První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

29. října 2005, Eva Beranová

Moje první setkání s Minďou bylo pro ni životně důležité. Šlo o život.

To se ještě nijak nejmenovala a na tomto zajímavém, pestrém, voňavém, ale i velmi krutém světě pobývala podle mého odhadu pět až šest měsíců.
Za teplého zářijového večera jsem se vracela ze zahrady. Spíš už začínala noc. Za domem, kde bydlím, je rovněž zahrada. Každý z deseti nájemníků tam míval svůj díl. My jsme na svém dílu měli provizorní králíkárnu, než se postaví pořádná králíkárna na vzdálené zahradě za městem. Nosila jsem každý večer králíkům košík trávy.
Bylo krásně, ani se mi nechtělo domů. Králíci chrupali trávu a já si sedla na lavičku a vychutnávala tu noční pohodu. Něco ji přece jen rušilo. Byly to tlumené šplouchavé rány, které vycházely ze zahrady sousedního domu. Rány se neozývaly nepřetržitě. Vždy několik úderů – a ticho.
Nedalo mi to a šla jsem po zvuku. V sousední zahradě stojí blízko plotu kůlna na nářadí a pod jejím okapem umístili sud na zachytávání dešťové vody. Nebylo pochyb, v sudu se plácalo něco živého. Nosívala jsem na zahradu baterku. Zasvítila jsem přes plot do sudu. Ano, bylo tam něco živého, lépe řečeno dosud živého, protože to už mlelo z posledních sil.
Nedalo se poznat, co to je. Potkana jsem vyloučila, ti se drží spíš dole u řeky. Ježka jsem též vyloučila – jak by se tam dostal. Zbývala kuna nebo kočka.
Zvíře stálo na zadních, předními tlapkami se opíralo stěnu sudu a voda mu sahala málem pod bradu. Klesnout na všechny čtyři, utopí se.
Ať je to cokoliv, je to živý tvor v nouzi, musím mu pomoct.

Od králíkárny jsem přinesla hrábě, stoupla jsem si u plotu na špičky a horem přes drátěný plot spouštěla hrábě do sudu. Představte si, že ten vysílený „poloutopenec“ pochopil! Chytil se hrábí, skoro si na ně sedl a nechal se pomalu táhnout vzhůru. Nahoře se zachytil okraje sudu, skočil do trávy a zmizel ve tmě.
Co to vůbec bylo? Kuna? Malá kočka? Nepoznala jsem to. Celou dobu jsem při záchranné akci na zvíře mluvila. Jestli to byla kočka, mohla si zapamatovat tón mého hlasu.
Druhý den mi to bylo jasné. Po páté ráno jsem spěchala na autobus. V naší ulici se potloukalo odrostlejší šedavé kotě. Promluvila jsem na něj a ono se ke mně rozběhlo. Aby mi neujel autobus, nemohla jsem pro kotě víc udělat, než ho vzít a spustit ho přes plot do zahrady sousedního domu, do té zahrady, kde se v noci topilo v sudu. Bylo mi jasné, že je to ono. Srst mělo ještě slepenou jak ježčí bodliny.
Další den byla sobota. Šla jsem nakoupit. Kluci z nedaleké vilky honili v ulici to samé kotě.
„To je vaše?“ zeptala jsem se.
„Ne…,“ řekl rozpačitě ten starší.
„Tak proč ho chytáte?“
„Možná si ho necháme, až co řeknou naši…“
Pravda, u vilky je dvorek a zahrada, mohli by si kotě nechat. Ale mají psa…
„Kluci, když vaši kotě nebudou chtít, přineste mi ho…“
Kluci to odkývali. Kotě mě poznalo po hlase. Chytila jsem ho a podala

klukům. Byla to kočička. Měla velké oči, dívala se nebojácně. Srst zrovna pěknou neměla. Nebyla heboučká. Srst na dotek působila trochu hrubě. I barva byla nejasná. Ano, kočička byla mourovatá, ale po zádech se jí táhl tmavší pruh a „mourování“ nebylo nijak jasné. Nejkrásnější na ní byly přece jen ty velké oči. Je příliš obyčejná, ti lidé ji chtít nebudou… Přesto jsem ji klukům nechala a šla domů.
K večeru se najednou celým domem ozývalo mňoukáním. Bydlím v městském činžáku, chodby jsou tu prostorné a vysoké, akustika skvělá. Podívala jsem se přes zábradlí. A ejhle! Známé kotě. Buď ho kluci do domu vstrčili, nebo za někým nepozorovaně vběhlo.
Bylo mi jasné, co udělám. Kočičku jsem pustila do bytu a nakrmila ji. Najedla se a začala prohlížet byt. Zamyšleně jsem ji sledovala. Ano, je to taková obyčejná minda nebo micka, ale je to odvážné kočičí děvče, přímo dítě ulice. Budu jí říkat Minďa. Nevím, co mě to napadlo. A to jsem si v tu chvíli vůbec nevzpomněla na Karla Čapka, který místo „Dášenka“ začal štěňátku říkat „Dášeňka“.
Na zahradě jsem ji pustila z přenosky, aby si mohla vše prohlédnout, včetně druhých koček ve voliéře u maringotky. Nahrnuly se k plotu a vetřelce nevraživě sledovaly. Mindě to bylo úplně jedno. S chutí se pustila do jídla. Otevřela jsem kočkám voliéru. Chovaly se dost uraženě. Na Minďu syčely, prskaly, vrčely, ale napadnout si ji netroufly. Tu noc jsem nechala Minďu spát v krabici sena v chatce, aby měla klid. Už ani nevím, jak se s druhými naučila chodit do voliéry. Protože si to nemohu vybavit, šlo to asi bezproblémově.
Minďa je chytrá, odvážná a zvědavá. V době, kdy pouštím kočky proběhnout po louce, Minďa objevila, že existují nepoužívaná zarostlá vrátka v pravém rohu zahrady a že nedoléhají. Taková štíhlá dlouhá Minďa se škvírou hravě protáhne. Vypravovala se na stále delší průzkumy okolních zahrad. Nikdy se nevracela s prázdnou. Probudila se v ní zlodějská vášeň, stala se z ní Minďa zlodějka. Vzala zavděk vším – kuřecími kostmi, vyvařeným lojem z hovězí polévky, zbytky masa, sýrů, salámů, karbanátků, řízků, uzených klobásek, rybí hlavou, kůží z uzenáče a dokonce nepohrdla ani koláči, buchtami a dorty.
Byl na ni vždy úchvatný pohled, jak důležitě kráčí trávou od dolních vrátek, bere to šikmo přes celou zahradu a nese svůj lup hrdě v tlamičce.
Pokud nesla větší kus, občas si ho položila do trávy, vydechla si, pak ho zase uchopila do zoubků a celá nadmutá pýchou se k nám blížila. Ostatní kočky, krky natažené, ji závistivě sledovaly.
Minďa donesla kořist na plácek před chatkou, pomalu ji složila na zem a začala ukusovat. Nespěchala. Měla mezi kočkami respekt, žádná nepřiskočila, aby jí kořist sebrala.
Minďa si po chvíli sedla stranou, lhostejně se čistila a nechala ty nepodnikavé chudinky, aby si taky ukously nebo aspoň přivoněly k tomu, co v cizích zahradách slepicím a psům ukradla.

