První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

4. prosince 2010, Dana Věrčáková

Ahoj můj vzdálený kočpříteli. Zprávy od Tebe mě velmi potěšily, je vidět a znát, že ač přivandrovalci pronásledován, pořád jsi to Ty se zdravým kočúsudkem a přestože nespokojen a vytlačován ze svých oblíbených postů, zůstal jsi nezlomený. Jeden si alespoň má komu postěžovat, když doma nenachází zastání. S tím Moure teď nic nenaděláš, přece bys nechtěl vyhnat přivandrovalce na mráz. Sám víš, jaké to je, když není kam chlupy složit a musí se přebývat v nějakých pro kočku nedůstojných prostorách, o shánění něčeho dobrého do žaludku už ani nemluvím. Nějak to přežij přes tyhle nevlídné a mokré měsíce a doufej, že přivandrovalci se s jarem více roztáhnou do okolní přírody a nejen polštářek, ale i bezina budou zase jenom Tvoje. Já jsem sice vždycky střechu nad hlavou a plnou misku měl, ale o ústrcích vím taky svoje.

Momentálně jsem kocour ne zrovna dobře naladěný, protože jsem zase trochu hodně nemocný. Už podruhé jsem byl na operaci a zase u toho fousatého chlapa v brejlích, co se ho tak strašně bojím. Zase mě píchnul do tlapky a když jsem se probudil, neměl jsem na zádech už zase chlupy. Už jsem z toho na prášky. Jen mi chlupy dorostou, hned mě někdo vyholí na záda čtverec. Tentokrát se dokonce netrefili do tvaru a mám na zádech něco jako nerovnoramenný lichoběžník a na něm deset odporných stehů, které mě svědí jak všichni kočičí čerti dohromady. Rád bych si to vylíznul ven, ale takhle daleko nedosáhnu, jen na kousek. Abych si to nelízal, bylo to namazané takovou zelenou odporností, ale s tou jsem se už vypořádal po svém a prostě a jednoduše jsem se zapřel a olízal ji. Nejsem přece žába, abych byl zelený, i kdyby jenom kousek na zádech. Mám neblahé tušení, že k tomu fousatému co smrdí desinfekcí ještě půjdeme. Už teď se netěším. Kromě tohohle ošklivého zážitku jsem ale už skoro v pohodě a k jídlu dostanu, na co si špičkou nosu ukážu, ani kvůli tomu nemusím extra zvyšovat hlas. Asi to vzdali a už mi necpou nic z toho, co mám nerad. Dávám si teď kuřátko se žlutou dýní a tuňáka s kočičí trávou a můžu se válet, kde chci, dokonce i na jídelním stole. Klidně si tam po židli vylezu. Musím se Ti pochlubit, než jsem šel na tu hnusnou operaci, jedl jsem lidské jídlo. Ne, že by mi ho dali, já jsem si ho poctivě ukradnul. V životě jsem neměl nic tak skvělého v puse. Na stole stál talíř a na něm chleba namazaný hořčicí a na tom položené dva plátky kuřecí rolády upečené pěkně do zlatova. V roládě byla náplň z vajíček na cibulce se zeleným hráškem, šunka a kyselá okurka. Už to nebudu déle natahovat, snědl jsem mimo chleba všechno, jen tři zelené hrášky jsem nakonec vyplivnul. To byla lahoda. Je mi záhadou, proč tahle dobrá a vybraná jídla nedostávám taky. Nikdy mi nechtějí kousek dát, že prý to není pro kocourky a je to slané. Jak to nemůže být pro kocourky, když je to tak dobré? Asi toho mají pro sebe málo a tak jsou lakomí. Vzal jsem si sám, přece se nebudu pořád trapně doprošovat každého sousta u stolu.
A co Ty, jak se máš, když Tě neruší vetřelci a vetřelkyně? Mě se zdá, že se na Tebe chystali s nějakým ošetřením kočičího chrupu, už jsi na tom byl? Doufám, že nemáš nějaké hrůzné zážitky. Někdy mi zase napiš, budu čekat.
Tvůj trochu nemocný, ale snad už brzy zdravý a veselý Teddy.

Dopisy Teddíka
Dopis Mourajze

Zpět