Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Jak jsme hledali Mašinku
23. října 2005, Jana Petrželková
Vloni v září dostal náš přítel ctí a darem koťátko kočičky. Kočička byla roztomilá, celá černá jen s malou bílou náprsenkou pod bradičkou. Taková typicky čarodějnická kočka na rameno, se žlutýma uhraničivýma očima. Byla z venkova a byla trochu plašanka a trochu třeštiprdlo a trochu zvědavá – inu kotě. Přítele milovala celou kočičí duší a vyváděla před ním strašlivé skopičiny, na cizí byla sice zvědavá, ale měla se na pozoru. To jí ale nebránilo v tom, po chvíli vyvádět stejná alotria, hlavně když měla někoho kdo se alespoň díval, když už se rovnou nezúčastnil. V pražském zavřeném bytě měla kočička zpočátku velké problémy s hygienou, nejlepší záchůdky byly samozřejmě peřiny a pak skříň s prádlem, ale i to se po pár týdnech naučila a teď je to čistotná drobounká přítulná kočička jen pro radost.
Kočičce se začalo říkat ze zvyku Macek po předchozím Panu Kocourovi (o něm třeba zas jindy), ale když jsem pořád říkala, že se kočičí holčička nemůže jmenovat Macek, přešlo se na Máša a z toho na Mášenka, až se nakonec kočička jmenuje Mašinka a to už jí zůstalo, na to slyší. A když náhodou zlobí, je to Mašina, Drezína nebo Uhlák (to podle barvy) – ale ona moc nezlobí a stejně to jsou láskyplná pojmenování, protože ona doopravdy zlobit neumí, zlobí jen tak po kočičím.Jen si kočička stačila zvyknout na nového pána a nový domov, vzal jí přítel na týden sebou k nám na chatu. – podotýkám, že určenou na letní období! Kočička byla u vytržení z toho, že je zase venku – asi se jí po venkově přece jenom stýskalo. Lítala jak blázen z chaty na zahradu a zase zpátky, udělala si překážkovou dráhu z oken, lezla na stromy a přeskakovala z jednoho na druhý, jukala na nás mezi keřema, schválně padala pod schody, báječně vysmejčila pod postelema a za skříní – museli jsme se jí moc smát, ale přitom všem jsme obdivovali její vitalitu a zejména skokanské výkony byly neuvěřitelné. Když se Mašinka už hodně unavila, honila alespoň po otevřené verandě mouchy a vosy a když už ani na to neměla sílu, ležela na zábradlí verandy a odpočívala na sluníčku, žužlala přitom papírové bábrle, slastně se protahovala a předením dávala najevo, že takhle nějak si ten život představuje, zejména když bylo dost lahůdek při ruce (vlastně při pacce nebo čumáčku).
S výjimkou těch peřin (ale vždycky mých, potvora!) to byla hotová idyla. V říjnu už je zase brzy tma a večery bývají chladné a ten osudný večer byla supertma a superzima, protože se ještě navíc zkazilo počasí a pršelo.
