Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Kočku v životě do bytu néééééééééé
27. listopadu 2010, Eva Coki – Václavková
Tak jako v jiných rodinách, první zvířátko, které u nás našlo domov, byl křeček.
A byli bychom u drobných hlodavců zůstali, kdyby malý syn nejel s mými rodiči na návštěvu k prababičce. Tam uviděl malá koťátka a hned mi volal, že chce jedno domů. Po zkušenosti, kdy se od sousedů linul štiplavý kocouří zápach, jsem rezolutně prohlásila: „Kočku v životě do bytu néééééééé!“
Prolétla jsem očima zvířecí inzeráty a již druhý den jsme dovezli šeltijku Corinku.
Z Corinky jsme byli s přítelem nadšeni, syn již tolik ne.Uběhlo pár let a při návštěvě přítelova otce se situace opakovala, s podstatným rozdílem. Koťátka byla z čerstvého vrhu a o jejich osudu bylo rozhodnuto L. Syn mne vyloženě uprosil a jednoho malušenkého tvorečka jsme si odvezli domů. Že bych mu dávala nějaké šance na přežití? Dávala – nulové
. ALE koupili jsme savečku, sunar a nastala nám fáze kojení. Corinka se zdatně starala o masírování bříška a Mončovi je nyní již 11 let
))))).
Nějaký čas měl za kámoše Otíčka - 15 letého kocourka, kterého jsme si vzali na dožití, pak Matýska a nyní ho zdatně prudí kočičí slečna Nelinka.
Snad jen dovětek, když Corinka odešla za duhový most, přivezli jsem si z útulku malého Cokínka. Monča mu snaživě masíroval bříško
)))