První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

23. říjen 2010, Dana Věrčáková

Ahoj Moure – sekretáři!
Já jsem se na Tebe nevybodnul, jen jsem trochu zaskočen událostmi, které nás teď obklopují. Rád bych i bádal v Akademii kočičích věd, ale jak? Leda virtuálně, když Ty nemůžeš ke mně ani já k Tobě. Ani na bezinu bych nemohl, buď by pode mnou praskla větev, nebo bych tam ó trapnosti ani nevylezl. Můžeme spolu ale rozvíjet teorie o nejlepších postupech vymáhání jídla od našich roztomilých pečovatelů, kteří si tak namyšleně říkají „páníčci“. Netuší chuděrkové, že jejich páníčci jsme my, protože přece je to tak, že páníčka je potřeba poslouchat a to my přece neděláme. Nebo Ty snad ano? Já vůbec neposlouchám, nikoho. Dělám jen to, co chci, jím taky to co chci a to co chci jíst zpravidla po kratším boji dostanu. No a o tom by mohla být celá ta studie člověčího chování v závislosti na přísunu lahůdek ke kočičí tlamičce. Mohli bychom radit na dálku těm méně zručným, jak si takovou laskominku vymoci a v otevřeném diskuzním fóru přijímat případné dobré rady od přátel, co Ty na to?
Zaručeně jsem ještě neodhalil všechny postupy, i když ty, co znám jsou účinné a nikdy nezklamou. Že to ti dvounozí rovnou nezabalí a pořád se snaží dostat do nás něco nechutného pod příslibem, že je to pro kočičku zdravé! Za prvé nejsem kočička, ale kocour jako hrom a kočičky ať si v tomto místě klidně trhnou tlapkou. Třeba ta Vaše Trixína taky může. U nás bydlí něco podobného. Je to modré, mrňavé a vzteklé a jmenuje se, představ si, Nitka – takový nemožný jméno. V jednom tahu na mě vrčí. Vidět ji není, ale slyšet, to pořádně. Když se jí nevyhnu dost velkým obloukem, je schopná na mě takhle mrňavice i skočit a ťafnout mě drápama. Když se spolčí s pruhatým ocasníkem Péťou, jsem z toho na prášky. Tuhle zrovna jsem to nějak podcenil a tihle dva mě obklopili zrádně zepředu i zezadu. Já byl uprostřed a nebylo kam prchnout. Naštěstí mě vysvobodila moje nová panička když slyšela ten rachot, co vydávala Nitka. Umožnila mi prchnout dolů po schodech a vrčily rozehnala na různé strany. Takhle je to tu pořád. Mám svoje oblíbená místa a oni mi halamové na ně pořád lezou. Jen zvednu zadek, už se tam některý z nich válí.

Tuhle jsem dokonce si představ skončil v papírové krabici od nějakých kroket, nebo co. Ta byla jediná volná. Taky mi často přímo před nosem počůrají záchod, to přímo nesnáším. Navrhoval bych výukovou studii Jak naučit úplně tupou kočku, aby čurala v záchodě jinam, než hned za dveře a jako první bod bych zařadil nácvik vlezu do vécéčka s tím, že každé normální zvíře vleze dovnitř a otočí se hlavou ven a ne obráceně. Jako druhý výukový bod bych zařadil nácvik úkonu – To, co jsem položil uvnitř také po sobě zahrabu. Jsou nemožní, já tu s nimi nemůžu vydržet. Já jsem čistotný kocour a když nikdo není doma, koho bych přinutil, aby mi uklidil, radši tam ani nejdu. Záchodů tu máme dost, ale ty tři čuňata jsou schopný znečistit všechny. Odporný Péťa dokonce do jednoho jde na malou a do druhého čistého položí šišku a nezahrabává. Může mě z toho kočšlak trefit. Nebo jsi snad chtěl bádat v nějakých jiných oblastech? Třeba v oblasti záchrany kočičího duševního zdraví? Tohle by se tam taky hodilo, protože z tohohle mi tady často tečou moje kočičí nervy. Pak se tu někdo diví, že nejsem ochotný ke spolupráci, nechci se nechat pohladit a nechci být mazlíček.

Já nejsem žádnej kočičí mazlíček, já jsem kočičí bojovník za práva utlačovaných kočičích menšin. Například takové česání nás dlouhosrstých jedinců. Neznám nic odpornějšího a vůbec nevím, kdo tuhle blbost vymyslel. My, dlouhosrsté kočky jsme v menšině, protože si myslím, že Vás kratkochlupých je nepoměrně víc. Buď rád, že Tě k tomu všemu pronásledování puberťačkou a drzejma kocourama ještě nečešou. Já za česání, když je nepokousám a nepoškrábu dostávám bonbonky. Představ si, co mi jednou udělali. Kdysi, když jsem tu byl ze začátku, jsem se tak zacuchal v kožichu, že mě nechali ostříhat. Mourajzi, když Ti mňouknu, že to bylo strašný, tak to ještě málo přeháním. Zůstaly mi chlupy jen na hlavě a na ocasu a na nohách jsem měl vystříhané takové debilní ponožkopodkolenky. Vypadal jsem jak nepovedenej pes. Vzali mě úplně nakrátko. Když jsem se prvně viděl v zrcadle, bylo mi do pláče. Tahle obluda přece nejsem já, já jsem byl kocour dlouhosrstý, highlander, takové chovala v minulosti i královna Viktorie, jsem šlechtic.
To, co na mě koukalo bylo všechno jiné, jen ne kocour. Ke všemu ještě doma říkali, že mi to sluší a mohl bych být takhle pořád. Ježíšku, ještě že mi to Mourajzi docela brzy narostlo. Teď už zase vypadám normálně a dlouhosrstě, ale zase mě češou. Skoro pořád po částech, protože se nechci nechat. Vždycky ráno po snídani paní zavelí „Tedíku, kluci se po ránu češou a to mám po legraci. Vždycky ze mě aspoň jeden chuchvalec dostane. Je sice pravda, že já taky občas dostanu ji, když neuskočí před mými drápky, ale ona s tím počítá a nestěžuje si. Když ji nepokoušu, vždycky je nějaká odměna. Pokud mě nečešou, trávím veškeré volno válením na všechny představitelné způsoby.

Nejradši jsem na zádech, to miluju. A když jde kolem někdo vstřícným ochotný mě podrbat na bříšku, jsem blahem úplně bez sebe V podstatě se nudím, tak bych uvítal, kdybys mi zadal nějaký výzkumný úkol. Ti ostatní Tebou vybraní kocouří výzkumní pracovníci bydlí kde? Máš je někde nedaleko, nebo jsi s nimi ve spojení jen na dálku jako se mnou?
Omlouvám se, že jsem tak dlouho nepsal a něco mi prosím drápni až budeš mít chvilku volnou.
Tvůj virtuální kočpřítel Teddy

Teddy píše Mourajzovi II
Teddy píše Mourajzovi I

Zpět