Mašinka se domáhala vypuštění, ale vysvětlili jsme jí, že je dávno po večerníčku a tak malé kočičky už mají být doma, navíc že je venku klekánice a jezinky a hejkal a vůbec že na courání po nocích má ještě dost času, a hlavně že takhle se dáma nechová a uložili jsme jí zpátky do jejího košíku bramboráku. Pak jsme zatopili v kamnech a pili kafíčko a svařené víno a četli si – někteří si libovali a já se bála, aby nám chata nechytla, protože je pomalu tak stará, že v ní snad i mohl nocovat Karel IV. když cválal na koni kolem Berounky na Karlštejn a tím pádem i pořádně vyschlá a dříve se nedělaly chaty z bedýnek od syrečků, ale ze smolných fošen a komín také nikdo neopravoval ani nečistil nejméně 20 let….zkrátka byla jsem nervozní jak pes a pořád s tím otravovala a nutila všechny čuchat ve vzduchu jestli už nehoříme a nenápadně jsem si všechny důležité věci přenášela do kabelky a chtěla stanovit noční požární hlídky….no, každý má nějakou tu fobii. Když už to se mnou asi opravdu nebylo k vydržení, vyšli jsme všichni ven a obešli chatu a já se uklidnila, protože nikde ani světýlko, ani jiskřička, ani čmoudíček, navíc lilo tak, že by člověk snad nepodpálil ani stoh i kdyby měl podpalovač, hurá!Asi 20 minut po tomhle „výletě“ jsme zjistili, že Mašinka opustila svůj bramborák. Začali jsme se po ní poohlížet po chatě, ale nikde jsme jí neviděli. Prohlédli jsme peřiny, jestli je zas holka nepoužila namísto záchůdku a v předtuše hromování se neschovala. Také nic. To už jsme se začínali bát, že šla na požární obchůzku tajně s námi a my jí pak zapomněli venku. S ručníkem v ruce jsme otevřeli dveře ven a chystali se, že jí budeme vytírat kožich a hýčkat a dadánkovat a odměníme jí za všechnu tu vodu venku a naší nevšímavost nějakou lahůdkou nevídanou – jenže za dveřma prázdno. Tak jsme začali hledat venku po zahradě – ale kdo nehledal potmě černou kočku, neví, co to znamená. Běhali jsme, volali, svítili baterkou všude možně i do větví stromů, takže nepoučenému svědkovi by se mohlo zdát že hledáme papouška, ale nic. Znova v chatě, znova venku a pak zase pro změnu venku – kočička nikde. Už bylo po půlnoci a my jsme byli strachem o mrně celí šediví. Telefonovala jsem i v tuhle strašidelnou hodinu kamarádce, která mívala doma na venkově až 15 koček, ale moc mě nepotěšila, říkala: „kočky nejsou hloupé, ona nikde nemokne, neboj, našla si úkryt a ráno přijde. Teď jí stejně už nenajdete, jděte spát a ráno pokračujte“. Probírali jsme situaci ještě asi hodinu a občas někdo vyběhl halekat ven, ale pak jsme usoudili, že k nejbližší silnici a k nejbližšímu psu je to daleko a kondoři u nás naštěstí nežijí (navíc ten snad lítá jen ve dne) a usoudili, že opravdu bude nejlepší jít spát a ráno se uvidí. „Jít spát“ se lehko řekne, jenže zkuste spát, když venku klesla teplota asi na 2 stupně a vy máte dveře otevřené, co kdyby ta tulačka přišla! Zkrátka jsme v pochmurných myšlenkách všichni zmrzlí drkotali zubama a hrobka o půlnoci byla proti naší chatě místem bujné kratochvíle. Mělo to ale zase tu výhodu, že na nějaký požár jsem si ani nevzpomněla a pokud by se tak stalo, tak bych možná takový nějaký menší rozumný ohýnek i přivítala.
Ráno se nic nezměnilo, kočička nikde. Znova jsme prohledali za pořádného světla chatu i zahradu a pak jsme se rozdělili a rozešli se po okolí do různých stran. Počasí bylo přímo ohavné, pořád pršelo a teplota byla tak kolem 8 stupňů. Trnuli jsme strachy, že ta děvečka ubohá se někde třese zimou, má hlad a netrefí domů. Vyčítali jsme si nápad jet na chatu v tomhle počasí a ještě sebou brát kotě. Padlo dokonce i nařčení, že asi odešla kvůli mně, protože jsem jí ošklivě nazývala, když čůrala do postelí. To byla pravda, ale také je pravda, že pokud by se Mašinka v tu chvíli objevila, skočila bych pro peřiny klidně i k sousedům, jen aby jich měla dost k použití.
Odpoledne se překulilo ve večer a pak v noc a my jsme byli pořád bez Mašinky. Znova jsme se prodrkotali do rána a zase hledali. Kočička byla pryč už přes 36 hodin, bylo jasné že tenhle výlet odskáče v nejlepším případě rýmou a pořádným kašlem pokud jí brzy najdeme, na horší eventualitu raději nikdo nemyslel.
