Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Mourovatá majoránka
9. října 2010, Jarka Svobodová
Už zase je léto. To není postěžování, pouze konstatování. Neboť je potřeba sklízet na zahrádce dozrávající plody. Což jahody, ty se sklízí rovnou do pusy, rovněž maliny, třešně a tak. Ale majoránka má za sezónu tři sklizně. Je to náročné, neboť když ji ostříhám, musím ji vyprat a dát na delší dobu usušit na půdu. A tak, když byla první sklizeň usušená, pěkně jsem si na půdě udělala místo k sezení – samozřejmě na zemi – a začala s drhnutím a ukládáním do papírových pytlíků. Protože bylo vedro, nechala jsem dveře od půdy dokořán, jinak bych se tam usmažila. Jenže to jsem nepočítala s naší kočkou Viki. Jen zahlídla, že jsou dveře na půdu pohostinně otevřené, už tam byla. Pozdravila mě vlídným krrrr... a hups mi na klín!
„Viki! Jedeš! To je to poslední, co tady potřebuju. Mazej pryč,“ nadávala jsem, leč kočce to bylo šumafuk. Uvelebila se mi na klíně, a teď ať si drhnu, jak chci. Začala přímo drnčet, jak předla, až se jí fousky třásly. Viditelně moc dobře naložená kočička. Jinak podotýkám, že je velice netýkavá a když by člověk stál o to si ji pochovat, byla by hned pryč.
Musela jsem vstát, setřást ze sebe zbytky majoránky, jakož i k její nelibosti kočku. Ale to neznáte naši Viki. Bude mi dělat společnost, ať se mi to líbí nebo ne! Vlastně je to tak, že čím víc ji někdo odhání, tím víc ji zajímá a musí ho otravovat. Například nejvíc otravuje manželova kamaráda, který má z koček přímo fóbii. Viki to nějak vycítila, a tak jak se Petr u nás objeví, hned se kolem něj mlsně prochází, tře se mu o kalhoty a projevuje mu nebývalou příchylnost.
Nakonec jsem musela zavřít dveře a dusit se na půdě uprostřed majoránky, mimochodem už trochu mourovaté, jak se tam kočka natřásala. Ale což! Nikdo ještě neprobádal, jestli náhodou nejsou kočičí chlupy léčivé.
Taky snídaně ráno je pohled pro bohy. Nebo aspoň „pochoutka“ pro zavilé estéty. Já něco jím, koukám do knihy, kterou mám opřenou o konvici na čaj, upíjím čaje, a kočka chodí okolo. Pak skočí na stůl a sedne si proti mně. Upře na mě svůj podmalovaný pohled a její oči říkají:“Tak se mi věnuj, když ti dávám šanci!“ A přesedne si mi do knihy, abych jinou šanci neměla. Jenže nedávno, snad díky těm teplotním změnám a přívalovým dešťům, naše rozmazlovaná kočička, co spí buď na houpacím křesle zahrnuta polštáři nebo ve skříni nebo v mojí posteli, či někde jinde v teple, nějak nastydla. Projevilo se to hned ráno. Usedla proti mně, upřela na mě zrak, a najednou „prsssssk!“ Vyprskla jsem smíchy, zvláště když jsem viděla, jak se jí při tom zkrabatil čumák. Jenže za chvíli další prsk a další, no, celkem aspoň deset kočičích kýchnutí. A navrch vyčítavý pohled, jako bych za to mohla. Hned jsem vstala a ohřála jí mlíčko. Kupodivu ho opravdu vypila a odešla do své přepravky. Tu jsem k nelibosti našeho pejska přikryla dekou, kterou pro změnu zase on považuje za svůj majetek.
