Příběhy a fotografie kočiček z depozit
I zvířata jsou nesmrtelná
20. listopadu 2010, Jarka Svobodová
Aida si to asi ještě příliš neuvědomovala, ale jak jsem ten nohatý a chlupatý sotva dvouměsíční uzlíček nesla z domku v Čimicích přes širokou ulici, měla jsem hrozný pocit,že jsem ji ukradla z mateřské náruče, z tepla domova, že ji unáším pryč od její mámy a sourozenců někam do neznáma, přesněji do našeho auta, zaparkovaného na druhé straně té široké ulice. Manžel a naše dvě děti se na ni v autě radostně šklebili a ona v očekávání věcí příštích nám jen lehce pozvracela melounem zadní sedadlo.
„Teda, ta chovatelka se zbláznila, ona tak malým štěňátkům dává žrát meloun!“ Zlobila se dcera. Však kvůli ní jsme Aidu teď vezli k nám domů. Doma jsme sice už měli fenku Bellu, ale tohle černobílé chlupaté štěňátko s rozesmátým čumákem mělo být pouze dceřino, a to jako náhrada za ztracenou kočičku. 
Ale jakápak náhrada! Tahle šťastná a veselá fenka, věřící lidem a spoléhající se na ně, byla psí osobnost. Nebyla žárlivá a přijímala všechny živé tvory, co jsem jich našim dětem za ta léta postupně pořídila. S dcerou jsme se samozřejmě o všechny staraly a Aida se s nimi dělila o naši lásku zcela nezištně. Náš první pes, fenka Bella, tak získala v Aidě svého ochránce, takže si začala patřičně dovolovat na fenky v okolí. Zvlášť jedna nedaleko bydlící sousedka měla pěkně trefenou fenku, která asi díky špatnému zážitku z dětství nesnášela jakékoliv uniformy. A taky si zasedla na naši chlupatou bearded colii Aidu. Ta jí omylem jednou zavítala na její dvoreček a černá Týna ji z něj vyhnala svinským krokem. A od té doby ji až fanaticky pronásledovala, takže díky Týně má dcera jizvu na ruce, jak se je snažila odtrhnout. To se samozřejmě nemá dělat, ale vydržte to nezasáhnout., když vám někdo chce rozcupovat vašeho psa!
A poznat, kdy Aidě není dobře, skutečně nešlo. Jednou jí hnisalo ucho, ale já to pořád nechávala, že to nemůže být tak zlé, neboť náš veselý a šťastný pejsek stále vyžadoval chodit na procházky a stále se cpal. Byla to naše popelnice. Až bylo ucho v takovém stavu, že jí veterinář musel uspat, neboť si na ucho nedala sáhnout a vrčela na něj jako tygr. Tehdy jsem vlasně poprvé viděla Aidu pořádně našňupnutou. Také milovala vodu a na procházce Šárkou v každém počasí hup do vody, nebo tam tancovala na ledě.
Teprve k stáru přenechávala tyto radovánky Bellákovi – kterého jsme si pořídili, když nám umřela Bella. A to se pak situace obrátila. Pak zase byl podřízený náš černý pes a Aida byla šéfová. Prostě u psů důsledně vládne hierarchie. Teď je Aida s Bellou v psím nebi a jak povídal veterinář: “Tak starou berdetku jsem ještě neviděl!“ Však se dožila patnácti let a čtyř měsíců. A do poslední chvíle to byl šťastný pes vesele se na všechny své lidi chechtající.
Kdopak z nás lidí má tak krásný osud?