Ale ať je jak je, jíst se musí a tak jsme také do sebe soukali něco čemu se při troše dobré vůle dá říkat oběd a najednou se ozvalo: „ti ti ti….ti ti ti“ . „Někomu zvoní mobil“ řekla jsem , ale mužská část osazenstva mně vysvětlila, že to není žádný mobil, ale chladící kapalina v chladničce. „To tak, akorát, tahle není absorpční, navíc to netititínkuje z kuchyně“ pomyslela jsem si, ale proč se dohadovat o něčem, co stejně nic nevyřeší. Během odpoledne jsem tititi tititi slyšela ještě asi 2x nebo 3x, ale zaboha jsem nemohla přijít na to, co by to mohlo být. Navečer kočička ještě nebyla.A pak asi v 10 večer se ozvala docela jasné a hlasité MŇAAUUU! Adoptivní otec Mašinky to vzal ven zkratkou oknem, ostatní vyběhli spořádaněji. Začali běhat kolem chaty jak šílení a hledali a dupali a volali – pokud by tam v tu dobu byla jakákoliv kočka, musela by se vyděsit k smrti a utéct v šílené hrůze několik kilometrů, protože něco tak děsivého ještě v životě nezažila a hlavně zažít nechce!
Já zůstala v chatě, protože se mi zdálo, že to mňouklo uvnitř. Nejsem nejchytřejší, ale je to moje chata a tak logicky znám nejlíp tamní zvuky a jak odkud co zní. Tiše jsem zavolala – a ono mi to odpovědělo, zase mňau. Šla jsem po zvuku a došla jsem ke skříňce – vepředu otvírací dvířka, uvnitř 5 šuplíků nižších a jeden, ten nejspodnější, vysoký. V horních šuplících jsou nějaké časopisy a knížky co se nevešly do knihovny, ve spodních jsou utěrky, ubrusy a v té největší ručníky a osušky. Na nejhořejší osušce se vyvalovala Mašinka – právě zívala o stošest a vyplazovala na mě růžový jazýček, očividně v naprosté pohodě. „Tak tady jsi, ty darebnice, takhle si z náš děláš srandičky, schováváš se a hraješ si na lednici a mobil?!“ řekla jsem jí a ona se po mě podívala pohledem „o kom že to mluvíš?“ a volným krokem vykročila ze šuplete. Nesla se jak královna ze Sáby přímo k misce. Když se o 20 minut později ostatní vrátili zklamaní dalším neúspěchem, seděla mi Mašinka na klíně v křesle a vítaly jsme je otázkou “je tady zima, nemělo by se zatopit?“ NEEEE zaznělo téměř sborově.Mašince nelze nic vyčítat – jako každé zvědavé kotě vlezla do šuplete na ručníky ve chvíli, kdy si někdo z horních šuplíků vybíral něco ke čtení, jenže tam vhupsla nepozorovaně a tak jsme jí tam omylem zavřeli.
Bylo tam teplo, měkko a tma, Mašinka musela být z předchozího řádění unavená a tak si prostě v měkkounkých ručnících zdřímla. A že to protáhla na dva dny? Pořádná kočička dělá všechno pořádně! Problém byl v tom, že nikdo z nás neměl s kotětem zkušenosti a tak jí ani nikdo v zavřené skříni nehledal. Příště prohledáme šuplata první ze všeho, tak.A kočička? Ta opravdu ani nevěděla že se něco děje, natož aby tušila, jaký jsme měli o ní strach. A od té doby jí také někdy říkáme Paní Osušková. Určitě si toho cení.
A víte že v tom dobrovolném vězení neudělala ani loužičku?!!
