stejný problém řeší tak, že svého psa dává k sousedům, jak do školky. Jenže kde sehnat kvalitní denní školku pro 3 kocoury? Leda že bych to pojala jako byznys, vzala si úvěr a začala v této oblasti podnikat.
A tak se tedy snažíme kocourům vymyslet zábavu a zajistit jim i citovou stránku, jenže jim je to málo a tak se mstí. Perou se strašlivě a doopravdy a pořád – uši dozadu, vzteklé výrazy, syčí, prskají, vytahují drápy. Jde o život a všechno v lítém boji padá. Matěj kudy chodí, tudy řve hlasem strašlivým do té doby, než si dám vatu do uší, protože už to nemůžu vydržet. Pak považuje úkol za splněný a může přistoupit k další části. Krade drobné věci po bytě a schovává je, tak různě, nejčastěji pod kobereček v kuchyni. Vrcholné číslo bylo, když mi odnesl nikoli drobný kousek, ale pořádný flák syrového masa z prkýnka v kuchyni. Využil chvíle, kdy jsem během přípravy jídla musela odskočit k zvonícímu telefonu. Že ho nemohl sníst bylo jasné a tak jsme začali hledat po celém bytě. Marně, ten den jsme měli k večeři bramborovou kaši s cibulkou a jen jsme čekali kdy a odkud to začne smrdět jako když schováváme mrtvolu. Za 2 dny se maso našlo, Matěj ho přitáhl ze skrýše zpátky do kuchyně a nacpal pod kobereček, abych po něm dostala smyk. A samozřejmě nám chybí řada drobných věcí – pecky do uší, zapalovače, tužky, malá slánka, kabel k pc a další a další. Nejlepší by asi bylo vymalovat celý byt, to se hýbe naprosto se vším a máme naději ty věci najít. Čára posedává po oknech a truchlivě hledí ven. Všechna okna jsou tečkovaná od jeho čumáčku, myju je zevnitř obden protože to vypadá jako když máme doma miliony a miliony much a nechci mít oplétačky s nějakým hysterickým spolunájemníkem kvůli zvířatům v bytě a možném hygienickém nebezpečím. Kdo chce psa bít hůl si najde se správně říká a okna v přízemí tomu jen nahrávají. Na oknech ale Čára potřebuje spoustu místa, protože tam i pospává atd. Že tam místo není? Ale to přece není žádný problém, Čárýček si ho udělá! Shodí všechny kytky na zem levou zadní a může na oknech válet i sudy. Přemístit kytky třeba na skříně není řešení, i tam Čára chodí a potřebuje prostor, jen padají z větší výšky a tak je jistota, že pád nepřežijou.
A Míša? S Míšou je velký problém. Ten nejmenší je, že všechno co „smrdí“ mojí osobou je jeho, takže se přetahujeme o mojí postel/jeho pelech, křeslo a oblečení, které stáhne na zem a dělá si z něj hnízda. Horší je, že viditelně zmatkuje a propadá beznaději, jakmile není v mističce jídlo. Současně mu ale pud velí jídlo zahrabat na horší časy, takže pokaždé všechny mističky zvrhne, jídlo nahrabe na jedno místo a snaží se všech sil udělat ďolík do linolea. Měli byste vidět, jak podlaha už vypadá! Nakonec prázdné misky navrší jako kameny na žrádlo, přidá ještě misku s vodou a mořem, které se díky této aktivitě rozlévá po kuchyni odchází. Je na chvilku spokojený a já mám jistotu, že kluci nebudou mít co pít do té doby než někdo přijde domů a nalije novou vodu. Obzvlášť vhodné pro kocouří ledviny. Ale nejstrašnější je, že někdy si kocourek vzpomene na hrůzy které prožil a je z něj naprosto jiný kocour. V tu chvíli o něm nevíme, utíká jen co se pohneme, nejde ani na jídlo a skrývá se v hlubinách bytu. Možností má habaděj. A pak se zas objeví a je to zas náš Míša. Nepodařilo se mi vystopovat co konkrétně
způsobuje tuhle proměnu a také intervaly jsou velmi různé. Ve stresu který v tu chvíli prožívá ale bohužel nedodržuje čistotu. Podotýkám, že pro 3 kocoury máme 3 velké záchody, které 2x denně čistím a doplňuji a 2x týdně vyměňuju veškeré stelivo a záchody vymývám. Pro vykonání potřeby mu stačí mžik a vybírá si místa, kde se mu bude dobře hrabat. Nejčastěji naše postele, ale vybírá si i jiná místa.. Jsem z toho nešťastná jak šafářův dvoreček. Jsme doma 2, lůžkovin máme pro 5 osob a přesto jsem ještě musela jít a přikoupit další „prací“ peřiny a polštáře. Když to na Míšu přijde, převlékám postele třeba 2x denně a peru a peru a peru a pak suším peřiny a povlečení u topení, abychom byli připravení na další útok. Nemůžu uhlídat 4 pokoje, kromě toho Míšovi dává stres nějakou sílu otevřít si dveře zavřené na kliku, což normálně neumí. Pročůrá vyprané prádlo v koši připravené k žehlení i již vyžehlený komínek, který jsem přenesla do pokoje k Lukášovi, ale ten si ho ještě nestačil zařadit do skříní. Stáhne v koupelně ručníky a osušky na zem a použije je. Hodil se mu i můj dlouhý kabát, který cestou z věšáku spočinul spodní částí na botníku. Vrcholná Míšova akce se nadělila spolu s prvními mrazy a sněhem. Šály, čepice a rukavice a další zimní vybavení máme v plastových boxech na dně málo používané skříně. Když jsem pro ně šla, šly současně na mě mrákoty. To nebyly boxy, ale kočičí toalety, hojně používané. Část věcí putovala do koše spolu pytlíkem hovínek, část do pračky a my jsme si ten den hráli na hrdiny, protože jsme v mrazu šli ven nalehko jak na motýly. Některé věci jsem vyhodila ještě po vyprání, protože dotčené části změnily barvu. V těch pár volných chvilkách které mi zbývají, brousím po bytě a hledám možná místa, která se mohla Míšovi zalíbit. Mám pocit, že nám smrdí celý byt, že smrdíme my a nemůžeme mezi lidi a na prací a čistící prostředky bych potřebovala účelovou půjčku. V drogerii si se mnou začínají prodavačky tykat a rovnou vyndavají nové prostředky proti pachu a lahve sava. A tak mi nezbývá než zopakovat svoje vánoční přání veřejně, třeba bude mít větší úspěch: Ježíšku, prosím tě, zařiď ať už je brzy jaro a kluci můžou zas ven, ale HLAVNĚ ať už se Míša zbaví svých můr, ať zapomene na všechno zlé co se mu kdy stalo a čím mu lidi ublížili a ať je z něj pohodový kocourek. No tak, Ježíšku, vánoce mají přece být svátky klidu a štěstí. A já i Míša jsme byli hodní. Opravdu.
10. prosince 2010