Zjistila jsem, že Minďa je inteligentní a dovede bez zmatkování řešit situace.
V roce 2002, kdy jsem se svými kočkami přes léto pobývala na Žíkově, což je statek se zámečkem mojí přítelkyně, jediná Minďa vypozorovala, kde bydlím a chodila mě navštěvovat.
Bydlela jsem ve dvoře v 1. poschodí tzv. deputátního domu. Kočky přespávaly ve voliéře za zámkem, běhaly po parku, zaběhly na pastvinu za zámek.
Minďa musela sledovat mou cestu z parku po schodech na louku před zámek a odtud se přes dvůr přecházelo k deputátnímu domu. Nepostřehla jsem, že mě sleduje. Až jednou mi někdo zamňoukal za dveřmi. Otevřu – a Minďa se bez rozpaků hrnula dovnitř. Prohlédla si byt a divila se, že ji nehostím. Nechtěla jsem ji navyknout, aby za mnou chodila do domu. I když nic nedostala, své návštěvy opakovala.
Minďa se dokázala dostat i ze zamčeného zámku. Chodila jsem tam otevírat okna, aby místnosti větraly. Minďa se většinou šikovně vetřela za mnou. Kontrolovala všechny místnosti a tvářila se navýsost důležitě. Jednou jsem ji tam omylem zamkla. Zkoumala zrovna krb a já ji neviděla. Myslela jsem, že již vyběhla dolními dveřmi.
Přece jen jsem měla pochybnost, vrátila jsem se, abych ji pustila. Jaké bylo moje překvapení, když mi běžela po louce naproti. To chce vyzkoumat.
Druhý den jsem zavřela Minďu v zámku úmyslně. Potom jsem si sedla na zídku, abych měla výhled na celou stranu zámku s otevřenými okny.
Nečekala jsem dlouho. Minďa se objevila v okně. Jako cvičený akrobat skočila na římsu, která se podél celého zámku táhne as půl metru pod okny. Je široká sotva třicet centimetrů. Po římse elegantně kráčela až ke konci zdi a odtud seskočila na sloupek zídky. Odtud po šikmé zídce sešla podél schodů k nejnižšímu sloupku a seskočila do trávy. Nestačila jsem se divit. Přišla by na to i jiná kočka? Vybrala jsem černého Hasana. Je to družný a společenský kocour a nezdál se mi nijak těžkopádný.
Minďu jsem vystrčila po otevření oken ze zámku a zavřela tam Hasana. Skryla jsem se za keře na zídce naproti zámku a čekala.

Hasan vyskočil na okno a začal zoufale volat o pomoc. Zděšeně se díval do té nejméně šestimetrové hloubky pod sebou a naříkal. Šla jsem ho osvobodit.
Zajímavé. Hasan nevěděl, jak situace řešit a volal o pomoc. Zato Minďa ani nemňoukla a sama se dostala z nesnází. Pokud to ovšem při své povaze vůbec za nějaké nesnáze pokládala.
Mindě je letos sedm let a žije si dost po svém. Na Žíkově jí zachutnala svoboda a nikdo s ní nic nenadělá. Pár dní chodí s druhými do voliéry, potom zas běhá přes trať na „dolní statek“. Někdy se vrací ráno, někdy až za dva tři dny.

Tam se jí určitě dobře krade. Komu tam předvádí svůj lup, to nevím, ale patrně místním kočkám, kterých je tam víc než dost. Na „dolním statku“ totiž kočky nepočítají. Kdo přijde k miskám, ten přijde. Minďa má od přírody jednu velikou kočičí výhodu, je neplodná. Nikdy neměla koťata, nikdy vůči kocourům neprojevovala typické kočičí vykrucování a roztoužené volání.
Minďa je jednoduše zvláštní a já to musela vzít na vědomí. Někdy si žertem říkám: „Mindička je prostě jednička.“

Zpět