Mašinka přes zimu dorostla v krásnou štíhlounkou a drobnou kočičku, skamarádila se na návštěvách s malilinkatým Matějíčkem a báječně si spolu hráli i na jaře a začátkem léta při společných zájezdech na chatu – až do té doby než se Matěj ztratil, od té doby nebyl „na víkendu“ ani jeden z nich. Obavy z neplánovaných koťátek jsme neměli – Matěj byl zavčas kastrovaný a obě kočičky se pohybovaly většinou jen po zahradě a v jejím těsném okolí, společně vyháněly s chutí a hurónským řevem cizí psy z našeho pozemku a hlavní velitelský stan si založily v polorozpadlé kůlně na nářadí, kde nejraději trávily horké dny. Matěj mezitím Mašinku o velký kus přerostl, ale přesto někdy vedl hru on a jindy zase Mašinka. Matěj byl silnější a větší, Mašinka zase mrštnější a lépe skákala a lépe lezla po stromech, byla zkrátka obratnější, zatímco Matěj byl perousek. Když jsme pak kvůli ztracenému Matějíčkovi přestali ven jezdit, Mašinka zvážněla. Přítel si myslel že je kočička smutná z toho že je pořád v Praze v bytě a že se jí stýská po přírodě a hrách s kočičím kamarádem, ale nedalo se nic dělat, najít Matěje bylo přednější. A tak byla Mašinka čím dál tím vážnější a čím dál tím usedlejší a také čím dál tím víc jedla a přítel si mi stěžoval že je teď s Mašinkou málo legrace a já ho poslouchala jedním uchem , protože jsem pořád myslela na toho ztraceného kocoura – pak jednou, když si stěžoval už asi po třetí, se mi v hlavě rozsvítilo. Mašinka určitě čeká koťátka! Jela jsem se na holku podívat – a také že jo! Mašinka už získala nezaměnitelný zasněný pohled všech budoucích matek, rozšířila se v bocích a přestala skákat na horní skříňky kuchyňské linky, nelítala po bytě jak blázen a vůbec se chovala jako dáma. To bylo nadělení! Přítel tomu nejprve nechtěl věřit, ale pak se začal na koťátka těšit a dokonce ještě těšil i mě: „jestli se Matějíček nenajde, vezmeš si jedno z koťátek, aspoň po něm budeš mít jeho ratolest“. Věřte nevěřte, trvalo mi dost dlouho než jsem mu tuhle ideu vymluvila – Matěj nemohl být otcem v žádném případě, byl vykastrovaný tak dávno že už by teď jeho koťátkům muselo být pár týdnů, zkrátka Mašinka si v nestřežené chvíli na chvíli odskočila a vyhlédla si někde jiného fešného kocourka, když byl Matěj v tomto punktu k nepoužití.
3 krásná koťátka se narodila 16. září v noci, přítel pomáhal kočičce v její těžké hodince (a pak potřeboval ráno ošetřovat sám) a z Mašinky je skvělá a obětavá a pečlivá maminka. Koťata jsou všechna tři mourovatá, všechna do černa, ale od nejsvětlejšího do nejtmavšího. Zpočátku vypadaly jak malé opičky – ouška měly přilepená k hlavičkám a obrovské oči, malinké tenké nožičky a všechny tři se vešly do jedné dlaně.
Teď už to jsou nádherné minikočičky se vším všudy, běhají, papají ještě trochu od maminky, ale umí už jíst i samy např. masíčko z kuřat, mlíčko a piškoty, dostávají vitamíny a odčervovací pastu považují za lahůdku, snaží se šplhat po nohou, hrajou si spolu, jsou zvědavé jako všechny kočky a mají neustále udivený pohled. Jsou doslova k sežrání jak jsou roztomilé. Jenom se nám pořád nedaří rozpoznat co je holčička a co chlapeček, tak jim dáváme různá krásná jména podle toho co zrovna dělají.Koťátka však před sebou mají velmi nejistou budoucnost. Přítel se dostal do mimořádně špatné a naléhavé situace, musí do konce měsíce náhle vrátit majitelům pronajatý byt a nemá kam jít sám, natož s Mašinkou a třemi koťaty. Je z toho zoufalý – samozřejmě že ho trápí ztráta bydlení a nejistota co bude dál, ale opravdu ta koťata miluje a byl rozhodnutý si nechat všechna a mít celkem 4 kočičky. Přitom je jisté, že než si obstará adekvátní bydlení, bude muset přespávat po známých, v horším případě ho může čekat i ulice.. Mašinka možná, ale takhle malá koťátka rozhodně nemůžou takový způsob života v pořádku přežít, zejména na začátku zimy. Nemůžu vzít Mašinku ani koťata k sobě domů ani přechodně - Čárlí přinesl domů chlamydii a Matěj zas odněkud z ulice plíseň, takže máme doma kočičí nemocnici a karanténu, útulky jsou přeplněné a koťátka ještě nemohla být očkovaná, v jiném útulku zas mají zavřeno kvůli kočičímu moru……..ta koťátka jsou opravdu v nebezpečí života ……… prosím, nemůžete někdo z vás nebo vašich známých adoptovat krásné kotě a darovat mu láskyplný teplý domov? Kočičky by se vám odvděčily láskou, přítulností a vděčností, váš život by získal další rozměr. Moc prosím.