Viki už dávno nechytá ptáčky, ani není vyhlášený myšilov. Je to nyní tak dokonale pohodová kočka, řekla bych v lidské řeči přímo líná, že i svůj rajón, který měla v několika přilehlých zahradách, šidí a odbývá. Jediný trénink jí skýtá náš pes. Je tak žárlivý, že mě odhání i od rybiček, když je ráno krmím, nedej bože, abych se na ně dívala! To hned chce, abych ho hladila. Takže díra pro kočku, aby mě v noci nebudila, když chce jít čůrat, je „pro kočku“. Manžel ji vyvrtal po delším přesvědčování a já si myslela, jak svobodně bude naše Viki přicházet a odcházet. Kdepak! Musím chodit otvírat dveře, když chce ven, pak zase hrabe, že chce dovnitř, a to samozřejmě v delších intervalech a v noci. Naštěstí usnu, jak lehnu, takže aspoň tak. Bello má pohotovost pod mou postelí, přímo naproti kočičí díře se záclonkou. Ale zbytečně. Viki tudy chodí, jen když je pes na hony daleko.
Včera mě číča pobavila hned poránu. Usoudila, že půjde na zahradu. Ale byl tu problém. Bellák ležel v předsíni, a třebas byly dveře na chodbu pootevřené, musela by projít kolem něj. A to bylo nebezpečné. Vyřešila to krásně. S obrovským kočičím prskáním už napřed se přehnala kolem zkoprnělého psa. Ten neměl ani čas si to v hlavě srovnat a kočka byla v čudu. Tomu se říká, že nejlepší obrana je útok. Asi to někde taky četla. Před chvílí jsem se vrátila z nákupu. Na chodníku se ke mně připojila moje známá kočička Tatranka. Zase zuřivě mňoukajíc, nakukovala do mé běhací tašky, pak tam skočila, až kolemjdoucí paní z toho zkoprněla a ptala se mě, jestli je to moje kočka. „Ne, ale je to moje známá kočička, už čeká, co jsem jí koupila,“ řekla jsem. Paní se zastavila. Tatranka zase naskočila do tašky a jala se očichávat, co mám pro ni. Bohužel jsem dnes nic příhodného neměla. Až mě napadl sýr Veselá kráva, tak jsem jí jeden trojúhelníček rozbalila. Milostivě se do něj pustila. A to mě nedávno milá Tatranka pořádně vyděsila. Ráno v pět jezdím na kole roznášet noviny. Zrovna lilo jak z konve, tma jako v pytli, já si to řítila po chodníku a u jejich sloupku jsem se zastavila, abych jim do schránky hodila noviny. A v tom tichu a v té tmě najednou „MŇAÚ!“ Kdo by čekal, že nad sloupkem v křovisku z růží se choulila Tatranka, aby se ukryla před deštěm. Takto mě vítala či nutila, abych zase zvonila na její lidi, aby jí otevřeli. Asi ji růže dostatečně nechránily před tím slejvákem. Ale měla tentokrát smůlu. Ráno v pět by mě hnali!
A doma naše Viki určitě cítila, že jsem Tatranku hladila, neboť se chovala chladně. Zato Bellák nákup, který jsem vyložila v kuchyni, obklíčil a hlídal ho zuřivě před kočkou.
Musela jsem ho zabavit svým tričkem, které jsem si sundala. Hned ho popadl, zabořil do něj čumák a zmizel pod postel. Holt náš fetišista.
Také měl nedávno karambol. Jak každou chvíli skočí do Libockého rybníka nebo se koupe v kdejaké louži, nějak si natáhl zadní nohu. A zrovna levou zadní. Když jsem to povídala manželovi, protože jsem zrovna psa koupala ve sprše a musela dávat pozor, abych mu tu bolavou nožičku moc nezmáčkla, manžel prohlásil: „Neboj, Bellák to zmákne levou zadní!“ Opravdu to brzo zmákl. On je naštěstí gumový a ze všech svých dobrodružství se brzo oklepe. Teď je například čerstvě ostříhaný, bohužel na boku až na kůži, neboť na procházce v křoví objevil moc príma maličké bodláčky, kterými se celý ozdobil. Poté, když jsem je z něj tahala, tak šílel, až se mu na ně namotaly chlupy, a musel být lehce ostříhán. Tohle se kočce snad nestane... No, aspoň něco!